Jednou z největších událostí aktuálního akademického roku je na DAMU volba ombudsmana představující nejvýraznější reakci vedení školy na aktivitu iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET.
V prosincových volbách nebyl nikdo zvolen kvůli velmi nízké volební účasti, která nedosáhla ani 10 %. Ke zvolení je přitom potřeba získat 40 % hlasů všech oprávněných voličů akademické obce DAMU. Nabízí se otázka, co způsobilo takový výsledek voleb. Jedním z argumentů je, že ani jedna ze dvou kandidátek nebyla pro členy akademické obce relevantní volbou a možnost zdržet se hlasování nebyla při online volbách v nabídce. Tudíž propadly hlasy těch, kteří si z kandidátek nevybrali.
Na druhou stranu, jak kvalitní kandidáti se mohli přihlásit na nově vznikající pozici, jejíž předpokládaná časová náročnost měla být dvacet hodin měsíčně? To odpovídá rozsahu pracovního úvazku 0,15, Za takových podmínek můžeme být jako akademická obec vůbec rádi, že se přihlásily aspoň dvě kandidátky.
Ve druhé polovině ledna DAMU vypsala nové výběrové řízení, ve kterém deklaruje, že jde o pracovní úvazek v rozsahu 0,15 až 0,5 (20-80 hodin měsíčně). A zároveň vešel v platnost nový výnos děkana, který upravuje pozici ombudsmana. Jako podstatnou slabinu celé volby vnímám to, že děkan ve výnosu vyjmenovává obecně, jaké výsledky práce od budoucího ombudsmana očekává. Po kandidátovi chce, aby v rámci výběrového řízení představil koncepci reálných kroků, jak výsledku dosáhne. Nemělo by to být naopak? Neměla by škola představit kromě obšírného popisu etických závazků i (podrobně a co nejkonkrétněji) pracovní náplň ombudsmana a na základě toho následně ve výběrovém řízení hledat nejlepšího kandidáta?
Kromě problému s výběrovým řízením a volbou se nabízí další stěžejní otázka – zda bude nový ombudsman relevantní možností zároveň pro studenty i pro pedagogy. Mediátor v roli ombudsmana neakceptovatelný jednou ze stran může znamenat jen další svár. Možná také nastane situace, že jedna ze stran sporu bude chtít problém s ombudsmanem aktivně řešit, zatímco druhá tomu nebude přikládat důležitost, protože ve stávajícím výnosu chybí povinnost dotčených stran o záležitosti sporu vůbec komunikovat.
Osobně vznik pozice ombudsmana vnímám s nadějí, byť poněkud zdrženlivou. To, že se tato funkce osvědčila v jiné době a na jiné fakultě (tedy na FAMU), automaticky neznamená, že DAMU v její současné situaci ombudsman spasí. Může být pro DAMU přínosem, ale to se ukáže až v delším časovém horizontu, kdy drtivá většina současných studentů už na škole nebude. Pro stávající studenty však může být důležitý pocit, že se během jejich studia v otázce „bezpečného prostoru a komunikace” skutečně něco změnilo.
Především se ale obávám, abychom se zřizováním mediátorských pozic nedostali v oblasti komunikace do ještě složitější situace, než před vystoupením iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET minulý rok v červnu. Vycházím z předpokladu, že na DAMU malý počet studentů vylučuje absolutní anonymitu, a i při nejlepší vůli se vždy zjistí, kdo konkrétně má s kým problém. Řešit konflikty přímo s pedagogem nebo vedením dané katedry a v co nejkratším časovém horizontu by mělo být hlavní prioritou. Obávám se, aby se krok kontaktovat ombudsmana nestal primárním řešením problému, a nikoliv až sekundárním, kdy selže pokus o přímé řešení konfliktu mezi dotčenými stranami. A přijde mi realistické i praktické počítat i s touto možností.