Away above the chimney tops

Přesně před rokem, 2. května 2009, zemřel brazilský režisér, herec, spisovatel a divadelní teoretik Augusto Boal. Jak ale dokázal například Mezinárodní festival divadla fórum1, který se konal na podzim loňského roku v Rakousku, Boalův odkaz žije, roste a dál je rozvíjen po celém světě. Jedním z příkladů práce s boalovskými technikami v běžném divadelním provozu jsou londýnští Cardboard Citizens.

Cardboard Citizens, profesionální herecká společnost lidí bez domova2, se specializuje na divadlo fórum3, zabý-vá se však i dalšími představeními a kulturními akcemi, v nichž většina účinkujících jsou bezdomovci, bývalí bez-domovci, uprchlíci či žadatelé o azyl. Představení jsou určena převážně bezdomovcům. Ti tak mají možnost sdílet své zkušenosti a společně řešit různé problémy. CC ale uvádějí i hry pro široké publikum, které díky nim má možnost porozumět problémům, jimž mnoho bez-domovců čelí. Cílem Cardboard Citizens je vytvářet di-vadlo, které mění k lepšímu naši společnost a ty, co žijí na jejím okraji. Vědomi si toho, že divadlo může být ka-talyzátorem změny, pochopení a poučení jak pro herce, tak pro diváky. Umožňují lidem vyřazeným ze společnos-ti rozvíjet své dovednosti a sebevědomí skrze projekty a workshopy. A samozřejmě pracují také s praktickými potřebami bezdomovců a vystěhovalců, podporují jejich vzdělávání a osobní růst. „Tvoříme divadlo, jež může při-nést změnu – osobní, sociální a politickou – a to jak v životě vysídlených osob a bezdomovců, tak ve vnímání těchto lidí společností4.“ Součástí působení Cardboard Citizens jsou také odborné kurzy vedené Adrianem Jack-sonem.

Adrian Jackson, režisér, dramatik, lektor a zakladatel a současný umělecký ředitel Cardboard Citizens již re-žíroval se společností více než dvacet produkcí; mnohé z nich sám napsal, jiné vznikly procesem devisingu. Podílí se na produkci mnoha představení divadla fórum, podí-lel se ale i na produkci větších site-specific představení, jako například Pericles, vytvořený v koprodukci s Royal Shakespeare Company. Do angličtiny přeložil pět knih Augusto Boala: Games for Actors and Non-Actors, The Rainbow of Desires, The Legislative Theatre, Hamlet and the Baker Son (Boalova autobiografie) a The Aesthetics of the Oppressed. Nyní pracuje na vlastní knize před-běžně nazvané The Art of the Joker. Adrian Jackson je expertem v oboru divadla utlačovaných Augusto Boala. Vedl společně s Augusto Boalem či jeho synem Julianem mnoho workshopů či tréninků zaměřených na jednotlivé formy divadla utlačovaných. Takovým workshopem byl i Joker Training Course in London, dvoudenní kurz ko-naný v lednu 2008, zaměřený na práci Jokera v divadle fórum, který mě přivedl za Cardboard Citizens poprvé.

Kurz Rainbow of Desires se konal od 22 do 24. března 2010 v National Youth Theatre v Londýně. Soubor cviče-ní a technik nazvaných duha touhy je zaměřen na od-halování a práci s vnitřním útlakem, tedy osobními přá-ními, touhami, ale i předsudky apod. Jak Jackson uvedl hned v úvodu kurzu, na rozdíl od divadla fórum, které je již letitou praxí prověřené a vybroušené do dokonalosti, duha touhy je v koncepci divadla utlačovaných zatím ještě poměrně mladou, novou technikou. Protože skvěle funguje především s velkými skupinami (s nimiž byl Boal zvyklý pracovat), bylo na kurzu přítomno téměř třicet účastníků rozličných profesí (dramaterapeuti, terapeuti, absolventi hereckých kurzů, lidé pracující se specifický-mi cílovými skupinami, například vězenkyněmi apod.). Mnohé k účasti vedl jejich profesní růst, jiné poslala organizace, pro kterou pracují, ale byli i tací, co přišli kvůli sobě, proto, aby se sami učili pracovat s vnitřním útlakem a obohatili své životní zkušenosti.

Adrian Jackson musel nejprve pracovat na tom, aby v kruhu tak početné skupiny účastníků vytvořil bezpeč-né prostředí, vzájemnou důvěru a ochotu spolupracovat. Toho dosáhl sérií cvičení, kterým byl věnován téměř celý první den a též začátky jednotlivých pracovních bloků. Cvičení byla zároveň vybrána tak, aby účastníky, povět-šinou neherce, připravila na způsob práce v jednotlivých technikách duhy touhy, hlavně pak stylizovat emoce a pocity do živých obrazů a soch. Protože šlo Jacksonovi především o to, aby účastníkům kurzu umožnil projít si co největším množstvím technik „na vlastní kůži“, ab-solvovali participanti celkem šest technik duhy touhy. Tyto techniky v podstatě pracují se scénováním oněch vnitřních tužeb, přání, předsudků apod. Při cvičeních se pracuje s konkrétními situacemi, které vždy vycházejí ze zkušeností účastníků dílny.

