Astronauti v záhadném vesmíru Zeller

Disková inscenace postdramatického textu Rozhovory s astronauty německé autorky Felicie Zeller konfrontuje diváky, a především pak herce z Katedry činoherního divadla se stylizovaností a přehlídkou rozmanitých typů. Na jednu stranu atraktivní výzva, na stranu druhou možná příliš velké sousto. Hra otevírá současná problematická témata evropské společnosti přes příběhy východoevropských au-pair v alegorickém Německu, tedy Všeněcku. Tvůrci se rozhodli základní linku příběhu ponechat v původní podobě a nijak ho neuzpůsobují českému prostředí.

Předloha samotná pracuje s fragmentárností a narušuje představu o strukturovaném dramatickém textu. Repliky nejsou přiřazeny ke konkrétním postavám a fungují spíše jako necílené výkřiky orámované jazykovými lekcemi všeněčtiny. Grafická úprava střídá velká tiskací písmena s běžným textem, čímž sama o sobě předepisuje intenzitu sdělení a nabízí alespoň jeden klíč k možnému inscenování. Jinak jsou Rozhovory s astronauty prostorem pro hravou a nesvázanou tvorbu. Vůbec rozčlenit až nahodilé shluky textů do promluv jednotlivých postav představuje zdlouhavý a náročný proces, zároveň tato dramaturgická mravenčí práce už v prvním kroku znamená zásadní vytyčení směru celé budoucí inscenace. Barboře Maškové a Tomášovi Loužnému se pod vedením režisérky Zuzany Burianové podařilo logicky seskládat korespondující pasáže tak, aby vznikl alespoň částečně narativní tvar, ve kterém je divák schopen se orientovat. Po několika minutách úvodního zmatení si postupně osvojuje kód a na základě této šifry přiřazuje dílky textové skládačky k sobě. Otázkou zůstává, zda tato radikální úprava, měnící chaotické uspořádání v poměrně souvislou linku, nevstupuje do přílišného konfliktu s celkovou poetikou textu Felicie Zeller. Za mě bohužel ano, a inscenace tím do jisté míry přichází o pozitiva spojená s poměrně netradiční (minimálně v rámci DISKových inscenací Činohry) volbou předlohy.

Máša, Olanka, Olga a Irina ztvárňují dnes zaběhlý fenomén častého „work and travel“ modelu pro mladé lidi, kteří touží opustit své „zaostalé země“ a najít nový život ve velkých pokrokových aglomeracích multikulturního Všeněcka. Protipólem jim jsou čtyři „zoufalé manželky“, zaměstnavatelky, jejichž životní krize se schovávají pod odérem drahých parfémů: nevěrní manželé, despotičtí šéfové, uřvané děti, špatně poskládané ubrusy nebo otravný zvuk běžícího motoru stříbrného volkswagenu. Kontrastní problémy dvou generací ze zcela odlišných prostředí, naděje versus frustrace, otevírá prostor pro aktuální dialog.

