Po nařízení krizového stavu se během pár dní otočil svět vzhůru nohama a umělci byli, stejně jako ostatní, nuceni zmizet z povědomí společnosti a dočasně přestat „existovat“. Tato situace by však mohla znamenat pro výhradně nezávislý sektor nemálo komplikací v dalším fungování uměleckých souborů. Heslo #kulturunezastavis vzniklo jako reakce na zavření divadelních sálů a zákaz všech kulturních akcí v době koronavirové. Hastagem #kulturunezastavis demonstroval pražský soubor Cirk La Putyka možnost rozvíjet divadelní umění za takto omezených a pro chod divadla (téměř) nemožných podmínek. 

Do pověšeného prádla nad ulicí fouká svěží letní větřík, zní jemné tóny kytary a harmoniky a za rohem někdo prodává cukety v cukru. Pět žen sedí před svými skromnými příbytky z papundeklu a paličkují krajku. Nebyly by to ženy, natož plnokrevné Italky, aby mezi sebou neprohodily nějaké to přátelské slůvko. Stačí ovšem jedna neuváženost, malý nevinný flirt s prodavačem a neštěstí na sebe nenechá dlouho čekat. Tak začíná třetí absolventská inscenace Katedry činoherního divadla, která tentokrát po dvou vážnějších titulech uvedla líbivou komedii od Carla Goldoniho v novém překladu Rudolfa Součka.

V rámci dvadsiateho štvrtého ročníka Pražského divadelného festivalu nemeckého jazyka zavítala do Stavovského divadla inscenácia Štěstí a pád krále Otakara v réžii Davida Dušana Pařízka. Český režisér, tvoriaci najmä v nemecky hovoriacich krajinách, naštudoval počas minulej sezóny historickú hru Franza Grillparzera vo viedenskom Volkstheatri. Dlho očakávané pražské uvedenie jeho počinu tvorcom zároveň poslúžilo ako derniéra vo veľkolepom štýle.

Smetanova Prodaná nevěsta je notoricky známá téměř každému. Příběh o zakázané lásce, nechtěném ženichu, intrikách a všudypřítomné venkovské chase, která se stále dokola chytlavou melodií ptá „Proč bychom se netěšili?“, je často vyhledávaným a zpracovávaným titulem. Zvolila si ho i katedra Alterny, která jedno z nejznámějších českých děl použila jako pozadí pro vyprávění o českém národu a jeho kultuře během 150 let.

„Můžu se tě dotknout?“ ptá se Marie po smrti Agnes své druhé sestry Karin. „Nedotýkej se mě, všechny doteky se mi hnusí.“ Šepoty a výkřiky jsou druhou inscenací studentů činohry, kterou spolu s herci 4. ročníku vytvořili letošní absolventi, režisér Norbert Závodský a dramaturgyně Kateřina Slezáková. Rozhodli se pro divadelní adaptaci filmové povídky světoznámého švédského tvůrce Ingmara Bergmana, a tím pro komorní příběh detailně nahlížených intimních vztahů.

Žijeme v době, kdy zbývá možná jen krůček k tomu, aby lidé začali osidlovat Vesmír, a tudíž není divu, že i divadlo tu a tam zamíří do nepříliš probádaného sektoru science fiction. Konfrontace člověka s mimozemskými entitami umožňuje nahlédnout mnohá témata ze zcela odlišné perspektivy. I filozofické tázání po podstatě lidství může náhle dostat úplně nový rozměr, jak naznačila nejnovější inscenace Divadla Spektákl.

Ticho, tma. Pak blesk, hrom a pomalu se probouzejí čarodějnice: magnetofonové přehrávače. Staré kotoučové stroje na dlouhém stolu z praktikáblů jsou scénografií, rekvizitou i loutkou inscenace Thunder. Enter the three witches. režiséra Jakuba Maksymova – loutkou, nebo vodičem. Spolu s další nahrávací a přehrávací technikou pak představují základní režijně-scénografický prvek této Macbethovské variace v DISKu.

Líná nálada letního odpoledne se zmocňuje mladých hrdinů, kteří ze samého nicnedělání najednou nevědí, co si mají se sebou počít. Pražský soubor BodyVoiceBand prostřednictvím milostných eskapád Shakespearova Večeru tříkrálového reflektuje proměny vztahů v moderním světě.

Absolventská inscenace Běsi pojatá především jako generační výpověď studentů 4. ročníku herectví Katedry činoherního divadla DAMU se pokusila zpracovat téma člověka, který dokáže ovlivňovat životy lidí pouze esencí své přítomnosti. Snažila se tak prozkoumat duševní svět člověka, do něhož každý projektuje sám sebe.