Na seznamu nominací prestižní Ceny Magnesia v kategorii krátkometrážních filmů je více než polovina titulů od studentů a studentek FAMU. Mezi nimi je i zhruba třináctiminutový snímek Milý tati, Diany Cam Van Nguyen, studentky Katedry animované tvorby, který měl světovou premiéru 6. srpna v hlavní soutěži Pardi di Domani Mezinárodního filmového festivalu v Locarnu. Od té doby získává jednu cenu za druhou na nejrůznějších festivalech po celém světě a z jednoho z nich se dostal i na „longlist“ – do širší nominace – Oscarů. Ryze osobní filmový dopis o komplikovaném vztahu dcery a otce vzbuzuje spoustu emocí a upomíná na mnoho křivd, se kterými se ztotožňuje leckterá divačka či divák, zařezává se hluboko do nitra, nahlodává nás a nasměrovává k sebereflexi vlastních vztahů. 

 

Milý tati, 

Oblíbeným žánrem, který se na festivalech i samotné FAMU vyskytuje a posledních dvacet let rezonuje, je tzv. anidoc, tedy animovaný dokument (spojení animace a dokumentu), který se dostal i do studijních plánů Katedry animace. Animační metoda ostatně stejně jako například loutkové divadlo dokáže skrze různé vizuální metafory, zkratkovitost a karikaturu ztvárnit obrazy a témata, která u hraného filmu nejdou realisticky zobrazit nebo předat bez patosu a zbytečného emocionálního nánosu. Žánr umožňuje zobrazovat vnitřní svět postav, jejich pocity a emoce lehce, poeticky a zároveň přesně a hluboce, jímavé osobní příběhy vyprávět s odstupem a doslova odosobněně; tak tomu je právě u filmu Milý tati. Autobiografický příběh podpořený voiceoverem samotné autorky je civilní a syrový, výpověď tak vyznívá silněji a palčivěji. 

Ani dokumenty z “animace” na FAMU, jež bývají často autobiografické, rezonují se světovou filmovou kritikou, širokou veřejností, a zejména s generací umělkyň a umělců právě proto, že zhmotňují témata, která se kolem nich dějí a intenzivně je prožívají, a na konkrétním příběhu ukazují celospolečenské problémy. Společným jmenovatelem děl je pak totální upřímnost, která často pracuje s motivy ze soukromých životů režisérek a režisérů a jejich rodin. Vznikají tak filmy, jež v nás vyvolávají silné, těžko stravitelné a nepříjemné. Snímek Milý tati tématem, terapeutickou hodnotou a koneckonců i úspěchem u filmové kritiky nejvíce připomíná animovaný loutkový film Dcera (2019) další studentky FAMU Darii Kashcheevy. I její film řeší  „autoterapeutickým“ způsobem vztah otce a dcery a v závěru hýří nadějí na změnu a lepší souznění. Temnota v kontrastu s vidinou pozitivní budoucnosti je společná také animovanému loutkovému Jsme si o smrt blíž (2020) Barbory Anny Stejskalové nebo Rudým botám (2021) Anny Podskalské, která je stejně jako Cam Van Nguyen nominovaná na České lvy. 

 

Kdybych byla kluk, bylo by všechno v pořádku? 

Milý tati začíná pohledem na defilující dopisy, které si režisérka vyměňuje se svým otcem. Ten byl před patnácti lety zavřený ve vězení za daňové úniky. Psaní dopisu se stává hlavním principem snímku. Cam Van Nguyen v necelých patnácti minutách píše otci vše, co ji trápilo a trápí, komentuje jejich vztah, a svá slova zároveň nahlas čte. Z voiceoveru se ozývá, že za krátkou dobu odloučení si sdělovali každodenní věci i své pocity a byli si vlastně blíž než kdy jindy. Režisérka se tak vrací a vyjadřuje k rodinné situaci, kterou jako malá vnímala – teprve teď si dokáže vysvětlit napětí, které mezi jejími rodiči vládlo. Dianin otec totiž její matku opustil kvůli „nedodání“ pokračovatele rodu. Podle konzervativního patriarchálního systému ve Vietnamu, který otec stále ctí, Diana rodinu nemůže vést a nést její jméno. Jako žena si tedy sama nahlas přiznává, že do tohoto uspořádání nepatří a po provdání už nebude součástí jeho rodiny vůbec. Přichází hořkosladká „katarzní“ část zhmotňující toto uvědomění, kdy autorka skrze animaci doslova „rozstříhává“ podobu své dětské hlavy, doplňuje ji klučičími vlasy a očima a ptá se, zda by vše bylo jinak, kdyby byla chlapcem. V tomto těle zobrazuje stereotypní činnosti otce a syna, jako je rybaření nebo ježdění v autodromu, které „nově zrozený“ synek s usmívajícím se hrdým otcem nyní může dělat a vytvářet tak opravdu krásný vztah. 

