Autorská licence zakazuje režisérovi a zároveň herci Ondřeji Sokolovi hrát postavu Afroameričana. Aktualizované podmínky inscenování, které zveřejnil dramatik Martin McDonagh, znamenají (minimálně) pozastavení uvádění inscenace Ujetá ruka (Behanding in Spokane) v pražském Činoherním klubu. 

Informace, kterou divadlo vyvěsilo na své webové stránky jako zdůvodnění dočasné pauzy v reprízách, otevřela debatu na velmi „nečeské“ téma. Ne snad že by se otázka rasismu netýkala každého obyvatele planety bez ohledu na geografickou polohu, ovšem konkrétně problém afroamerické komunity a její historie platí ve střední a východní Evropě za velmi vzdálený, skoro abstraktní. Autorská smlouva vyžaduje, aby v roli Afroameričana Tobyho vystupoval „potomek černošských Afričanů nebo černošských obyvatel Karibiku“ (Úryvek ze zprávy o stažení inscenace Ujetá ruka (Behanding in Spokane) převzatý z webových stránek divadla Činoherní klub.), což je podmínka v České republice obtížně splnitelná. Jak režisér Sokol, tak ředitel divadla Vladimír Procházka se shodují na tom, že rozumí pohnutkám, které McDonagha k úpravě podmínek vedly, jedním dechem ovšem dodávají, že by smlouva měla být pružnější. Bude-li totiž pravidlo platit bez výjimky a plošně, vznikne tak v podstatě cenzura naruby, korektnost na druhou. Jak se v našem kontextu postavit k nařízení, jehož jediným výsledkem bude znemožnění uvádění některých textů z důvodu nedostatku dostatečně kvalifikovaných herců a hereček? Bude například v budoucnu možné nastudovat Othella s bílým hercem v titulní roli? A pokud ne, měli bychom se vůbec snažit získat výjimku?  

Na problém a jeho případné řešení lze myslím nahlížet dvěma způsoby. V prvním případě bych upozornila na jistou podobnost s jedním z vedlejších produktů iniciativy Black Lives Matter, na tzv. cancel culture. Pod její záštitou se mimo jiné uvažuje o stažení některých „nekorektních“ sitkomů, které vznikaly na přelomu tisíciletí. Tehdy ovšem panovala zcela odlišná společensko-politická situace, a troufám si říct, že seriály neměly za cíl zesměšňovat konkrétní menšiny nebo osobnosti. Není tedy divu, že mnoho umělců se proti cancel culture vymezuje. Za všechny lze uvést britského komika Rickyho Gervaise, jenž proslul například seriálem Kancl, celovečerními stand-upy, nebo moderací Zlatých glóbů. Gervais upozorňuje na fakt, že pokud se vás něco dotýká, nebo vás to uráží, nutně to ještě neznamená, že pravda je na vaší straně. A už vůbec by se z takových domněnek neměly vytvářet obecně platné restrikce. V této souvislosti mluví dokonce o novodobém fašismu. Ondřej Sokol se k odkazu amerického a britského stand-upu opakovaně hlásí a souhlasí s Gervaisovým prohlášením, že vtipkovat lze na jakékoliv téma. Vždy přitom záleží na způsobu, jakým je konkrétní vtip vystavěn a zda má či nemá za cíl urazit člověka či skupinu, které se týká. Souhlasím v plném rozsahu.  

Zároveň se ale ptám, zda podvolení se aktualizované smlouvě neznamená ještě něco jiného než pouze novodobou cenzuru. Rozhodne-li se Činoherní klub, potažmo jakékoliv jiné divadlo, následovat autorovy požadavky, nepřímo tak vyjádří respekt k obětem po staletí trvající oprese a rasismu. Naše země sice nemá vlastní zkušenost s kolonialismem, utlačováním Afroamerického obyvatelstva, natož s otrokářstvím, kontroverze ale stále vyvolává například romská komunita. Ano, jistá nespravedlnost v tom je – nebudeme moci uvádět hry, do nichž podle smluv nebudeme schopni obsadit požadované herce, budeme mít ale z etického hlediska čisté svědomí.

 

S ohledem na oba úhly pohledu tedy existují i dvě možná východiska – buď se postavit na stranu absolutní svobody projevu v umění, nebo ji v tvorbě dobrovolně omezit, a dát tak najevo empatii a respekt k problematice, která je nám z osobního hlediska vlastně cizí.

 

Snad existuje i střední cesta, v níž se obě polohy překrývají, v případě aféry Činoherního klubu bude ale myslím nutné jeden z těchto postojů zaujmout. V českém prostředí se zatím jedná spíše o ojedinělý případ, dříve či později by ale i naše společnost měla k této problematice zaujmout stanovisko, a pokusit se ho obhájit před světem. Sama dnes mnoho debat začínám slovy: „nechci být rasista, ale…“, případně „nerada bych někoho urazila, ale…“. Zároveň mám slabost pro ironii, černý i nekorektní humor, a pokud by se někdo cítil uražen, nejspíš bych ho s jistou nadsázkou odkázala na Gervaisův citát: „Remember, they‘re just jokes. We‘re all gonna die soon and there‘s no sequel.“ 

 

Text vznikl jako závěrečný výstup semináře Vývoj a proměny divadelní kritiky v rámci zadání “úvaha na volné téma z oblasti současné kultury”.