Autorská inscenace Elišky Říhové III. nádvoří 48/2 Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU atraktivní formou nastiňuje téma. Jenomže co dál? 

V sále Divadla DISK je hrací plocha vymezena baletizolem ohraničeným prověšenými provazy, které ji ze tří stran oddělují od stojících diváků. Ti se mohou zpředu a obou stran libovolně pohybovat kolem a hledat ideální pozici, z níž lze představení sledovat. Na baletizolu jsou rozmístěna boží přikázání, nastříkaná černým sprejem, v zadní části uprostřed stojí dřevěná skříňka či oltář a nad ním v provazišti visí asi metrová socha Ježíše Krista. Na zemi klečí dvě ukrajinské uklízečky (Olga Pesotska, Inna Zhulina), vytírají podlahu, a u toho jedna z nich omylem rozmaže nasprejované přikázání.

 

Situaci netřeba dlouho klíčovat – jedná se, velmi stručně řečeno, o ohledávání toho, jak dnes chápeme a nakládáme s božími svatostánky, sakrálními prostory, náboženskými předměty a symboly.

 

Mají pro nás vůbec ještě jinou než tržní hodnotu? Dokážeme jako výsostně ateistický národ docenit atmosféru, která se s vůní kadidla povaluje v kostelech a chrámech?  

Inscenace je v tomto smyslu spíše skeptická. Desatero ve formě graffiti a syn Boží shlížející na uklízecí vozíky s mokrými rukavicemi a Sanytolem – už samotné scénografické řešení jemně provokuje svou náznakovostí a bez jakékoliv jevištní akce vyjadřuje bizarnost situace. Vše se pak násobí ve chvílích, kdy uklízečky i se svou nadřízenou (Alžběta Nováková) sice vzorně přestříkají rozmazané přikázání a obřadně omývají sochu Krista, zároveň ale umisťují kávovar do oltáře, pijí z kalichů a oblékají si zlatá roucha. A když dovnitř vlítne nevěsta mluvící americkou angličtinou s východním přízvukem (Alexandra Chernomashyntseva), netrvá dlouho a za zvuků velmi neduchovní hudby všechny čtyři ženy tančí prostorem a po přikázáních doslova dupou. Mezi těmito epizodami se z podzemí vynořují postavy oblečené v šatech, šálech a krajkách (Antonie Formanová, Sára Vosobová, Václav Němec, Matěj Šíma, Matěj Šumbera, Richard Janča), jež v sobě snoubí východní folklor a náboženské oděvy. Obličeje jim zakrývají krajky vyšívané drobnými barevnými korálky a výsledkem jsou děsivě kýčovité zjevy, které se drobnými krůčky pohybují prostorem, takže působí, jako by klouzaly vzduchem těsně nad zemí. Nejprve se zdá, že tyto blíže nespecifikované přízraky mají za úkol bránit religiozitu a důstojnost místa. Oproti trojici dam se chovají tiše, mají velmi obřadné oblečení a díky tomu o něco lépe zapadají do sakrálního prostoru. Postupně se ale ukazuje, že jejich záměry s interiérem budovy jsou ještě bizarnější. Sejmou sochu Krista, rozšroubují ji, na jeho místo zavěsí lustr, ze sklepa vytahají stůl, židle, lampu, gauč, desítky polštářů a další kousky z IKEA. Místo kostela na jevišti vzniká útulný byteček. Uklízečky nečinně přihlížejí, a nakonec se bez většího rozmyslu dávají do práce. Pro ně se vlastně nic nezměnilo – vytřít je potřeba všude, ne?  

 

Základní teze inscenace, tedy pochybný a snad i znesvěcující vztah k náboženství, lze odečíst v prvních minutách.

 

Poté už se jedná více méně o různé variace téhož, čímž se osmdesátiminutové představení stává ke konci trochu úmorným. Chvílemi se postávající publikum usmívá a pochechtává, někdo kroutí hlavou nad absurditou a satirickým zobrazením ignorace vůči náboženství. Jindy naopak přikyvuje, možná si vybavuje vlastní zkušenost s načesanými nevěstami, jak se klidně v zimních měsících v šatech bez ramínek nechávají fotit u pražských religiózních pamětihodností, které pro ně mají asi stejný význam jako atrakce v Disneylandu. Osobně bych ale od diskové inscenace požadovala víc než jen dobrý nápad. Možná konkrétnější rozvedení situací či ještě bizarnější závěr. Proč se například trojice původních postav nepokouší s přízraky navázat kontakt od začátku, proč nereaguje, nebojuje? Všechny tři ženy jen nečinně stojí a pak lomí rukama, kolik škody jim barevní vetřelci v prostoru napáchali. Měla být do očí bijící laxnost záměrná? Měl se v ní zračit neosobní vztah žen ke kostelu, který pro ně představuje pouze budovu, v níž vykonávají své zaměstnání? Z jakého důvodu si pak ale správkyně nasazuje při obraně prostoru před krajkovými přízraky na hlavu zrovna oranžový světelný majáček, který navíc do té doby v představení nijak nefiguroval? Zejména díky scénografickému zpracování (Lucie Pangrácová, Ellen Pavková, Jakub Šulík) mají některé obrazy velmi konkrétní a působivou výpovědní hodnotu. Přesto na mě dělá inscenace III. nádvoří 48/2 dojem tvaru „work in progress,“ což mi vzhledem k atraktivitě tématu přijde škoda. Klidně bych totiž dala přednost sledování celistvějšího výsledného tvaru než cestě k němu.