Kruh – kosmos – čas. Diváci vcházejí do sálu a vybírají si místa k sezení. Usazují se do dvou protilehlých hledišť a utichají. Sledují, jak mnich v kimonu trpělivě vytváří na zemi kruh ze sypané mouky. V DISKu se sešlo pět Romeů s pěti Juliemi, aby si pětkrát prožili společný příběh. Romeo a Julie – neopakovatelný osud, nebo běžná rutina?

Jednou nahoře a jednou dole. Svět Romea a Julie, tak, jak ho chápou inscenátoři, je stále v pohybu – ať už metaforicky (od života ke smrti) nebo konkrétně (z Anglie do Asie a zpět). Scénografka Adriana Černá totiž umístila mezi dvě protilehlá hlediště U-rampu. Už její tvar odkazuje k prvotnímu kruhu, svou nedokončeností ale provokuje. Kruh - snad symbol kontinua, nekonečného cyklu života, řádu a věčnosti. Nic nestojí samo o sobě, vše je propojené, vše se ovlivňuje – i proto jsou všichni herci po celou dobu představení přítomni na scéně a pozorují dění. Někteří si k sledování vezmou buráky a hlasitě je loupají, občas přitakají, někdy si špitají něco mezi sebou a někdy si prostě raději sednou čelem ke zdi. Postavy jsou vrženy do nepřátelského prostředí, se kterým se musejí vyrovnat. Hledají pevný bod, místo, kde by dokázaly setrvat. Okraje rampy, kde získávají pevnou půdu pod nohama, ale dlouhodobě obývat nelze. Jakmile se pustí střemhlav po šikmé ploše dolů, musí se vyrovnávat se setrvačností a návrat do bezpečného prostředí na okrajích je stojí značnou dávku úsilí. Postavy své osudy neovládají, jen se snaží při pádu z výšky nalézt ztracenou rovnováhu. Způsob, jakým se herci s rampou vyrovnávají, jak se po ní pohybují, jasně odráží charaktery i motivace jejich postav – například Romeo (v tomto případě Filip Šebšajevič) se plazí po břiše a jen stěží se dokáže vyškrábat za svou Julií (Anne-Francoise Josephová) na vrchní plošinu. Julie (Johana Schmidtmajerová) sklouzává po nohách strnule a trochu klackovitě, Benvolio (Soňa Páleníková) s Merkucciem (Pavel Blažek) se ležérně klouzají dolů po zadku atd. Je to vlastně neustálý boj postav s prostorem a zároveň spolupráce herce se scénografií. Příkladem je rozhovor Julie s matkou (Anne-Francoise Josephová) a chůvou (Hedvika Řezáčová) ohledně sňatku s Parisem (Jan Cina) – jak ráda by se Julie od matky alespoň na krok vzdálila, bohužel se ale vždycky po šikmé ploše sveze zpět k nepříjemnému rozhovoru. U-rampa je prostým, jednoduchým a přesným vyjádřením ústředních témat inscenace – řádu, který je narušen a je třeba jej znova nastolit, kontinuity času a z něj vyplývajícího principu opakování.

Princip kontinuity a vnitřní provázanosti světa lze vidět i ve způsobu řetězení rolí. Většina herců hraje víc než jednu roli, pro diváka je často obtížné se v postavách zorientovat, ale i tak jde o pozoruhodný a zábavný dramaturgický krok. Ihned po vraždě Tybaltově, kterou v roli Romea spáchal, vstupuje Antonín Týmal do role Vévody a vyhošťuje nového Romea (Jan Cina). K hrobu mrtvé Julie přichází Jan Cina jakožto Romeo a Paris v jedné osobě. Vším tím dějem na scéně prochází Mnich, kterého hraje Šimon Krupa. Střety se skutečným světem, které mu Romeo s Julií připravují, ho obtěžují. Je stálým bodem světového kontinua, který se střetává se zásadními životními situacemi znovu a znovu, až vůči nim naprosto otupí. Ústřední dvojici postupně ztvárňují skoro všichni herci – trochu trapní puberťáci (Tilene Kožamelj a Johana Schmidtmajerová), zběsile trsající (Jan Cina a Eliška Křenková), chlípní (Filip Šebšajevič a Anne-Francoise Josephová), pragmatičtí (Antonín Týmal a Hedvika Řezáčová) a námluvy á la dokumenty National Geographic předvádějí Pavel Blažek a Soňa Páleníková, když kolem sebe krouží jako nějaké cizokrajné ptactvo. Postavy a jejich vztahy i jednotu celku, celistvost, základní princip světa, času, osudu, reprezentuje mnoho rozličných detailů. Vztah Juliiny matky a Parise například charakterizuje jen jediné gesto ve společné taneční choreografii – eroticky zabarvená facka. Dialogy Romea a Julie se opakují v pěti hereckých alternacích ve skoro stejném znění, jen s drobnými odchylkami.

