Jeviště poseté umělými a několika přírodními pomeranči, diagonálně položený bílý kabel, na jehož konci je za sloupem ukrytý napojený bílý odšťavňovač, bílé plátno v zadním plánu, čtyři chromované umakartové židle na bílém baletizolu, které efektně za zvuku známé první věty Mozartovy 40. symfonie vyjíždějí z propadliště, dvě herečky a dva herci ve žlutě či oranžově laděných kostýmech, samozřejmě také malý gong k oznámení a ukončení krátké přestávky a v neposlední řadě diváci sedící ve všech řadách. Vše zmíněné slouží studentům Katedry alternativního a loutkového divadla k rozehrání „bryskní, úderné a pečlivě artikulované události“, jak sebevědomě uvádějí v anotaci.  

Práce se slovy, jazykem, hledání a objevování různých významů, variování slov, rytmizace řeči, opakování, práce významů, hledání se, variování řeči, my a vy, rytmizace práce, hledání řeči, opakování variování, rytmizace významů, hledání práce, vy a my, objevování slov, hledání různých přírodních pomerančů a jejich odšťavňování. A tak stále dokola… Zkrátka jevištní jazyk nápadně podobný režijnímu rukopisu vedoucího kabinetu Režie a dramaturgie KALD představují na jevišti divadla DISK režiséři a dramaturgové ve dvou osobách – Marta Hermannová a Matyáš Míka. Prostřednictvím hereckých etud krouží kolem tématu etikety ve společnosti (kdo komu podává ruku, kdo se komu představuje, kdo si sedá první, co muž nikdy nedělá, …), ale také okolo tématu pravidel chování a bazálních zvyklostí v divadle (například, že herec mluví, ovšem ne sám za sebe, nýbrž pronáší slova, jež mu tvůrci napsali a on se je naučil; divák sedí a poslouchá, má vypnutý telefon, potleskem ukončuje představení atd.). Logickým úsudkem jim z prvotní teze vyjde, že sice žijeme ve společnosti, kde jsou si všichni rovni, nicméně v divadle (ale koneckonců ani v etiketě) tomu tak není, neboť na jedné straně jsou herci (navíc ovládaní režisérem) a na straně druhé diváci, vázáni židlemi a divadelním konsensem. 

Spíše než svébytná a konzistentní disková inscenace působí Nebezpečí přetečení jako čtyřicetiminutové herecké etudy na určité téma, kdy se experimentuje s divadelním tvarem, osahávají se hranice divadelního představení a stírají se rozdíly mezi jevištěm a hledištěm. Do dění jsou totiž několikrát zataženi i diváci. V jednom momentě se jedna z hereček zeptá diváků, zda nechtějí přestávku. Nikdo na otázku nereaguje. Následně odejde a záhy se objeví s malým gongem, kterým přestávku ohlásí. Diváci jsou ale v rozpacích a nikam neodcházejí. S tím tvůrci počítají, protože přestávka trvá přibližně dvě minuty. V druhé části začne mezi diváky zvonit telefon, který by ale měl být vypnutý, na což nás upozornil hlas Václava Vydry z reproduktorů na začátku představení. Pozornost diváků je ihned směřována do vlastních řad a hledá se viník, na což slovně upozorňují i herci. Telefon po chvíli přestane zvonit. Za chvíli se ale opět rozezní a celý kolotoč hledání viníka začíná znovu. Ukáže se, že telefon je nastražený pod jevištní elevací. Neznámý divák (ať už nastrčený, či ne) je herci vyzván, aby si telefon od osoby pod elevací vzal. Následně komunikuje s někým na druhé straně telefonu a dění na jevišti pokračuje. Ovšem veškerá pozornost diváků samozřejmě směřuje na probíhající telefonický rozhovor, na což opět upozorňují i herci. Ke konci pak opakovaně padá tvrzení, že návštěvu zahajuje hostitel, ale ukončuje host. Čeká se tedy, dokud divákům – coby hostům – nedojde, že mají zatleskat. Když se tak stane, herci se ukloní, nicméně není konec. Herci nakonec vyzvou čtyři diváky a vymění si s nimi místa. Opět se čeká na moment, kdy se čtyři noví aktéři na jevišti ukloní a diváci začnou tleskat. Až poté nastává konec divadelního představení, této magické, pospolité společenské události. 

Zajisté by stálo za to sledovat a mapovat divácké reakce v daných „interaktivních“ momentech. Koneckonců drtivé množství diváků do divadla stále přichází se zažitým očekáváním, že se po nich nebude chtít více než poklidně sedět, sledovat dění na jevišti, případně v závěru zatleskat. Název inscenace – Nebezpečí přetečení – tak odkazuje k hledání hraničních momentů nejen v pravidlech etikety, na něž se tvůrci dívají s patřičným nadhledem, ale i v pravidlech chování a vzájemného působení mezi všemi spolutvůrci divadelního aktu, který zákonitě podléhá jistým konvencím. Kdy přeteče pomyslný pohár zdvořilého chování? Co už je za hranou a co ještě není? I přesto, že se tvůrčí počínání studentů nápadně přibližuje poetice jejich pedagogů, je příjemné vidět, že podobné „experimentální“ počiny ve studentském divadle vznikají. Kde jinde si zkusit takto příjemně pohrávat než ve studentském divadelním prostoru, kde je mnohé dovoleno. Vždyť potlesku se nakonec dostává všem – divákům i hercům.