Čím dál častěji po návštěvě muzikálových představení opouštím divadlo s trpkostí a s rozpaky.
Příčiny, které vyvolávají tento nelibý pocit, jsou hned dvě. První je na straně produkcí a spočívá v podceňování diváků a bulvarizaci. A ta druhá je v „laxnosti“ návštěvníků. Jejich reakce na zhlédnuté přestavení často připomíná Andersenovu pohádku Císařovy nové šaty, kde i za evidentně špatné výkony obecenstvo odměňuje umělce potleskem, občas i vestoje. A tak si kladu možná banální otázku: Je to v nízkém citu pro umění, nebo divák postrádá odvahu protestovat proti nezdařilým představením a takto si vyžádat od produkčních a tvůrců větší kvalitu?
Je celkem pochopitelné, že produkční divadel mají zájem naplnit kasu a usilovat o co nejvíce repríz, ale nemělo by se zapomínat na to, že i v „konzumních“ divadlech je třeba klást důraz na uměleckou úroveň díla. Místo toho se v mnoha případech hraje na notu, která má vždy u diváka úspěch. Nasazují se buď „celebrity“ zvučných jmen, které vždy přitáhnou obecenstvo, anebo se do repertoáru uvádějí adaptace slavných fi lmů nebo románů. Pak se můžeme setkat s neobratným zpracováním zvoleného námětu, kdy hra postrádá základní dramatickou situaci, dokonce jakoukoliv zápletku (Baron Prášil, uveden na jevišti divadla Hybernia v režii Filipa Renče), anebo s nevyrovnaností v kvalitě pěveckých a hereckých výkonů (celá řada muzikálů).
Herci, po kterých diváci touží a kteří mají nesporné, například činoherní, kvality, často nesplňují požadavky, kterým by měl vyhovovat muzikálový herec. Jeden z těch předpokladů je především zpěv. Se špatným zpěvem jsem se často setkal v pražských muzikálech, přičemž pěvecké problémy se pohybovaly od nesprávné intonace přes nedostatek výrazu až k nezvládnutí základní pěvecké techniky. Prvním kvalitativním požadavkem, který je na hercezpěváka kladen při zpívání, je správná intonace, tedy „správně zazpívaná (zahraná) výška tónu a vzdálenosti (intervaly) mezi jednotlivými tóny.“1
Například v inscenaci Hello, Dolly! uvedené ve Švandově divadle v režii Ondřeje Sokola, kterou jsem měl příležitost vidět 25. 8. 2010, s intonací bojovala celá řada herců. Mezi nimi s největšími překážkami „vynikali“ např. Kryštof Hádek (Kornelius Hackel) nebo Monika Fingerová (Irena Molloyová). Přestože mnoho herců nemá pro zmíněnou činnost cit a chybí jim i rytmus, daným písňovým číslům by se měl dát alespoň herecky výraz, který vytvoří emocemi zabarvenou interpretaci. Zní to, možná, jako notoricky známá věc, ale zřejmě se na ni zapomíná. V muzikálu Hello, Dolly! byl zpěv zmíněných herců natolik děsivý, že postrádal jakýkoliv tvar. Navíc jsem postřehl řadu intonačních nedostatků. Jejich výkony doslova fackovaly každého, komu „shora“ byla daná špetka hudebního sluchu. Smutnou a zároveň trapnou záležitostí je skutečnost, že režisér a případně dirigent jsou ochotni se podepsat pod dílem, které oplývá hrubými nedostatky, a tudíž vrhat na svou profesionalitu stín pochybnosti. Za tohoto stavu věcí, kde u diváků vkus a kritičnost klesají, tvůrci ztrácejí i onu druhou, neméně cennou vlastnost, a sice sebekritiku. Když už nevidí, že zhýčkanost úspěchy u publika představuje dvousečný meč, který hrozí poškodit jejich umělecký vývoj, měli by se zamyslet nad muzikály, kterým svým počínáním dělají medvědí službu do budoucna.
1 Vítová, E. 50 slavných oper. Praha, Albatros, 2005.