Jednou z neopomenutelných předností inscenace je její smysl pro humor. Například scéna v kostele, kam přichází Romeo za mnichem Vavřincem přesvědčit ho, aby je s Julií oddal, je postavena jako souboj. Zároveň paroduje asijské bojové filmy, k čemuž využívá asociace a klišé s nimi spojená - mezi jednotlivými výpady se ozývají věty ze hry Mortal Kombat, mnichova gesta doprovázejí zvukové efekty naznačující proudění vzduchu při velmi, velmi rychlém pohybu. Při představení zní hity napříč historií popu – od Elvise Presleyho přes devadesátá léta (Spice Girls) po nedávnou internetovou senzaci, ve které se nějaká dívka shání po samurajovi. Je to nejen příjemné odlehčení, ale lze to chápat i jako posílení motivu plynutí času. Inscenaci si, podobně jako DJ’s sál s bandou pohupujících se adolescentů, podmaňují členové skupiny Mutanti hledaj východisko (Jiří Konvalinka a Jan Vejražka). Ti jsou ostatně přítomni na scéně v jednom z bočních výklenků a s herci často nonverbálně komunikují.

Jednoduše, ale velmi účinně fungují gagy spočívající v protikladu řeči a herecké akce, gagy založené na principu asociace i čistě slovní hříčky jako je luna-lůno apod. Vtipný je i způsob zacházení s řečí. Její důležitost je ale snížena už jen razantním seškrtáním textu. Výrazný je silný slovinský přízvuk Tilena Kožamelje v roli prvního z Romeů (a také slovinština, kterou občas mluví). Jeho skutečné problémy s artikulací bere režisérka Pavlína Vimmrová do hry. Jsou nejen zdrojem několika pousmání v publiku, ale i dramaturgicky odůvodnitelné - v lásce k Rosalině si Romeo teprve zkouší milostnou řeč a není tedy divu, že mu její artikulace dělá potíže, i ve hře se způsob Romeovy řeči mění v momentě, kdy se zamiluje do Julie. Pointou Romeova snažení pak může být píseň Spice Girls If You Wanna Be My Lover s refrénem „tell me what you want, what you really really want“. O něco hůř by se dal vysvětlit slovenský přízvuk Soni Páleníkové v roli Benvolia/Julie. S tím se totiž v inscenaci nepracuje, což vyvolává nepříjemný, a nutno podotknout nechtěný, kontrast s pečlivě vybudovaným významem přízvuku Tilena Kožamelje.

Z původního textu zbyly jen fragmenty. Některé verše jsou ponechány v originále, což skvěle funguje zejména u Hedviky Řezáčové v roli užvaněné Chůvy. Je tím přesně vystižen vztah ostatních postav k jejím promluvám - chůva hodně mluví, postavy jen málo zajímá, co říká. Tvůrci ale doplnili text o řadu dalších literárních zdrojů. Práce s inspiračními zdroji v této inscenaci je poměrně problematická. V programu je uvedena skutečně široká škála autorů, ze kterých čerpali – jen tak namátkou jsou to mimo Williama Shakespeara Lao-c‘, E. G. Craig, F. Zeffireli, Platón, D. Lynch, P. Handke... Nepochybuji o tom, že každého z nich lze v úzu Shakespearovy hry obhájit jako vhodného. Jejich spojením ale vzniká zmatečná všehochuť, ve které se lze jen těžko zorientovat, protože z jednotlivých zdrojů zbyly nutně jenom kusé narážky a drobné textové aluze. Množství odkazů k rozličným literárním či hudebním dílům, kulturním i společenským fenoménům, prostě multikulturní změť ale nevede ke kýženému efektu jednotnosti světa. Přemíra dramaturgických nápadů, jakkoli mohou být odůvodnitelné a vtipné, ústí v roztříštěnost inscenace, což je přímo v rozporu s principem kontinuity prostupujícím celou inscenaci. V programu se sice dočteme, že příběh není o lásce, ale o čem tedy podle tvůrců je, to už jasné není. Dojem, který může divák z materiálu k inscenaci nabýt, je, že uvidí objevnou reinkarnaci velkého Shakespeara. Jenže tím Romeo a Julie, který se teď hraje v DISKu, není. Poslední absolventská inscenace tohoto ročníku je spíš komentářem nastupující, revoltující divadelní generace k Shakespearovu textu. Pokud pomineme všechny ty, až nápadně zřejmé, asijské motivy (např. kočičky pro štěstí a kimono), přestaneme vnímat kontinuitu jako filozoficko-náboženský motiv. Pak bude možné princip repetice a kontinuity chápat jako komentář k flexibilitě, nikdy nekončící aktuálnosti, prostě nesmrtelnosti nejslavnějšího Shakespearova díla. Romeo a Julie pětkrát jinak, pětkrát jinde a pětkrát jindy. Anebo stokrát jinak, jinde, jindy. Letošní absolventi se loučí se svou alma mater v podstatě láskyplnou dehonestací tradice z nejtradičnějších.