Čtvrteční odpoledne v Řetízku patřilo studentům AU z Banské Bystrice a jejich představení American Dream. Režisérka Jana Janove a dramaturg Peter Gašparík se nechali inspirovat prozaickým textem Kazimierza Brauna Hollywood aneb Svatý les, který upravil Peter Scherhaufer, a svoji inscenaci pojali jako one woman show, ochucenou slovenskými slzami a litrem ruské vodky.

Příběh je jednoduchý – byla jednou jedna herečka Hanička a ta se rozhodla, že se z ní stane druhá Marilyn Monroe, odjela do Hollywoodu a stala se z ní uklízečka.

Scénu Řetízku zaplnilo několik kusů nábytku – stůl, postel, křeslo, zkrátka jen to, co každá správná herečka potřebuje a zároveň je schopná vtěsnat do jednopokojového bytu. Plus jedno velké promítací plátno. To tvůrci inscenace využili sice jen jednou, ale působivě, a sice když na něj Hana promítala sérii nezáživných fotografi í ze své cesty do Hollywoodu. Obyčejnost Hančina příběhu tak bila do očí a její osud se díky využití zdánlivě nadbytečné rekvizity stal najednou mnohem reálnější. Tvůrci inscenace dokázali podpořit náladu komorního příběhu také hudebními motivy a světelnými proměnami. Správnou americkou atmosféru pak ještě před začátkem představení navodila jedna z Madoniných písní Hollywood. Stejný song potom hrály reproduktory divákům i k odchodu. A díky nenápadným změnám osvětlení jsme se během představení spolu s herečkou přenášeli na místa, o kterých právě vyprávěla.

Slavomíra Fulínová v roli herečky – uklízečky Hany si po celou dobu hry udržela mou pozornost. Zaujal mě příběh její postavy i způsob, kterým ho dokázala podat. Její Hana je holka, která sama o sobě narovinu (po několika panácích vodky) prohlašuje, že je natolik inteligentní, že ví, že inteligentní není. Celý svůj příběh vypráví s upřímnou otevřeností. Občas jakoby si ho před rozbitým zrcadlem přehrávala jen tak sama pro sebe, jindy zase potřebuje pro své etudy publikum.

Možná proto si na začátku přivádí do bytu muže - kameramana, kterého usazuje mezi diváky. Během svého vyprávění mu pokládá otázky, na které si vzápětí odpovídá sama. Čas od času mu taky nalije trochu té vodky. Ale kameraman nemluví, nenatáčí, jen jednou klapne klapkou a na konci herečce spolu s ostatními diváky zatleská. Nebylo mi proto úplně jasné, je-li onen muž hercem nebo divákem. Předpokládala jsem, že se jedná o herce a že jsem jeho jméno přehlédla v programu, ale po představení jsem se přesvědčila, že tam skutečně uvedené není. Díky této postavě - nepostavě na mě konec představení působil trochu rozpačitě. Rámec, který se vstupem kameramana na začátku hry otevřel, zůstal neuzavřený.

Z Řetízku jsem si i přesto odnesla příjemný divadelní zážitek. Vděčím za něj především Slavomíře Fulínové, která dokázala zábavně, ale i dojemně a s pochopením pro svou postavu vyprávět neveselý příběh o tom, že některé sny se prostě neplní.