Scénografie pracuje s vyvýšenou platformou s dlouhým šedostříbrným stolem. Prostor pod ním je rozdělen na tři části žlutou, modrou a zelenou záclonkou, podle barev recyklačních kontejnerů (stejné barevné škály se drží i kostýmy mladých cizinek). Vpravo se nachází ještě konferenční stupínek pro řečníky a pojízdný sprchový kout s bílým plastovým závěsem, do něhož je na začátku na laně spuštěn astronaut Thomas, přítel jedné z všeněckých matek. Celkově působí scéna stroze, sterilně a evokuje estetiku interiéru vesmírných plavidel. Elevace a za jednobarevnými záclonami schovaná propadliště vytváří prostorové členění, které se stává dějištěm groteskních gagů na způsob pádů nebo „obíhaček“. Ty se však napříč inscenací opakují pořád dokola, na způsob humoru Pata a Mata, a brzy se okoukají. Rozdělení prostoru zároveň metaforicky znázorňuje překážky v porozumění, jednak cizího jazyka, ale především mezi au pair a jejich zaměstnavatelkami. Například když jedna z matek, Konstanz, stojí na vyvýšené dekoraci a hovoří se svou au-pair Olankou, která se o úroveň níž přehrabuje v hromadě oblečení na zemi, zdůrazňuje scéna neschopnost postav spolu komunikovat. Vizuálně vyvstává také téma ekologie, což považuji za problém vzhledem k tomu, že není pro inscenaci samotnou jakkoliv zásadní. Třeba prapodivný plůtek z plastových vidliček a nožů, vytvářející bariéru mezi jevištěm a hledištěm, není akcentován jinak, než že v jedné scéně poslouží jedna z vidliček herečce jako příbor. Přehlcení plastem, papírovými kelímky či šanony s papíry sice podporuje nahodilé textové zmínky o konzumním Všeněcku, ale zároveň diváka mate. Esteticky poutavé řešení tak nijak nepřispívá k pochopení sdělení a jen zbytečně nabízí něco, co odmítá dále rozehrát.

A není to jen ve scénografii. Inscenace upozorňuje na spoustu témat, mnohá z nich na krátkou chvíli akcentuje, aby je následně nechala vyšumět do prázdna. Vyhořelé matky, zaostalá východní Evropa, ztráta identity, výše zmíněný konzum, sňatky homosexuálů, nefunkční postavení muže v rámci rodiny apod.? V původním textu je samozřejmě tento brainstorming společenských problémů přítomen, ale vzhledem k radikálnímu vymezení se vůči roztříštěnosti předlohy bych čekala, že budou tvůrci hledat omezenější okruh témat, kolem kterých inscenaci důsledně vybudují.

Oproti předchozí DISKové inscenaci letošního činoherního ročníku, Choroby mládí v režii Barbory Maškové, vydávající se především psychologickou cestou herectví, komediálně zveličené a chvílemi až groteskní typy některým studentům vysloveně svědčí. Bára Poláchová a Michala Gatialová s dokonalou hysterií ztvárňují matky-kariéristky topící se ve stresu a dětském křiku. S pasivní agresivitou v hlase a hranou sladkostí reflektují životní potíže „moderních žen“, aby se následně v příští scéně proměnily ve vystrašené au-pair s naivním výrazem ve tváři. Oproti jejich výkonům jsou mužští představitelé značně upozaděni, nejen textově, ale především herecky. Obzvlášť u Petra Jeřábka není jasné, zda představuje pro inscenaci herecký, nebo hudební komponent. V obleku astronauta Thomase, jediného skutečného kosmonauta hry, tráví většinu času ve sprchovém koutu a doprovází dění na jevišti občasnými trylky na trubku. Jeho hudební zapojení silně převyšuje to herecké, které je v tomto případě zredukováno asi na tři krátké výstupy. Tato zcizovací role však není, podobně jako další prvky, nijak výrazně opodstatněná, což je opět problém režijní, ne herecký.

Rozhovory s astronauty pro mě znamenají krok KČD k aktuální, živé a ozvláštněné činohře typů, která však pokulhává právě na přílišné snaze vytvořit formu s přesnou osnovou a ohraničením. Na jednu stranu zjednodušená metoda režie a přísný dramaturgický zásah se sráží s velmi nesvázanou textovou předlohou. Na stranu druhou považuji fakt, že se v DISKu podobný text vůbec objevil, za přínos. Hercům se naskytla příležitost přistupovat k ztvárňovaným postavám pečlivě i hravě, což za mě souboru více než prospělo.

 

ROZHOVORY S ASTRONAUTY

Katedra činoherního divadla

Režie: Zuzana Burianová

Dramaturgie: Tomáš Loužný, Barbora Mašková

Scénografie: Lukáš Mathé

Hrají: Sára Affašová, Michala Gatialová, Pepa Honzík, Petr Jeřábek, Adam Langer, Barbora Poláchová, Martina Šindelářová