Pro bližší představu uvádím popis cvičení, které skupina absolvovala v odpoledním bloku druhého dne kurzu – The circuit of rituals and masks5. Téměř každý nosí a střídá v životě několik různých druhů masek – maska sestry, bratra, studenta, herce na zkoušce, blízkého přítele svých kamarádů atd. Každá z těchto masek, aniž bychom si to uvědomovali, podstatně podmiňuje naše chování. Jackson nejprve oslovil skupinu účastníků, aby se přihlásili lidé, kteří jsou si vědomi těchto svých masek a představili je (slovně) ostatním. Skupina si pak vybrala toho, jehož masky připadaly většině účastníků nejzají-mavější, či nejrozličnější. Vybraný účastník se poté stal hlavním hrdinou celé následující aktivity.

Prvním krokem bylo rozehrání pěti různých situací, v nichž protagonista nosí pokaždé jinou ze svých ma-sek. Každá scéna získala svůj vlastní prostor v jednom z rohů sálu. Protagonista si vybíral z řad účastníků herce do rolí lidí ze svého reálného života. Při výběru nebyl podstatný věk či pohlaví (otce mohla hrát i žena) herce, ale spíše pocity protagonisty, založené na intuici a tě-lesné konstituci jednotlivců („Ona mi vážně připomíná otce, má stejný pohled.“). Protagonista pak nejprve vždy hercům vysvětlil kontext dané situace („Scházíme se vždy v pátek na pivu, abychom si odpočinuli od svých prací, uvolnili se. Obvykle neřešíme nic podstatného, spí še vtipkujeme.“). Poté jim přiblížil jednotlivé charaktery („Alice pracuje jako veterinářka, vždy dorazí jako prv-ní, je nezadaná, ale je s ní fakt legrace. Většinou přijde s nějakou historkou z práce, a neuvěřitelným způsobem ji vypráví.“). Jackson pokládal protagonistovi vždy řadu doplňujících otázek, aby byla vzniklá situace co nejkon-krétnější („Pijete hodně? Jaká je to hospoda? Je mezi přáteli nějaká hierarchie?“) Zásadní a vždy stejné byly však tři závěrečné otázky: 1. co chce v situaci protago-nista (jaká je jeho touha); 2. co pro to dělá; 3. jaké jsou touhy či přání ostatních.

Cvičení pokračovalo prvním přehráním situace, v níž herci improvizovali v daných postavách, zatímco úkolem protagonisty bylo chovat se tak, jak se chová v nastíně-né situaci obvykle. Ostatní účastníci dílny byli diváky improvizace a následně zobrazovali formou živé sochy protagonistovu masku. Jednotlivým sochám/maskám dávali názvy (např. „cool dude“, „easy going“ apod.). Skupina vybrala masku, která připadala většině účast-níků nepřesněji charakterizující protagonistovo chování v dané situaci. Po té, co tento proces absolvoval prota-gonista i diváci u všech pěti situací a vznikla tak paleta pěti soch/masek, byly všechny situace přehrány ještě jednou. Protagonista však měl za úkol vystupovat pouze ve vybrané masce. Měl tedy strnulé tělo v dané soše, mohl se pohybovat, ale pouze tak, jak mu to umožňoval charakter masky. Stejně tak stylizace ovlivňovala jeho tón hlasu a celkový projev a výraz.

Posledním, nejzajímavějším krokem cvičení byla záměna masek. Diváci měli možnost vybrat, kterou masku by si měl protagonista pro danou situaci vzít. Například po-žádali protagonistu, aby si do situace s nadřízenou vzal tu masku, kterou obvykle nosí s přáteli v hospodě. Tím diváci, ale zjevně i protagonista, odhalili, že jeho běžná nejistá maska „provazochodce“ stěžuje oběma stranám komunikaci, a když se protagonista při konverzaci s nad-řízenou uvolní, je pro něj mnohem snazší dosáhnout toho, co chce.

Pro techniky duhy touhy je typické, že pracují s vý-raznou stylizací. Situace, které na jevišti vznikají, jsou mnohdy groteskní, extrémní až absurdní, v mezích diva-delních prostředků však odhalují mnoho informací, které člověku při běžném nahlížení na rozličné životní situace zůstávají skryty, právě proto, že stylizace vyzdvihuje vý-razné prvky na povrch a znásobí je.

