I třetí inscenace letošního absolventského ročníku režie, dramaturgie a herectví katedry alternativního a loutkového divadla se nese v čechovovském duchu „pojďme si zafilozofovat“, ne nezbytně v pejorativním smyslu. Podobně jako My Funny games se Last Minutes zabývá neutěšeným stavem současné společnosti. V tomto případě se lidské nedostatky odhalují tváří v tvář definitivnímu konci, tedy při nejmenším konci jedné éry.

Podle mayského kalendáře by měl 21. prosince tohoto roku nastat konec světa, případně jeho duchovní proměna. Tato teorie byla inspirací pro režiséra Jiřího Adámka, který na jejím základě spolu s herci a dramaturgyní vytvořil scénář. Konec světa jako placený zážitek, jako atraktivní zboží. Sedm lidí si koupilo zájezd na konec světa u zážitkové agentury Fata nirvána. Spolu s průvodcem na jeho příchod čekají na nespecifikované meteorologické stanici. Bílý laťkový plůtek, bílá strážní věž a malá bílá vlaječka na bílém stožáru působí spíše jako výsek pláže. Z případného omylu nás kromě repliky jedné z postav rychle vyvádí i kostýmy. Herci jsou oděni do svetrů, bund, čepic a rukavic. Konec světa má nastat v prosinci. Než ten velký okamžik přijde, musí průvodce (Jiří Böhm) své klienty nějak zabavit. O platící zákazníky se pilně stará, zbývající čas jim krátí kvalitní zábavou. Poskytuje jim občerstvení, téměř nahé radovánky ve sněhu, karaoke, nechybí ani populární tanec s balónkem, známý ze škol v přírodě či firemních večírků. Když se klienti baví nebo nebaví, nenápadný průvodce je pozoruje a čas od času si něco zapíše.

Účastníci zájezdu tvoří pestrý sociologický vzorek. Akční bloger, který se o všechny zážitky dělí se svými čtenáři (Richard Vokůrka). Mladý pár očekávající prvního potomka, vůdčí zábavy chtivá žena (Sofia Adamová), rezervovaný muž, který na sebe nerad upozorňuje (Mikuláš Čížek). Samotář, který by rád našel spřízněnou duši (Marek Menšík). Opatrný muž, který se ovšem zábavě nevyhýbá (Josef Jelínek). A dvě pubertální kamarádky, které se na zájezd vydaly bez vědomí rodičů (Barbora Kubátová a Andrea Ballayová). I v tomto případě vznikaly postavy z improvizací, i v tomto případě se rozdíly mezi nimi a jejich tvůrci povětšinou slévají. Oproti My Funny Games je tu ovšem drobná změna. Herectví je jemnější, čistší, přesnější. Herci také plně využívají možnosti, které scéna nabízí, všechny její úrovně. Kochají se výhledem z věže, válí se v čerstvém sněhu za plůtkem nebo se tísní uvnitř stanice, aby se zahřáli. Důsledně dodržují přechody z jednoho prostředí do druhého. Pokaždé překročí práh, pokaždé svléknou či obléknou vrstvu. Důsledně, ne přehnaně. Pohyb nepůsobí chaoticky, přesto si zachovává dojem spontaneity. Nedokonalosti tu neruší zážitek z představení. Je možné namítnout, že civilnost hereckého projevu se už dotýká hranice herectví a „pouhé“ existence na jevišti. Nicméně schopnost pointovat situace, nepřehrát, ale dohrávat, tu je, a inscenaci sluší.

Čas do konce je přesně vyměřen. Odpočítávání začalo. Zbývá necelá hodina. Digitální hodiny s červenými číslicemi, na jinak výhradně bílé scéně, na neustálou tíživou přítomnost času soustavně upozorňují. Krátící se čas tak nepůsobí jen na postavy inscenace, ale i na diváky. Všichni společně s napětím sledují a prožívají odpočítávání. Co se stane, až se na hodinách objeví 0? Čas je zdrojem napětí, nepůsobivějším prvkem inscenace. Čas ale také způsobuje problémy. Čas do konce je daný. To ví obě strany. Divák ví, kdy přijde velká pointa. Herec zase ví, jak dlouho její příchod musí oddalovat, protahovat a natahovat. Ne vždy to vyjde. I sekunda se může stát nekonečnou, když je navíc.

Dění na jevišti připomíná sociální experiment. Průvodce jako vedoucí skupiny, dozorce, zapisovatel. Zkoumá chování zvolených jedinců v mezní situaci. Zkoumané objekty jsou uzavřené v konkrétním prostoru meteorologické stanice daleko od nežádoucích vlivů. Pravidelně jsou jim předkládány podněty, ony poslušně reagují. Řízený strach, veselí, napětí. K vytvoření žádoucích podmínek a navození správné atmosféry využívá průvodce/režisér kromě fyzicky přítomného času účinně hudbu a zvuky. We are the World pro pocit všeobjímající sounáležitosti a dojetí. Laškovně hravé Something stupid. Děsivý, zesilující se zvuk reaktoru před výbuchem pro velké finále. Vedoucí experimentu manipuluje se svými objekty. Někdo se nechá, jiný se vzepře. Můžeme sledovat, jak snadno člověk podlehne davové psychóze, nátlaku a ani si to neuvědomuje. Pustili hudbu, řekli: tancuj. Ostatní tancují. Co já? Mám se odlišovat, nebo být platným členem skupiny? Skupina nemá ráda nečleny. Kdo by chtěl být vyděděncem? Dalším problémem, kterým se tento experiment zabývá, je, co který člověk pokládá za zábavu, co je pro ně, pro nás plnohodnotné využití času, co zůstává důležité, když se čas krátí. Pateticky řečeno, obstojí láska v konkurenci karaoke?

Experiment končí a nic se nestalo. Účastníci zájezdu čekali velké finále, hlavní zábavu a ono nic. Žádný konec nebyl, pokud došlo alespoň ke slibovanému přerodu, jak to poznají? Zmatek, nejistotu, možná i rozhořčení pociťují postavy a pociťují ji i diváci. Není to ale přesně to vyústění, ke kterému mělo a muselo dojít? Alterna se vyjadřuje k problémům blízkým jim a celé společnosti, problémům postupně se rozpadající civilizace, která už neumí žít. Pokud má dojít k nějaké změně, musí vzejít od člověka. Zázrak shůry nebude. Alespoň tak si domýšlím otevřený konec této inscenace já. Alterna znovu filozofuje. A proč ne. Problém trvá. Proč by se měla přestat ptát.