Chcete se zamyslet?

Poměrně útlá, nenápadná knížka s originálním názvem obsahuje mnohem víc, než by do ní čtenář na první pohled řekl. Podtitul sice prozrazuje, že se jedná o deset různých studií „nejen z dějin umění“, to ale zcela nevystihuje skutečný obsah knížky. Deset různých autorů přispělo úvahami na deset různých témat, která dohromady tvoří různorodou mozaiku informací a zajímavostí ze světa umění. Jak se můžeme dočíst v krátkém úvodu, cílem autorů bylo sestavit knihu ze studií, které se svým přístupem k vybraným tématům nějak liší od obvyklých rozborů uměleckých děl, škol či stylů. Všechny práce něčím vyčnívají z klasických umělecko-historických diskuzí – ať už je to méně frekventované téma, či atypický úhel pohledu na vybranou problematiku. Mohlo by se zdát, že jediné pojítko mezi jednotlivými pracemi je pouze zastřešující téma umění, při čtení však zjistíme, že úvahy mají společné ještě něco – od čtenářů vyžadují zapojení kritického myšlení.

 

První úvaha od Evy Bendové je věnována českému umělci Vratislavu H. Brunnerovi a skrze jeho osobu je zároveň přiblíženo prostředí a historie slavné pražské kavárny Montmartre, stejně tak jako koncept „tvůrčí zahálky“, se kterým pracoval i Karel Čapek. Toto téma bude pravděpodobně blízké každému, kdo má rád prostředí kaváren, ať už jako místa pro setkávání, nebo inspirativní prostor pro tvůrčí činnost. Díky této úvaze máme možnost vidět zahálku, neboli „nicnedělání“, které bývá často s pobytem v kavárnách spojeno, nikoliv jako lenost a ztrátu času, ale jako stav doslova klíčový pro vznik nápadů a následné tvorby. Esej obsahuje četné citace odkazující na vědecké práce věnované problematice zahálky a s ní spojeného fenoménu veřejného prostoru (tedy i kaváren), a tak máme možnost nahlédnout pro nás tak samozřejmou činnost v novém světle odborné analýzy. Některé teorie se věnují zahálce z pohledu sociologického, některé jako filosofickému problému, všechny ale přispívají k pochopení této naší činnosti v širším historickém a společenském kontextu. Ať už po přečtení zjistíte, že odpovídáte popisu „nomáda“ cestujícího z jednoho podniku do druhého, nebo patříte spíše do kategorie „štamgast“, který pojal některou z kaváren za svůj druhý domov, určitě si o svých zvycích uvědomíte pár věcí, kterým jste doposud nevěnovali pozornost. Bližší pohled na jednu ze známých kaváren v centru Prahy, kavárnu Montmartre, a jejího stálého hosta, malíře Brunnera, nám umožní porozumět úvodním teoretickým úvahám na konkrétním příkladu.

Následující text „Bod, linie, plocha: Obrazové elementy v nehierarchických vztazích“ se dívá na prvky obrazu z úhlu, který nás pravděpodobně při běžném pozorování výtvarných děl nenapadne. Přesto (nebo spíše právě proto?) po přečtení tohoto článku prožitek z vnímání známého či oblíbeného obrazu najednou jako by získal nový rozměr. Autor Václav Hájek přivádí pozornost mimo jiné k fenoménu „díry“, neboli prázdnému středu obrazu, jehož existence je dohledatelná v překvapivě mnoha známých dílech, například na Autoportrétu s kruhy od Rembrandta. Nový pohled na koncept umění zde nabízí hypotéza umění jakožto elementu, který vytváří řád v chaosu našeho každodenního života a obecně světa, který nás obklopuje. Hájek vidí paralelu uměleckého díla, které „(…) stanovuje v chaosu či pustině světa určité pevné body, vytváří obyvatelné, přehledné, bezpečné místo“,[1] v čisticích prostředcích, jako je třeba houbička na nádobí, která přináší řád do chaosu neuklizené a špinavé kuchyně. Stejně jako tah štětcem na plátně rozdělí neuspořádanou hmotu v obrysy konkrétních předmětů, dává tah houbičkou odstraňující nános nečistot definovaný vzhled naší domácnosti. Toto přirovnání banální činnosti, jakou je úklid domova, k umění, které jsme si navykli nahlížet jako úctyhodnou a cennou součást naší kultury, může působit kuriózně. Po pečlivějším zvážení ale v této asociaci objevíme její skutečný význam, kterým je přiznání umění nesporné pozitivní kvality ve vztahu k našemu životu. Stejně tak jako se cítíme dobře v uspořádaném, čistém a útulném domovu, cítíme se dobře, je-li uspořádaný i svět kolem nás, a za to podle uvedené teorie vděčíme právě umění.

Dvě studie jsou věnované architektuře, ovšem každá se tomuto poli věnuje jiným způsobem. Práce Rostislava Šváchy „Soutěže“ shrnuje vývoj zadávání soutěží na architektonické projekty u nás a to od doby jejich začátků, tedy zhruba od druhé poloviny 19. století, až do současnosti. Důraz je zde kladen na osvětový charakter těchto výběrových řízení, kdy se celá široká veřejnost může zapojit do debaty o plánovaných projektech a vyjádřit svůj názor. Bohužel závěr ve vztahu k současnému stavu vypisovaných soutěží, kdy výběrová řízení mnohdy vyhrají projekty, které nesplňují původní zadání soutěže, není příliš pozitivní. To ovšem asi nikoho, kdo alespoň povrchově dění na poli zadávání veřejných architektonických projektů sleduje, nepřekvapí.

