Přišel velký třesk. Nemusíme to vydržet! Tvůrčí prostředí vzniká pouze tehdy, pokud není na nikoho vytvářen nátlak. Studenti mají být šťastní – a co pedagogové? Co s nimi po velkém třesku?
Obě strany se shodují, že diskuze musí probíhat v klidu. Ale zatímco emoce studentů jsou v debatě o údajných křivdách vnímány jako legitimní argument, v jaké pozici se ocitají pedagogové jako údajní agresoři?
Občas mám pocit, že DAMU dřív fungovala jako provazochodecká škola. Mistr provazochodec (pedagog) nás učil kolikrát od píky řemeslu, jak z provazu nespadnout. Ale i když nás naučil řemeslu, občas zafoukal vítr a žák na provazu zavrávoral. Učitel jej pevně chytil, aby z provazu nespadl, případně mu poskytl první pomoc, když si žák nabil budku o ochrannou síť. A pak hurá znovu a s nadšením zpátky na provaz a zkusit to co nejrychleji znovu, protože je potřeba se z chyby poučit. K tomu občas patřilo i vyměněné křivé slovo a dotyk, který neměl jiný cíl než učit, zachránit, pomoci, nasměřovat.
Když žák mistra provazochodce z provazu už nepadal a osvojil si základy, učil se vlastní kejkle, hledal si svou cestu. Přesně taková byla DAMU. Student padal, zoceloval se jako celistvá osobnost, rozšiřoval odbornost, k získanému vzdělání byl kritický a přel se se svými pedagogy ve snaze vyprofilovat si svůj vlastní názor. K tomu samozřejmě patří i řada nepříjemných situací a konfrontací, během kterých má student pocit neférovosti. Ale nepříjemné pocity jsou součástí každého vztahu.
Ve víru emoční vztahovačnosti jsme se bohužel dostali do bodu, kdy nevíme, co dál.
Pedagogové kolem nás budou možná chodit po špičkách a bát se jakékoliv mimoakademické interakce, aby nebyli nařčeni z porušení etického kodexu a podobně. A nám se může stát, že nás nikdo nenaučí, jak nepadat z provazů.
Autoři iniciativy několikrát zmiňují, že se chtějí vymezit nebo přímo vzepřít předchozí tradici fungování vztahů pedagogů a studentů, která je pro ně nepřijatelná. Co přesně to však znamená? Že už nechtějí mlčet o sexuálním zneužívání, vyhrožování nebo podvodech. A chtějí pravdivě pojmenovat realitu, potrestat viníky, a především zamezit dalšímu šíření podobných jevů na akademické půdě všeobecně. S tím se dá bezpochyby souhlasit.
Ale kde je ta hranice mezi objektivní skutečností a subjektivní pravdou?
Je možné, že někteří pedagogové opravdu využívají svého postavení. Stejně tak je však pravda, že studenti občas zaměňují oprávněnou, a především konstruktivní kritiku s osobním útokem, či dokonce sexismem, vydíráním a podobně.
Otázkou je, kdo a jak určí nová pravidla mezi mistrem a žákem. Zatím to připomíná spíš hon na čarodějnice než obrat k lepším zítřkům.