Velké příběhy jsou obvykle nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Zvláště pak ty, které se na jevištích objevují desítky let. Proto není velkým překvapením, že ame-rický režisér Darren Aronofsky opřel svůj nový psycho-thriller o novoromantický balet z druhé poloviny deva-tenáctého století. Všeobecně nejde o nic nového: když svět filmu hledá náměty, které jsou příslibem kýženého diváckého úspěchu, rád sahá právě po klasických té-matech. Věřím, že mladá generace zná příběh Romea a Julie spíš ze snímku Baze Luhrmanna než z divadla. Aronofsky však k Labutímu jezeru přistoupil jinak. Ne-převypravuje původní Begičevovo a Gelcerovo libreto svým jazykem, ale vybírá si z baletu nejsilnější motivy a základní zápletku staví na úskalích herecké práce, kte-ré musí překonat dívky ztvárňující generaci za generací jednu z nejvýznamnějších baletních rolí. Dvojrole Odilie a Odetty si totiž přímo říká o rozvíjení psychologie bale-ríny, která hlavní part v Labutím jezeře ztvárňuje.

Zpracování Labutího jezera se odlišují množstvím vari-ant závěru baletu a přístupem k rolím princezny Odetty a Rudovousovy dcery Odilie. Když Odilie přijme Odettinu podobu, aby zmátla prince Siegfrieda a přiměla ho tak porušit slib věrné lásky, který dal Odettě, osud dvou hlav-ních hrdinů se rázem proměňuje, naděje labutí na vysvo-bození pohasínají. V ději baletu jde o hlavní zápletku, Rudovousovu osudnou léčku. Jediné, co by mělo Odettu od Odilie odlišovat, je zbarvení perutí a výraz. V histo-rii i dnes se můžeme setkat se dvěma postupy – Odilie a Odetta mají buď každá svou vlastní představitelku, nebo obě postavy hraje jedna tanečnice. Druhá varianta je o to těžším úkolem pro tanečnici, která od sebe musí dva různé charaktery odlišit – tancem. A právě z toho Aronofsky vychází. Black Swan (Černá labuť) je děsivým popisem zápolení baletky Niny Sayers (Natalie Portman) s vytouženou rolí.

Nina je křehká, ale cílevědomá dívka. Žije se svou matkou, bývalou baletkou Ericou (Barbara Hershey). Zpočátku by se dalo říct, že je jejich vztah bezchybný: oddaná matka podporuje svou dceru v její cestě za kariérou primabale-ríny newyorské baletní společnosti. Stará se o dívku, jako by byla ještě dítětem. Postupně se ale odkrývá, že jejich vztah je nezdravě pokřivený a je zřejmě příčinou mno-hých psychických zábran, s nimiž Nina při zkouškách bojuje. Aronofsky se nezabývá tím, zda se Erica skrze Ninu snaží dosáhnout úspěchů, které sama jako baletka nevydobyla. Snímek nám zvlášť neodkrývá ani charakter režiséra připravovaného baletu a neodpovídá tak na zá-kladní otázku, zda Thomas své baletky zneužívá, nebo jim jen pomáhá uspět v rolích. Aronofsky se důsledně věnuje pouze Nině a její složité psychice. Hlavním vzo-rem Niny je primabalerína Beth MacIntyre (Winona Ry-der). Protože naivní Nina touží být stejně dokonalá jako ona, kromě hodin tvrdé práce a zkoušek se občas vplíží do Bethiny šatny a krade jí z toaletního stolku drobnos-ti, jako je pilník či rudá rtěnka. Když se režisér rozhod-ne pro novou premiéru nahradit Beth jinou baletkou,

Nina využívá životní příležitosti stát se labutí královnou. K úspěšnému zvládnutí role však musí překonat sama sebe. Její tanec je ladný, kroky a forma přesné, je bílou labutí v plné kráse. K černé labuti jí však chybí to, co postrádá i její osobní život: vášeň, divokost a svobodu. Tolik svázaná Nina nedovede prince doopravdy svádět, dráždit diváka a vyvolat touhu.

Aby Aronofsky snáze ukázal divákovi, co po Nině chce, přivádí do děje další baletku, novou členku souboru Lily (Mina Kunis), jejíž tanec i život zobrazuje ty temné strán-ky, které Nina postrádá. Lily umožní Nině zakusit, jak lze trávit večery bez matky a stává se nakrátko její přítelky-ní. Hned nato se však proměňuje v úhlavní soupeřku, protože Nina zjišťuje, že vše, co jí schází, Lily má. Divák i Nina podléhají pocitu, že se Nina stává obětí intrik svého okolí, a nikdy neuspěje. Přesto nakonec dosáhne dokonalosti. Otázkou zůstává, zda to za to stálo. Jenže jaká je rozumná míra obětin složených na oltář rolím? Nejen herecké techniky, ale i režiséři vyžadují od svých herců nemalé ústupky v životním pohodlí. Přestože je třeba brát Black Swan s nadhledem (přeci jen jde o psy-chothriller), ukazuje i stinné stránky toho, co znamená období hereckých hvězd. Hlavním hnacím motorem Ni-nina jednání je snaha dosáhnout dokonalosti. Do té míry, že odhaluje své skryté sexuální pudy a touhy. Ztotožnit se s dvojrolí pro Ninu znamená rozdělit svou osobnost. Když u sebe konečně nalezne tu temnou stránku, kte-rou tolik hledala, bojuje s tím, jak svá dvě já ovládnout. Kouzlo fi lmu nám umožňuje vidět Nininýma očima její schizofrenní halucinace, až jí konečně při premiéře srůs-tají prsty na nohou a na rukou jí vyrostou černé perutě. Tyto scény Aronofského fi lmu jsou vyjádřením toho, čím Labutí jezero ohromuje již celé generace diváků: tedy že v tanci spanilých baletek skutečně spatřujeme bílé ptáky plující po jezeře a v jejich něžných pažích půvabná labutí křídla. Zároveň podtrhují zvrácenost Ninina jed-nání – absurditu její zarputilé snahy nechat se rolí zcela ovládnout. A především – ukazují, co balet oproti fi lmu skutečně nepotřebuje – zvláštní efekty pro vyjádření silných obrazů.

Black Swan nepoutá diváka k plátnu skrze dějovou li-nii, která by přinášela množství zajímavých situací. Film je působivý především díky tomu, že plně využívá pro-středků, které má oproti divadlu navíc – kameru a střih. Aronofského práce s obrazem útočí přímo na divákovy smysly, což podtrhuje i důsledné ladění kostýmů a rekvi-zit do černé a bílé barvy. Balet sám pak prostupuje ce-lým snímkem. Množství děje se odehrává při zkouškách a Aronofsky nechává záměrně tanec vyniknout délkou scén a detailními záběry.

Black Swan je fi lmem, který ohromuje kamerou a hud-bou a děsí cestami do hlubin Nininy psychiky, v českých kinech měla premiéru 10. února. Nicméně je třeba do-dat, že ačkoliv Aronofsky dokázal využít onen velký ná-mět k novému fi lmu, který v dějinách nezapadne už díky režisérově jménu, nedomnívám se, že by Aronofsky do-kázal nejnovějšími fi lmovými triky překonat sílu efektů, které vyvolává choreografi e v Labutím jezeře. A dokud tomu tak bude, bude balet jakékoliv nové zpracování stále převyšovat. Proto připojuji také pozvánku do Státní opery Praha, kde se setkáte s klasickým baletem v režii Petra Ďumbaly a Hany Vláčilové.