O ženách a dětech, o alkoholu a prášcích, o depresi a nespavosti, o tvůrčí profesi i o umělém chrupu na smetišti se dozvíme v nejnovější inscenaci souboru Tygr v tísni v pražském Rock Café. Stejně jako v předešlých projektech (např. Zápal, Zoufalé Mášenky, Vij: requiem za čarodějku) vycházeli tvůrci i v tomto případě z nedramatické látky – z publikovaných deníků Pavla Juráčka[1], filmového režiséra a scénáristy, představitele české nové vlny. Inscenace Deník 1959-1974 s podtitulem Bláznova kronika je adaptací mnohasetstránkové knihy, je portrétem osobnosti a zároveň autentickou výpovědí o době svobodných šedesátých let a úpadku let sedmdesátých.

Divák se ocitá v roli čtenáře deníku. Sleduje euforický vzestup a sebedestruktivní pád, od lyricky hravých počátků po psychedelické konce. Inscenace zachycuje Juráčkův život ve dvou rovinách – osobní a pracovní. Juráčka vidíme nejprve jako mladíka, studenta FAMU, který si užívá nespoutaného života v uměleckých kruzích, společnosti žen a přátel – jmenováni jsou např. Pavel Landovský, Jiří Mucha, Václav Havel nebo Věra Chytilová. Počáteční lehkomyslnost se v další fázi, která začíná prvním manželstvím a prvním dítětem, mění v ironický nadhled, snahu najít rovnováhu mezi povinnostmi a svobodou. V osobní rovině vidíme střet mužského a ženského principu a z toho pramenící vzájemná nepochopení, ale i veselé hry na žárlivost. Juráček usiluje o vytvoření dokonalého díla, kterým má být zpracování Gulliverových cest (film Případ pro začínajícího kata), hodnotí svou tvorbu i svůj život. Pracuje na Barrandově. Propadá depresím, které zahání alkoholem, stává se závislým na prášcích. Manželství se rozpadá. Poslední etapa se nese ve znamení rozkladu a prohlubujících se psychických problémů. Juráček se podruhé ožení a má další dítě. Řeší svou tvůrčí krizi. Musí psát, ale není toho schopen. Stává se více sebekritickým. Označuje sám sebe za diletanta. Je propuštěn z práce. Kvůli finančním problémům ho opouští druhá žena. Celý jeho život provází až obsesivní bilancování, neustálé hodnocení a reflektování sebe sama, které ho dovádí na pokraj šílenství.

Téma nahlížení vlastního života symbolicky odráží minimalistická scéna Radky Joskové a Dominiky Lippertové. Tvoří jí řady červených sedadel – pomyslné divadlo nebo kino. Vzniká malé hlediště na jevišti. Vlevo jsou klávesy, vpravo klavír a plastový průsvitný závěs. Ten v závěru slouží nejprve jako úkryt pro převlékající se herečku, pak je natažen přes celou scénu a všichni čtyři herci na něj píší fixami. Vzniká chaotická časová osa, působivý divadelní obraz, kde jsou zachyceny události Juráčkova života, posléze roztékající se v nečitelné stopy. Závěs odděluje postavy od diváků, Juráček přestává psát deníky a nadobro končí s tvorbou. V roce 1989 umírá.

Představení svým proslovem uzavírá hudebník Jan Hovorka, který po celou dobu doprovází dění na scéně hrou na klavír, klávesy, xylofon a další nástroje.

Výrazným prvkem je práce se světlem. Tvůrci využívají reflektorů, stropní lampy, lampičky na čtení i baterky. Od ostrého světla přecházejí do úplné tmy, kterou protíná světlo baterky pod řadami sedadel, a pak opět nastává veletoč světel, který po chvíli začíná být únavný pro divákovy oči. Ze záznamu z magnetofonu zní data deníkových záznamů, ta jsou promítána i na stěny, pravidelně připomínají časový rámec událostí. Hudba, světlo i data strukturují inscenaci do jednotlivých chronologicky navazujících epizod.

