Bíla fixa a ochotný divák

Pamatujete na svou první noc ve vlastním bytě? Očekávání svobody od rodičů a volnosti se pomalu přelévá do skutečnosti, že to možná zase až tak růžové nebude. Slzy štěstí střídají slzy samoty a strachu a představa každodenního vaření se rozplývá společně s ostatními předsevzetími. Anebo ne?

Studentka zahraničního magisterského programu Directing of Devised and Object theatre na Alterně Ine Ubben nás srdečně zve do svého bytečku v rodné Belgii, na který nyní během svého studia v České republice s láskou vzpomíná.

Ke dveřím Divadla DISK přibíhá herečka v červených volných šatech s obrovským trekingovým batohem a vpouští nás do prázdného sálu. Typické uspořádání DISKU chybí, což nás ale vzhledem k většině inscenací od Alterny nepřekvapí, a my se ocitáme v prostoru mezi černými parketami a černými zdmi. Ano, vskutku trochu depresivní, ale jak později zjišťuji, prázdnota prostoru naopak napomůže k sugesci a vizualizaci diváka. DISK se pro tuto chvíli stává místem neomezených možností a představ, ve kterém začínáme s herečkou tvořit jeden velký společný kruh a zároveň atmosféru večera.

První část večera probíhá formou tzv. storytellingu. Ine diskuzi v kolečku, kde již všichni stojíme, zahajuje svým příběhem. Velice poutavě vypráví své dojmy a sdílí s námi představy z první noci v belgickém bytě. Tím nám nenásilně odkrývá kus svého soukromí a přináší tak mezi nás důvěru a otevřenost. Její sdílnost je impulzem pro ty, kteří vzápětí mají také potřebu a hlavně chuť vyjádřit a podělit se s ostatními o své zážitky a pocity z prvních nocí. Samotnou mě překvapuje velká upřímnost a bezprostřednost přítomných, která je ale nezbytná pro další Inino jednání. „První dva dny jsem totálně probrečela,“ slyším z jedné strany nebo „Byla jsem v cizí zemi, nikoho jsem neznala, dokonce ani ten jazyk,“ ozývá se z kruhu a ostatní přikyvují a reagují na podobně znějící výpovědi. Právě v tomto okamžiku ze mě opadá nervozita a nepříjemný pocit z interakce s cizími lidmi. Tento dojem vytváří nejen nově nastolená přátelská atmosféra vyzařující z aktérky i ostatních účastníků, ale také nové zjištění, že máme společného víc, než si myslíme. Sdílení převážně nepříjemných pocitů nás k sobě najednou přimyká. Dokonce i ti účastníci diskuze, kteří takovou zkušenost zatím zjevně nemají, nějakým způsobem soucítí s těmi, kteří ano. Naopak mají příležitost získat zcela nový a možná i jiný pohled na celou věc – na první noc v novém bytě, kterou postupně prožil či prožije pravděpodobně každý z nás. Ine tak tematizuje fenomén blízký především studentům a dává každému z účastníků možnost se k němu vyjádřit. Ať už pozitivně, či upozornit i na nevýhody, které někdy přináší.

Ano, tak teď jsem opravdu připravena, a hlavně se upřímně těším na vstup do bytu Ine. So welcome to her apartment!

Ine z batohu vytahuje různé předměty, jako například knížky, lampičku a zejména bílou fixu, kterou na černé parkety črtá obrys svého bytu, a vypráví. Vzpomíná na různé zážitky a historky, které má s místnostmi a především s věcmi a nábytkem spojené, a nám se v mysli pomalu konstruuje její „apartment“. Rekvizity, vyjma bílé fixy, by ale díky principu sugesce, se kterým Ine pracuje, vůbec nebyly zapotřebí. Naopak je škoda, že Ine celou dobu nevyužívá pouze diváky a prostor.

  „Vždycky mě zajímalo, kolik lidí by se vešlo do mé koupelny,“ říká herečka a nenásilně nás zve do bílého čtverce, kde se pomyslně nachází její koupelna, ve které si posléze společně čistíme zuby. Při Ininém vyprávění jsou také diváci aktérkou vyzváni k rekonstrukci bytu na scéně a vtaženi přímo do děje – například se stávají prahem od dveří, přes který Ine pokaždé doma zakopne, kapajícím kohoutkem v kuchyni, skřípajícími dveřmi, závěsy anebo otravným sousedem, který začne kašlat vždy, když jde Ine na záchod. Ininým záměrem je, aby ideálně každý z přítomných opravdu okusil byt na vlastní kůži. Postupně se tak v prostoru ohraničeném bílými čárami ocitáme skoro všichni a dostáváme svou roli – někdo jako host, soused, nábytek či divák zůstává pozorovatelem. Ke konci představení se po celém sále rozléhá neskutečný hluk, změť různých zvuků a skřeků (např. brečící miminko od sousedů), které společně vydáváme. Najednou DISK není už vůbec prázdným černým prostorem, naopak v něm doslova ožívá Inin rušný byt plný lidí a věcí. Druhá část večera je tedy tzv. participativním divadlem, které stojí nejen na účastníkově imaginaci, ale především ochotě, aktivitě a vynalézavosti diváka-účastníka. Ten je pro Ine hlavním materiálem a nezbytnou součástí celé interakce.

Absence domova v cizině je velkým tématem inscenace. Ine svými často velice tesklivými a dojemnými vzpomínkami, podle kterých na scéně staví svůj byt, odkazuje na pocity zahraničních studentů v cizím prostředí a cizích bytech a v průběhu celého večera se nám je snaží navodit a přiblížit. Společně s námi si tak domov a pocit být zpět ve svém bytě, ve svém domáckém prostředí, vytváří přímo v DISKU, kde nám v závěru oznamuje: „Welcome to my apartment“. Že by nakonec záleželo spíše na tom, koho máme kolem sebe, než na samotném místě?

Inina vize je alespoň pro mě naplněna – já jsem s ní v jejím bytě tělem i myslí a cítím velkou pospolitost s ostatními v sále. My Apartment zkrátka dokazuje, že méně je někdy více, a skutečnost je, že stačí v podstatě jen bílá fixa, ochotný divák, jeden „kouč“, prázdný prostor a bezmezná fantazie.

MY APARTMENT

Katedra alternativního a loutkového divadla (Alterna) – zahraniční magisterský program Directing of Devised and Object theatre

Režie: Ine Ubben
Scénografie: Jakub Sulík, Olga Ziębińska
Produkce: Cici Hu
Hrají: Ine Ubben

Psáno z premiéry dne 1. října 2018 v divadle DISK