Jednotlivé aktivity prolínaly diskuse s Adrianem Jackso-nem. Otázky účastníků se velmi často ubíraly podobným směrem: „Nevstupují divadelníci na tenký led terapie? Do jaké míry by měl být takovým dílnám přítomen i od-borník, schopný pracovat s případnými situacemi, jež by mohly nastat?“ „Boal by duhu touhy nenazýval tera-pií. Ač dobré divadlo je vždy terapií a špatné divadlo je vždy špatné divadlo. Po představení Krále Leara nikdo nestojí před Národním divadlem, aby mě uklidnil. Ač mě představení zasáhne, zvládnu to překonat sám, s přáteli či v baru.“ Jackson mimoto zastává názor, že důležité je, aby vedoucí podobných dílen vždy vstupoval pouze na půdu, která jemu samotnému připadá bezpečná. Určoval si sám míru, kam skupinu nechá zajít a do jak hluboké a intenzivní práce se s ní pustí. Ten, kdo skupi-nu duhou touhy provází, zastává zároveň úlohy režiséra a dramaturga. Určuje způsob, jakým bude vybrán kon-krétní příběh, s nímž bude skupina nadále pracovat, má tedy i možnost vyhnout se příliš osobním, bolestným či hlubokým tématům. Těm se ale skutečné divadlo také nevyhýbá.

Duha touhy umožňuje účastníkům procházet určitými technikami, skrze něž se mohou podívat sami na sebe. Protagonista navíc většinou reprezentuje celou skupi-nu: díváme-li se na situaci, kdy protagonista vystupuje se svým bratrem, vidíme tam sami sebe a svého sourozen-ce, projektujeme se do té situace a přemýšlíme o ní. Jack-son zastává názor, že v průběhu dílny nevypluje na povrch nic, co by nevyplulo na povrch jindy v běžném životě účastníků. Dílna by jim na rozdíl od běžného ži-vota měla poskytnout bezpečné prostředí, v němž nová poznání mohou zpracovat, vyrovnat se s nimi.

Kam s technikami duhy touhy? Na koncepci divadla utlačovaných je nejpozoruhodnější, jak se jednotlivé formy prolínají, navzájem spolu souvisí a vytváří celek, který nabízí široké spektrum technik a variant jejich kombinování. Tak, jako lze od divadla fórum snadno přejít k legislativnímu divadlu pouhou volbou tématu a závěrečnou diskusí, lze z jednotlivých technik duhy touhy plynule přestoupit k divadlu fórum. Jednotlivé techniky lze vhodně využít při inscenační práci či při rozvíjení dovedností herců.

Je nesporné, že Boal za léta své práce a spolupráce s lidmi po celém světě vytvořil a zaznamenal jedinečný komplexní celek – divadlo utlačovaných. Podstatně za-jímavějším je ale pro mě potvrzení skutečnosti, že sku-pina Cardboard Citizens, jedinečná svého druhu, využívá Boalovské techniky pro řešení konkrétní problematiky, s níž se v Evropě setkáváme v každém městě. A obdi-vuji, jak se Cardboard Citizens daří zároveň produkovat úspěšné, divácky oblíbené inscenace. Tím nám dokazují, že divadlu, jež pomáhá, není třeba odpouštět umělecké nedostatky.6 Jakkoli je Boalův odchod pro mnohé velkou ztrátou, je zároveň nesmírným potěšením, že má své ná-stupce, kteří jeho práci dále vyvíjí.7

1 World Forum Theater Festival probíhal od 22. 10. do 1. 11. 2009 a přinesl na pětapadesát přestavení, množství worksho, prezentací a diskusí. Se dvěma workshopy a hrou Led Easy Davida Watsona se na festivalu představili i Cardboard Citizens a jejich umělecký ředitel Adrian Jackson. Více viz http://www.weltforumtheaterfesti-val.at/

2 Cardboard Citizens se v českém prostředí nejvíce blíží divadlo Ježek a čížek, protože také pracuje s bezdo-movci či bývami bezdomovci a pravidelně uvádí hry, jejichž tématem je tato problematika.

3 Divadlu fórum se budu podrobněji věnovat ve studii, jež vyjde v červnu tohoto roku v Hybris 2010.4. 4 Výroční zpráva Cardboard Citizens za rok 2009.

5 Boalův popis této techniky najdete v jeho knize Rainbow od Desires, The circuit of rituals and masks, s. 133135, Routledge, London 2008.

6 Což podobně pravidelně dokazují inscenace uvedené studenty Ateliéru výchovné dramatiky Neslyšících JAMU pod vedením Zoji Mikotové.

7 K tématice divadla fórum, divadla utlačovaných i duhy touhy je možno nalézt mnoho další literatury: článek Lenky Remsové Duha touhy, terapie nebo divadlo? v časopise Gymnasion číslo 8/2007 (vydalo sdružení Prázdninová škola Lipnice), nebo kniha Jana Hendla Lidové divadlo Augusto Boala (Kulturní m. hl. m. Prahy, 1983) či diplomová práce Radky Mackové Divadlo Fórum (JAMU, Brno, 2002).