Postavu Pavla Juráčka rozdělili tvůrci Ivo K. Kubák a Marie Nováková do tří rolí, které ztělesňují tři fáze jeho života. Inscenace je založena na slově ve formě monologu jakožto nejosobnější možnosti vnitřní výpovědi. Tvůrci textu ponechali jeho literární podobu, čímž vzniká autentická výpověď, ale zároveň zaniká možnost dialogu či dramatického jednání. Střídmé divadelní pojetí nechává prostor pro samotný text, který udává tempo. Herci nevstupují do dialogu. V každé ze tří fází Juráčkova života se jeden herec stává tím hlavním, stává se autorem, ostatní herci jsou komentátory - na scéně jsou po celou dobu přítomni jako neodbytná alter ega, latentně přítomné součásti Juráčkovy osobnosti se svými vlastními náladami a postoji.

Mladý Juráček v podání Tomáše Havlínka je pubertálním bohémem ve vytahaném svetru, rozmazleným spratkem, který pokaždé, když není po jeho, trucuje jako malé dítě, vzteká se a šklebí. Havlínek se svou expresivní mimikou je ideálním představitelem této role. Jeho Juráček bouřlivě prožívá úspěch i neúspěch, jako pubertální mušketýr se bezhlavě vrhá vstříc životu. Udržuje kontakt s divákem svým pichlavým pohledem. Přelomovým momentem je narození prvního dítěte. Datum této události jako jediné zůstává na jevišti přítomné až do konce v podobě závěsného kolotoče, který se dává nad dětskou postýlku. Před Juráčkem se rýsuje obraz a past stereotypu rodinného života. Roli dospělého Juráčka přebírá Jiří Böhm. V šedém obleku se s nedbalou elegancí zmiňuje o alkoholických radovánkách a o nespokojenosti se svými filmy. Böhm vytváří postavu ironického umělce, který s nadhledem věcně konstatuje fakta svého života. Tento nadhled hraničí s rezignací, s počínající krizí a depresí. Petr Šmíd jako Juráček třetí je pracovníkem Barrandovských studií v saku a trenýrkách. Po pádu z výsluní se stává bloumající troskou s vyhaslým pohledem, na které se podepsal alkohol a závislost na prášcích. Jeho řeč je nesouvislá, útržkovitá. Všechny ženské postavy, v jeden moment i Juráčka, hraje Marie Švestková. Největší prostor má její Veronika – Juráčkova první manželka. Přelézá řady sedadel a uhnízdí se na Juráčkově klíně. Předvádí dráždivou a zároveň komickou hru s jazýčkem, jakousi parodii flirtu. Jako druhá manželka – Hanka – předvede afektovaný výstup při jejich svatbě, kdy se ukazuje její okouzlení Juráčkovými významnými přáteli. I přes poměrně schematické naznačení ženských postav dokáže Švestková vystihnout jejich charakter.

Deník 1959-1974 je inscenací o nesnadnostech umělecké tvorby, o tom, jak svobodně tvořit a zároveň se nezaprodat, jak se vyrovnat s omezenými možnostmi. Toto téma je velmi blízké studentům uměleckých oborů – snaha udržet si vlastní tvůrčí cestu a přitom plnit zadání a vycházet vstříc nárokům pedagogů je provází po celou dobu studia. A to se Kubákovi a Novákové, letošním studentům posledního ročníku na Katedře činoherního divadla, úspěšně daří.

Zdá se, že jediným pevným bodem života Pavla Juráčka byly právě jeho deníky – jako něco, co dokázalo uchovat jeho myšlenky i bytí v původním stavu, bez zásahů a vlivů okolního světa, se kterým se nedokázal smířit a jehož tíze podlehl. Závěr představení je smutným epilogem života člověka, který neustále hledal smysl světa i své místo v něm, v rozporuplné touze stát mimo hlavní proud a zároveň být součástí celku, v touze někam patřit. Divák opouští sál se zvláštním pocitem marnosti. Život vypadá jako plíživý lhář, který si s člověkem pohrává a jen vyčkává na správnou chvíli, kdy se škodolibým úsměvem duševně zmrzačí každého, kdo by mu chtěl čelit.

1 JURÁČEK, Pavel. Deník (1959-1974). 1. vydání. Praha: Národní filmový archiv, 2003. 1075 s.