Asi bych se nedopočítala, kolikrát se v posledních měsících akademická obec oháněla slovem „hyperkorektnost“. Moje otázka je zcela prostá: Jak se můžeme bavit o hyperkorektnosti, když jsme v našem českém rybníčku zatím nezvládli ani korektnost? Proč se bavíme o ochraně obviněných, když se nám ještě ani zdaleka nepodařilo zajistit maximální ochranu obětí? Presumpce neviny v českém právním systému existuje, ale snaha důvěřovat obětem je v plenkách. Především starší generace varují před nástupem etických standardů v USA, obávají se nových kodexů chování na pracovištích a varují před falešnými obviněními, aniž by se podívaly kolem sebe. V české společnosti například ještě v 90. letech neexistoval způsob, jak by se mohl muž znásilněný jiným mužem domoci právní spravedlnosti. Proč? Protože právní systém s touto variantou zkrátka nepočítal. Řešíme, jak bránit násilníky před nástrahami fiktivních mediálních kampaní a falešnými kauzami „pro pozornost,“ ale oběti bychom nejradši nechali ležet někde stranou i s jejich psychickými a fyzickými traumaty. Hyperkorektnost nemůže existovat v prostředí, kde se ještě stále dokola a hloupě opakují otázky: Proč jsi nešel nebo nešla na policii? Proč o svých zážitcích mluvíš až teď? Proč ses nesvěřil nebo nesvěřila vedení školy?  

 

Bohužel jsem přesvědčená, že komentář vztahující se k takto ošemetným otázkám je téměř nemožné napsat tak, aby byl nenapadnutelný. Jestli se to ale v prostředí českého žurnalismu někomu někdy podařilo, byl to Erik Tabery v Respektu se svým úvodníkem o kampani #metoo. Nemám ambice ani schopnosti se jeho precizní argumentaci byť jen zdálky přiblížit. Ale nemohu se smířit s tím, že na stránkách Hybrisu, jehož jsem v rámci svého magisterského studia součástí, zatím zaznělo pouze jedno názorové spektrum, se kterým se neidentifikuji. Především proto, že jako studentka Katedry teorie a kritiky si moc dobře uvědomuji, že s tím, o čem iniciativa NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET nejvíc mluví, nemám z perspektivy své studijní zkušenosti co do činění. Ne proto, že by na KTK zářila duha a sluncem zalité korektní prostředí, ale čistě kvůli charakteru a formátu výuky. Naše studium je oproti ostatním oborům DAMU „tradičně“ akademické, poměrně izolované od dění na fakultě a vztahy mezi studenty a pedagogy jsou na poměry školy značně formální. Když mi pedagog či pedagožka z mého úhlu pohledu nespravedlivě ohodnotí seminární práci, nebo mě necitlivě vydusí na státnicích, nebudu se s pláčem zavírat v koupelně. Proč? Protože bych byla blázen, kdybych do teoretického textu, popřípadě znalostní zkoušky, vkládala svou duši, emoce a sny. Nedokážu si ale představit, co bych dělala ve chvíli, kdybych se musela během tvůrčích předmětů emocionálně odhalovat, být zranitelná, neschovávat se za vědomosti a text a byla přitom napadána – slovně, nebo, nedej bože, fyzicky. Skloňuje se přílišná emocionalita studentů, aniž by někdo poukázal na to, že studium umění jde s emocemi ruku v ruce, nebo na to, že se v celospolečenském kontextu stále bavíme o velice citlivém tématu. Bude se někdo otevřeně divit tomu, že znásilněná žena při výslechu na policejní stanici pláče nebo křičí? Pokud ano, pravděpodobně dotyčný nemá jakékoliv povědomí o lidské psychologii. Tak proč se divíme, že se děje to samé ve chvíli, kdy se někdo snaží popsat traumatický zážitek jakéhokoliv charakteru? Třeba ze studia na prestižní divadelní fakultě? Uvědomme si už konečně, že fyzický i psychický nátlak mají společné především to, že jsou formou násilí. A to opravdu nikdo nemusí vydržet.  

 

Můj text skončí jako jeden z mnoha výkřiků, což je v pořádku, protože to bude znamenat, že dialog stále probíhá. Pojem korektnost v této úvaze používám v jeho běžném slova smyslu, tj. společensky a kulturně nezávadné chování.  Pokud si nejsme jisti, zda se chováme společensky přijatelně, přichází na řadu komunikace a empatie, tedy dovednosti, které by se měly nejspíš začít cíleně rozvíjet už v mateřských školách. Korektnost patří mezi prostředky slušného chování, tvoří základ jakýchkoliv etických kodexů, vysokoškolské nevyjímaje. A my všichni bychom se měli snažit o to, abychom nikomu neubližovali, i když jsou jeho standardy od těch našich odlišné. Nakonec se vrátím tam, kde jsem začala. Vyřaďme fráze jako hyperkorektnost, přílišná emocionalita, touha po pozornosti nebo hysterie ze svých slovníků, pokud se bavíme o takto citlivých tématech. Nikdy totiž nevíme, jestli vedle nás nesedí oběť násilí, nikdy nevíme, jestli se za deset minut nestaneme obětí právě my. Jediné, co zatím víme, je, že v naší společnosti – ať už kulturní, právní nebo akademické – se v takovém případě spravedlnosti dovoláme jen s velkými obtížemi.