V  září minulého roku spustila Knihovna Václava Havla internetový kanál Havel Channel, který se snaží oživovat odkaz Václava Havla skrze přednášky, vzdělávací akce, debaty, ale také divadlo, koncerty a filmy. K výročí deseti let od Havlovy smrti tak vznikl krátký film studentek a studentů DAMU a FAMU na motivy divadelní hry Zahradní slavnost. Na stránkách projektu visí otázka: “Čím dnes oslovuje hra Václava Havla divadelníky podobně mladé, jako byl on v době slavné premiéry v Divadle Na zábradlí?” Studenti na ni odpovídají dobovými typizovanými kostýmy, účesy, make-upem i prostředím „vesnického“ sálu s barem. Ve filmu se sice objeví hned několik rekvizit z našeho století, tou nejvýraznější je mobilní telefon, který zaznamenává trapné opilé svíjení jedné ze čtyř postav (Hugo Pludek, Ferda Plzák, Tajemník a Tajemnice). Ztělesňuje prostředek bezprostředního šíření zpráv, ale dílo směrem k aktuálnosti neposouvá. Podobné záblesky současnosti sice fungují jako zcizovací prvek, který nás ze socialisticky stylizovaného prostoru vytrhne, nemám ale pocit, že by také konkrétněji komentovaly situaci dnešní. Stejný problém je i s jazykem, o kterém se v souvislosti s touto hrou často hovoří jako o hlavní postavě. Vyprázdněná řeč naplněná frázemi charakterizuje stejně vyprázdněné postavy v čele s hlavním hrdinou, který v závěru pronáší slavný monolog o ztrátě identity. Herci a herečka však působí, jako by jazykem byli nezáměrně a nechtěně vláčeni, nerozuměli mu, nevěděli, kam prázdné fráze směřují, jaký je jejich účel; automaty bez duše se stávají zcela nevědomě. Žádaná trapnost, strnulost, slizkost a škrobenost tak z filmu čiší kvůli zcela jiným (ne)užitým prostředkům. Film totiž působí především jako záznam jednotlivých divadelních situací. Médiu není přizpůsobeno herectví, které dikcí a mimikou zůstává v divadelním prostředí, kamera ani filmová řeč (hodily by se např. různé zoomy, nájezdy nebo nahnuté rakursy kamery) nikterak netematizuje a nevystihuje vyšinutou atmosféru a esenci předlohy. Nepříjemný dojem a vyšinutou atmosféru tak vyvolává spíš mladými lidmi nijak neinterpretovaný a pouze přeříkaný text v „oldschoolovém“ dobovém a neinvenčním prostředí. Jako by byla naplněna zakázka Knihovny a nic víc. Proč si tedy studentky a studenti text vybrali, co je na něm osobně a doopravdy zajímá? To z filmu zaznamenávajícího “rozkouskované divadlo” není patrné; diváky nevtáhne svou formální ani obsahovou stránkou, nenabízí totiž žádný výklad Zahradní slavnosti ze strany dnešních dvacátníků a intelektuálů, který by se vyjadřoval k současnosti.