V rámci výzkumu metody K. S. Stanislavského jsme se díky podpoře grantu Dlouhodobého koncepčního rozvoje mohli seznámit s fondy a činností Stanislavského centra na Rose Bruford College (RBC). Londýnská mezinárodní dramatická škola divadla a performance Rose Bruford College (Rose Bruford College of Theatre and Performance) je řazena mezi dvacet dva nejvýznamnějších britských divadelních škol. Byla založena roku 1950 herečkou a divadelní pedagožkou Rose Brufordovou, která pro ni získala v Sidcupu v jihovýchodní části Velkého Londýna dvě historické budovy Lamorbey House z  18. století s hospodářskými přístavbami a rozsáhlým parkovým campusem.

Na setmělé scéně stojí starý sluha Firs a něco si pro sebe mumlá. Z dáli jsou slyšet údery seker, jak Lopachinovi mužici kácejí višňový sad. Zvuk slábne, ztrácí se, nebo jsme si na něj zvykli. A pak už jen ticho, nikde ani živáčka, všichni jsou pryč. Odjeli a na Firse zapomněli. Nechali ho tady a jako všichni správní bankrotáři vyrazili do Paříže. Starý muž uléhá v prázdném domě se zabedněnými okny, vypadá to, že každou chvíli se na něj může zřítit strop. A nám se zdá, jako bychom znovu slyšeli jeho dialog s Jašou z první poloviny hry: „To bylo ještě před tím neštěstím.“ „Před jakým neštěstím, dědku?“ „Když zrušili nevolnictví!“ Teď se starý muž zachumlal do přikrývek a naposledy usíná. Nehodí se už do tohoto světa. Slyšíme dumku, melodii táhlou a širokou jako šírá Rus, carské samoděržaví, zapadlá gubernie, Bůh vysoko a car-báťuška daleko, pravoslavné ikony... a do toho zazvonil ve třetí řadě MOBIL.

Česká společnost se po vítězství demokracie v roce 1989 musela vyrovnat s dravým nástupem mnoha rozporuplných rysů vyspělé západní civilizace. Tržní hospodářství, po přervání pout totalitního dogmatismu nečekaně těžká odpovědnost jedince za vlastní osud, nemoc AIDS, drogy, ale i popkultura se svou líbivou tváří šťastného konzumního života. Na druhé straně se nové demokracie mohly svobodně seznamovat s různorodými filozofickými, náboženskými a estetickými směry. Postupné rušení hranic a rozvoj komunikačních technologií umožnil snadnější výměnu informací. Postkomunistické státy byly do stavu svobody a demokracie vrženy bez postupného „uzrávání“ kladů a záporů, tudíž první desetiletí svobodných poměrů můžeme metaforicky nazvat estrádou bez bodového scénáře. Divadlo ztrácí svou prestižní pozici místa, kde se dají metaforicky formulovat jinak tabuizovaná témata. Sály jsou poloprázdné, diváci objevují nové životní obzory. České umění zažívá krizi a je otázkou, zdali se z této krize již dostalo.

Druhý říjnový víkend o sobě dala slyšet Katedra výchovné dramatiky DAMU, která ačkoli už slaví dvacet let své existence, stojí po většinu času stranou všeho dění na škole. V rámci Přehlídky 3D, uspořádané na počest jubilea katedry, se otevřely dveře divadla DISK a studia Řetízek souborům Základních uměleckých škol i dětským sólovým recitátorům, také dvěma profesionálním vzdělávacím/výchovným inscenacím a několika ukázkám výsledků práce současných studentů KVD.

Petra Kolečka můžeme bez uzardění označit za fenomén českého divadla dneška. Dílo teprve sedmadvacetiletého autora čítá již slušnou řádku her, scénářů či muzikálových libret. Byť v současném dramatu najdeme vícero výrazných osobností (namátkou David Drábek, Lenka Lagronová nebo Roman Sikora), co se týče popularity, nemá nyní tento tvůrce sobě rovnou konkurenci.

Moskevské divadlo Teatr.doc je vskutku pozoruhodným experimentálním souborem, jehož tvorba se vymyká „tradičnímu“ ruskému interpretačnímu divadlu. Metodologicky jeho tvůrčí proces vychází z verbatimu, který zpracovává autentické rozhovory s konkrétními lidmi. Galina Siňkinová, herečka a režisérka divadla Teatr.doc, v rozhovoru pro časopis Ruskodnes (6. 11. 2007) uvedla, že tato metoda má herce navést k větší přirozenosti v jednání. Herec díky tomu zcela přejímá výraz, dikci a chování vybraného člověka, který je prototypem dramatické postavy. Tvorba tohoto souboru takřka vždy dovede vyvolat živé diskuse o tom, co to vlastně „divadlo autenticity“ je a jakými prostředky se vymezuje vůči jiným činoherním divadlům.

Dvě výstavy. Dva zdánlivě odlišné světy, které se protínají v cirkulujícím bodě zvaném duše moderního člověka. Reprezentativní výstava českého grafika a básníka Bohuslava Reynka (1892-1971) v Domě U Kamenného zvonu a obsáhlá přehlídka fotografických děl amerického provokatéra Davida La Chapella (1963) v Galerii Rudolfinum.

Film slavného maďarského režiséra Bély Tarra svou mírou beznaděje představuje dílo, u kterého můžou zůstat až do konce snad jen lidé pevných nervů. Pomalým tempem a nedějovostí snímek vzbuzuje pocit nekonečného trvání, které ale velmi efektně dokládá autorův záměr představit svět plný marných bojů a vnitřní prázdnoty.

Nebojím se označit komiks za „dokonalé médium“. Ano. Dokonalé. Přejímá totiž „to nejlepší“ z výtvarného umění i literatury, a zároveň (na rozdíl třeba od filmu či animace) podstatně více práce nechává na čtenáři, tedy dává více prostoru jeho vlastní představivosti. Jak uvedl McCloud ve svém komiksu o komiksu1 : „Zabít někoho mezi dvěma panely, to znamená, odsoudit ho k tisíci smrtí.“ Co se totiž odehrává ve škarpě2 , si každý čtenář domýšlí sám. Pokud první políčko naznačuje ruku s nožem a druhé odhaluje mrtvé tělo, existuje nekoneč- né množství představ o tom, co se stalo. Jistěže stejný- mi možnostmi disponuje filmový střih, nicméně komiks s tímto principem pracuje v mnohem větší míře