Martin Horáček naproti tomu svou práci věnoval tématu velice konkrétnímu, a to dílu českého architekta tvořícího ve slohu reformované české renesance, Janu Vejrychovi. Nejenže se na několika příkladech architektovy tvorby seznámíme s obecnými znaky tohoto slohu, především si díky detailnímu rozboru stavby Okresního domu ve Slaném a dalším ukázkám uděláme jasnou představu i o specifickém přínosu Vejrycha a o tom, jak sloh přizpůsobil svým preferencím. Jedná se především o rozbití klasické symetrie rozmístění jednotlivých architektonických prvků a zálibu v ozdobných věžičkách, které se v průběhu jeho života staly jakýmsi poznávacím znamením jeho práce.

Dalším textem věnovaným dílu jednoho českého umělce přispěla Anna Pravdová; v práci „Jsem ve stavu toho, kdo vylezl z těžké nemoci a může se obejít bez léků“ se jedná o život a dílo sochaře Jana Křížka. V Křížkově pojetí se setkáváme se zvláštním přístupem k umění jakožto k prostředku, jakým umělec řeší svůj vnitřní „problém“. Jan Křížek, který se proslavil především ve Francii, se v dopisech svým přátelům svěřil, že tvoří, protože musí. Umění v jeho podání bylo pouhým nástrojem, jak se zbavit své blíže nespecifikované „nemoci“. Když k vyřešení tohoto „problému“ došlo a Křížek již nepociťoval potřebu tvořit, označil se konečně za zdravého a nikdy již nevytvořil žádné další umělecké dílo. K tomuto neobvyklému příběhu staví Pravdová jako paralelu příklad slavného básníka Arthura Rimbauda, který po krátkém období, kdy vznikla všechna jeho světoznámá díla, na uměleckou tvorbu také rezignoval a nikdy se k ní již nevrátil. Myšlenka, že umělecká tvorba je lékem pro nemocí zužovaného umělce, je mírně řečeno znepokojivá. Pokud by se nemělo jednat pouze o výjimečné případy, ale o většinu autorů, jak bychom potom měli nahlížet na umění? Vyvstává zde palčivá otázka, zda můžeme nalézat potěšení v něčem, co bylo vytvořeno z utrpení tvůrce. Tím se zároveň otevírá širší téma propojení morálky a umění, ovšem ne pouze ve smyslu morálního obsahu jednotlivých uměleckých děl, ale celkového přístupu k umění. Musíme zvážit, jak by mohl či měl fakt, že určité dílo vzniklo z vnitřního autorova problému (z jeho „nemoci“, jak svůj stav popsal Křížek), ovlivnit naše vnímání tohoto díla, potažmo estetický prožitek, který nám dílo zprostředkuje.

Podstatné je ale také zmínit dvě práce, podle kterých je knížka pojmenována. „Kabala“ v názvu je narážkou na článek, jehož autorem je Ivo Purš. Věnuje se analýze skrytých kabalistických významů, které mohou být obsažené v konstrukci a prvcích koruny Císaře Rudolfa II. Ten byl pro své nadšení pro alchymii a zájem o nejrůznější mystické nauky dobře znám a rozbor císařovy soukromé koruny, který Purš provedl, odhaluje detailní a promyšlený plán, jak si slavný panovník chtěl za pomoci kabalistických znamení naklonit štěstí na svou stranu.

Odkaz k „Titaniku“ pak upozorňuje na text Vojtěcha Lahody „Picasso na Titaniku“. Tato studie přináší skutečně překvapivé souvislosti, které dozajista zaujmou jak ty, kdo mají v oblibě proslulého představitele kubismu, tak obdivovatele Cameronova filmu. Pozornost je upřena nejen na symboliku romantického vztahu hlavní ženské hrdinky Rose ke dvěma odlišným mužům (Rosin snoubenec jako konzervativní představitel bohaté společenské vrstvy oproti chudému, zato bezprostřednímu Jackovi), ale také k významu uměleckých děl, která ve filmu figurují. Jedná se obrazy, které s sebou Rose na palubě Titaniku převáží, především Picassovy Avignonské slečny a Portrét Abroise Vollarda. Po přečtení této úvahy zaměřené na široký výčet kontextů, ve kterých je možné film vnímat, je velmi obtížné dívat se nadále na Titanik jako na „pouhý“ milostný příběh či katastrofický film.

Z výše uvedených shrnutí některých studií obsažených v knize Od kabaly k Titaniku si snad lze udělat přehled o tom, o jak pestrou sbírku témat se jedná. Každé z nich je zpracováno se zaujetím, které je ve většině případů natolik patrné, že přímo vybízí k dalšímu studiu probíraných témat. To autoři usnadňují pomocí hojných odkazů na doplňkovou literaturu, které jsou uvedené u všech úvah.

Je možné, že v knize najdete témata, která jsou vám blízká a zajímají vás a díky uvedeným studiím se o nich dozvíte něco nového nebo je nahlédnete z jiné perspektivy. Je také možné, že v knize nenajdete žádný námět, který by se přímo shodoval s vašimi zájmy. Ať tak či tak, pokud se zajímáte o umění a otázky spadající do teorie či historie umění, určitě v této knížce naleznete dostatek námětů k zamyšlení. Všechny texty jsou napsané s erudovaností vlastní odborníkům v oboru dějin umění, zároveň se ale nebojí poskytnout nový a mnohdy nečekaný náhled na zvolenou tématiku.

Od kabaly k Titaniku – Deset studií nejen z dějin umění

Lubomír Konečný, Anna Rollová, Rostislav Švácha (eds.), Artefactum, Praha 2013

[1] KONEČNÝ, L., ROLLOVÁ, A., ŠVÁCHA, R. (eds.). Od kabaly k Titaniku – Deset studií nejen z dějin umění. Praha:Artefactum, 2013, str. 50.