 

Dopisování je totiž jediný způsob, jak k sobě můžeme být upřímní. 

Režisérka vychází z autentických dopisů, které jí posílal otec z vězení. Spojením různých animačních technik, jako je 2D plošková animace, kreslená animace či rotoskopie, kdy animátorka překresluje filmové rámečky obsahující hranou stopáž (kamera Kryštof Melka, Matěj Piňos), vzniká vizuální koláž zhmotněných vzpomínek, křivd, nadějí, písmen, slov. Střídají se inscenované fotografie, dopisy, papíry a různé výstřižky s hranými pasážemi, v nichž vystupuje postava současné Diany. Stejně tak se mísí minulost s přítomností. Dopis, nebo – jak bylo zmíněno v jednom rozhovoru – rozhýbaný deník, se tak stává konceptem, formou i samotnou výpovědí laděnou do vybledlé růžové, zelené a šedivé.  

Na jihlavském festivalu byl snímek oceněn za zvuk (Viera Marinová), který velice sugestivně podporuje napětí a neklid mezi otcem a dcerou, útěk od problémů a introspekci. Zároveň díky přesné hudební stopě, tematizující například vietnamskou kulturu nebo zvuky z autodromu, a ruchařské práci, využívající šustění papíru či zvuk tužky uvozující rytmus, film ožívá a graduje. Na konci naopak přechází do klidu, což podporuje terapeutický meditativní účinek. Ten slouží k rozjímání a zamyšlení, a zároveň silně podtrhuje zcela odhalené pocity režisérky a upřímná slova. 

V závěru filmu se objevuje nenápadný moment, pro mě jeden z nejsilnějších: postava malé Diany utíká za svým otcem, který je nyní ztvárněn už jen jako prázdný oddalující se výstřižek bez tváře. Našel si totiž novou rodinu, před minulostí prchá a zavírá oči.  Režisérka ale i odmítá toto rozhodnutí přijmout a rozhodne se bojovat sama za sebe. O zlepšení jejich vztahu stojí, čímž vysvětluje podstatu vzniku a záměr tohoto filmového dopisu adresovaného zcela otevřeně a přímo otci Cam Van Nguyen končícího slovy: „Mám tě ráda. Tvoje dcera, Diana.“ 

Režisérka (společně se scénáristou Lukášem Janičíkem) skrze osobní příběh naťukává hned několik společenských, kulturních a osobních témat typických pro dvacátníky – ať už se jedná o výčitky svědomí kvůli špatným vztahům s rodinou, kterých bychom později mohli litovat, traumatických zážitků z dětství, nenaplněného očekávání rodičů, rozvodů a vypořádávání se s novou rodinou. Dotýká se samozřejmě taktéž zakonzervovaného tradičního asijského systému, komunity i rodiny, kde má dominantní roli i práva muž. Nakonec ale nezobrazuje jen “jiný” východní pohled na patriarchální strukturu a vnímání žen, ale vyzývá k zamyšlení, jak je to s předsudky, očekáváními a plněním zastaralých konstruktů a vzorců ve vztahu mužžena-r–odina či rodiče–dcera–syn v našem okolí a našem hodnotovém systému. 

 

Pro mě je to teď jediná šance ti říct, jak to vše cítím.