Brigita Lamserová

Tom Murphy (narozen roku 1935 v galwayském Tu-amu) je sice veteránem současného irského divadla, avšak nebojím se říci, že talentovanějšího, bystřejšího a důslednějšího dramatika jsem v současném světovém i českém dramatu v poslední době neobjevila. Murphyho hry jsou to, čemu se říká „well-made play“, a je to hloubka a rozvrstvenost uvnitř textů, co z něj dělá geniálního dramatika přelomu dvacátého a dvacátého prvního století.

Sedmnáctý ročník je úspěšně za námi i za vámi. Ceny jsou rozdány a nás čeká už jen úklid, zkouškové a možná konečně i léto, ale kdo ví? Poslední editorial letošního festivalového Hybris-Obratle proto věnuji malému bilancování. Letošní odvážné rozšíření Zlomvazu, donedávna jen jako divadelního festivalu, o fi lm, hudbu a tanec odhalilo, že i přes dobrý nápad je potřeba spoustu problémů do příštího roku vychytat, aby se do budoucna La Fabrika těšila stejné návštěvnosti jako DAMU. Ostatně statistická okénka týkající se návštěvnosti filmových projekcí jste si mohli přečíst ve třech předchozích číslech Hybris.

Držíte v rukou druhé číslo festivalového Hybris. Časopisu, který již není Obratlem a jehož tvář se tak výrazně proměnila. Jako šéfredaktorka říkám, že je to z mého úhlu pohledu zcela pochopitelné. A to nejen proto, že časopis píší studenti katedry teorie a kritiky, nebo externí redaktoři studující velmi příbuzné obory. Dalším důvodem, proč si v tomto druhém festivalovém čísle přečtete „zase jen kritiky“ je to, že si nějak nedokážu představit, co jiného bychom měli psát na uvedená a viděná představení, koncerty, filmové produkce a taneční vystoupení.

Letošní dvanáctý ročník festivalu Zlomvaz dal sbohem dosavadnímu časopisu Obratel a s rozpaky přivítal Hybris, jehož čtvrté ofi ciální a první festivalové číslo právě držíte v ruce.

S blížícím se koncem letošního akademického roku se také v DISKu blíží závěr sezóny a pomyslného kralování letošních absolventů. Čeká nás Koulení, tedy symbolické odevzdání putovního disku nastupujícímu ročníku, a tím pádem i nástup nových inscenací, herců, režisérů, dramaturgů, scénografů a produkčních do prostoru školního divadla. A protože na Koulení si ještě nějaký ten týden počkáme, šancí vidět první absolventskou inscenaci Ibsenova Peera Gynta v režii Adama Ruta tu do prázdnin ještě pár bude.

V zimě minulého roku vyšel konečně několik desítek let očekávaný
komiks Káji Saudka (1935) Muriel a oranžová smrt ve směšném nákladu 5000 výtisků, do dvou týdnů byl již zcela vyprodaný a dotisku se dočkáme snad někdy za rok.

Všechny tři publikace japonského herce, režiséra, spiso-vatele a absolventa filozofie Yoshiho Oidy – Neukotvený herec (An Actor Adrift, 1992), Neviditelný herec (The Invisible Actor, 1998) a Hercovy finty (The Actor’s Tricks, 2008), jsou detailní reflexí autorovy zkušenosti s hereckou profesí. Oida začíná svoje knihy, jež mají formu v podstatě deníkových zápisků, v roce 1968, kdy jako pětatřicetiletý opouští rodné Japonsko a nadále se tam vrací jen na krátké časové úseky; stává se totiž součástí Brookovy komunity kolem Mezinárodního střediska divadelních výzkumů¹ (CIRT).

Divadlo není jako život. 

Irský divadelní teoretik a kritik Patrick Lonergan prohlásil při nedávné přednášce na pražské FF UK, že do Irska se jezdí za kulturou, nikdo tam nepojede kvůli počasí. S druhou částí citátu, nasáklého pro tento národ typickým sebekritickým humorem, se dá souhlasit podle situace, ve které se zrovna nacházíte. Ne nadarmo je sice zdejším oblíbeným tématem ke konverzaci místní deštivé počasí, ale je-li v České republice leden a za okny deset stupňů pod nulou, stává se Irsko se svými osmi stupni nad minimálně zajímavou destinací. Ať už jste ale fanouškem jakékoliv venkovní teploty, kulturní tradice „zeleného ostrova” a vztah jeho obyvatel k vlastnímu umění je natolik fascinující, že byste si jeho návštěvu rozhodně neměli nechat ujít.

Ve světě kritiky (a troufám si říci, že nejen té divadelní) je slušností, nepsaným pravidlem a jakýmsi elementárním pudem sebezáchovy, nedopustit se psaní recenze na inscenaci svých přátel. Bohužel se, zvláště na škole, této ošemetné činnosti člověk nevyhne a jednou se do toho jablka zkrátka musí kousnout. Vedle Jak na to Adama Ruta a Fernando Krapp mi napsal dopis Davida Šiktance byly Služky Kateřiny Glogrové jednou z bakalářských inscenací ročníku Jana Buriana na oboru režie a dramaturgie činoherního divadla na pražské DAMU.