Na studiové scéně Švandova divadla se 1. února uskutečnila premiéra inscenace Proces divadelního spolku Distheatranz. Inscenace se hrála už v prostorách DAMU jako klauzurní závěrečná práce, ale začátkem února se počin mladých divadelníků přesunul do Studia Švandova divadla, kde bude nadále na repertoáru. 

Režisér Vít Malota a dramaturgyně Kateřina Studená použili pro nastudování dramatizaci Jana Grossmana a jednotlivé situace staví do prázdného prostoru Studia. Divák tedy vnímá především přirozené dispozice studiové scény, jejíž stěny jsou postaveny z oranžových cihel. Kamenné zdi sice působí syrově, ale teplá barva cihel navozuje útulnou atmosféru. Zvláštní kombinace syrovosti a tepla koresponduje s příběhem hlavního hrdiny Josefa K. v podání Samuela Tomana, který je bezdůvodně a bez vysvětlení obviněn ze zločinu. Celý proces jeho stíhání je nanejvýš absurdní. Situace Josefa K. je stejně nezdolatelná jako tvrdý kámen, který nás kolem dokola obklopuje. Na holé scéně herci využívají pouze papírové krabice. Každá z postav má na své krabici natištěnou číselnou řadu a postavy z nich postupně vyndávají rekvizity pro rozehrávání situací.  Jejich funkce však není pouze praktická. Krabice odkazují na nesmyslnou byrokracii, která popírá individualitu člověka a vnímá ho jako věc, která musí být vyřízena, odložena, přesunuta. Natištěné číslo připomíná čísla přidělená vězňům koncentračních táborů a odkazuje na totalitní režim, jehož praktiky se hojně objevují i ve společnosti Josefa K. Spojení praktičnosti s tématem hodnotím jako jeden z výrazných kladných prvků inscenace

Prázdná scéna klade na herce větší nároky a zvyšuje možnosti jejich ztracení v prostoru. Herci Distheatranzu však naplnili prázdnotu energií a jejich herecké výkony nepotřebovaly žádnou výpomoc. Přitom inscenace je postavena především na hereckých výkonech. Herečtí kolegové Samuela Tomana hrají více postav. Rozdílné charaktery se jim povedlo díky gestům, fyzickému postavení či tónu hlasu zřetelně odlišit a vytvořit na malém prostoru komplexní postavy. Leporelovité skládání scén v rychlém střihu zvládli herci s lehkostí a přecházeli ze scény do scény, aniž by do nových postav přenášeli rysy těch předešlých.

     Velmi poutavý byl herecký výkon hlavního hrdiny. Změnou tělesného napětí ukázal Samuel Toman mnohovrstevnatost své postavy. Jeho Josef K. byl ohnivý, vzdorovitý, sklíčený, bezradný, sexy. Až do poslední chvíle čelil absurditě svého procesu, který je opředen záhadou. Stejnou záhadu v sobě nese Tomanova herecká aura. Mladistvě vzpurná se zvláštním pichlavým klidem. Přímý nekompromisní pohled s dotekem něhy, která ve chvílích zoufalství probleskávala na povrch. Co však získalo mou pozornost především, je Tomanova přesná dikce a artikulace spojená s osobitou barvou hlasu. 

    Malotův Proces je především o herecké souhře a dobře vystavěných situacích. Vztahy, dominance a submisivita dané postavy je z jevištního postavení čitelná. Svižný temporytmus vychází z rychlého střídání obrazů. Jazyk postav je sice místy komplikovaný a rychlý spád se tím tak brzdí, k jeho udržení však režisér využívá příchody postav ze všech zákoutí Studia. Je tak rozehraný opravdu celý prostor. Pocit únavy ke konci představení vyplývá spíše z příběhu než z inscenace samé, z toho, že se Josef K. v žádné scéně neposouvá blíže k rozřešení svého procesu. A přes herecké nasazení Samuela Tomana začíná být bezvýchodnost situace jeho Josefa K. ke konci inscenace zdlouhavá.

    Kafkův Proces je o jedinci, který bojuje proti nespravedlnosti systému a společnosti, která popírá individualitu jedince. Téma, které bylo, je a bude asi stále aktuální. Příběh Kafkova Procesu rezonuje i ve společnostech, které se s totalitou nepotkaly napřímo, tím spíš v té naší. Jeho aktuálnost je však v poslední době až zarážející. Skupina Disthetranz si je této kvality textu i tématu vědoma. Přestože nemám pocit, že by mi tvůrčí tým sdělil více než samotný Kafka, a možná ani víc sdělit nechtěl, to, co se na jevišti odehrává, mě baví. A nejen díky hereckému výkonu Samuela Tomana v hlavní roli