Dvě umělecké školy s katedrou činoherního divadla, dva absolventské ročníky, Praha a Brno. A názor jednoho diváka na herce, co pomalu vylétají z hnízda.

Asi před deseti lety mě uhranul a duševně poznamenal magický snímek Alejandra Jodorowského Svatá krev. Druhé setkání přinesl mexický western El Topo, Krtek, který kdysi okouzlil Johna Lennona a Yoko Ono. V obou filmech se snoubí obrazy násilí, pojednané jako krvavý karneval, s  poetikou surrealistů a psychoanalýzou.  

Počátkem roku 2015 spustilo Divadelní oddělení Národního muzea pilotní projekt zaměřený na souhrnnou dokumentaci vzniku divadelní inscenace. Jeho smyslem je podat ucelený výstup z tvůrčího procesu inscenování, a to nejen v podobě audiovizuálních záznamů, ale i písemnými reflexemi jednotlivých zkoušek, sbírkou výtvarných nákresů a rekvizit či rozhovory s inscenátory. Získaný materiál by měl být především komplexní uchovatelnou výpovědí, jež umožní divadelním praktikům i teoretikům podrobné seznámení s rozdílnými inscenačními postupy a uměleckou prací v konkrétním dobovém a společenském kontextu. K tomuto projektu bylo zapotřebí alespoň šesti praktikantů, kteří by pod vedením kurátorky MgA. Veroniky Musilové Kyrianové zaznamenávali celý zkouškový proces.

V průběhu psaní reportáže o šest měsíců starých zážitcích z léta stráveného v divadelní laboratoři Roberta Wilsona mi práci znesnadňovala vlastní paměť i snaha eliminovat vliv nepodstatných osobních zážitků a nově navázaných přátelství na můj úsudek. Snad se mi alespoň v prvních dvou podkapitolách podařilo podat objektivní zprávu o pěti týdnech na mezinárodním letním programu ve Watermill Center. Co jsem si z léta odnesla já sama a jak se změnil můj pohled na práci Boba Wilsona, to najdete v části třetí.

Byl jsem v lese. V banálním, obyčejném lese kdesi za Hradcem Králové, kousek od Dobrušky. Byl to příjemný, všední výlet, pršelo jak z konve, boty mi na lesní cestě začaly čvachtat jen o chvilku dřív, než moje sako nasálo asi hektolitr dešťové vody a ztěžklo na stonásobek své váhy. Ale navzdory povětrnostním podmínkám, které pěší túře právě nepřály, mě stále trápila spousta otázek.

Současné umění napříč druhy a žánry rozevírá do široka svou náruč a své hranice. Je všeobjímající entitou, která snese mnohé, a stát se samozvaným umělcem je stejně prosté a jednoduché jako nastoupit do tramvaje. A i to by mohlo být za náležitých podmínek performancí - čili uměním. To se dnes často rodí prohlášením a snad ani neuvažuje o své trvanlivosti - naopak zakládá si na své pomíjivosti. Apeluje na diváka a jeho představivost do takové míry, že on sám se stává hlavním tvůrcem. Stejnou měrou jako se zdá být otevřené pro tvůrce, tak se zdá být uzavřené pro návštěvníky, diváky, čtenáře či posluchače. O jeho možnostech či nemožnostech, schopnostech a neschopnostech, silách i slabinách můžeme uvažovat po návštěvě výstavy Situace (poznámky o zvuku) v pražské galerii AMU.

Poznámky ze studijního pobytu na Nové Sorboně

„Jeden známý spisovatel se hluboce zamiloval a bez své lásky už nedokázal strávit ani minutu. Přišel tedy za nejlepším malířem z města, aby mu namaloval její portrét. Na mnoha stranách a až do posledního vlásku přesně popsal malíři její podobu. Když si pak za pár dní pro obraz celý rozdychtěný přišel, zjistil, že přestože malíř s mistrovskou pečlivostí splnil jeho instrukce, výsledek se jeho milé nepodobá ani trochu.“

Smutná romantika dvou přátelských balónků, které jsou bezmocné vůči poryvům větru a tančí spolu smutný tanec s vědomím své smrtelnosti i toho, že v jedno nikdy nesplynou. Pousmání starých míčů, které kdysi bývaly nové a čisté. Kdo do nich asi kopal, kdo si s nimi hrál, kdo je zahodil? Mlčí o svém životě, mlčí o svých pánech, mlčí o dětech, které si s nimi hrávaly, a přesto promlouvají. Kdo by čekal, že děravá špinavá mičuda může být dojemná? Přesvědčí vás o tom srbský umělec Miloš Tomić a jeho výstava Đubroteka v pražské galerii AMU.

Takovýto název neslo Symposium 2013, které se odehrálo ve dnech 9. – 12. dubna 2013 na Rose Bruford College (RBC) v Londýně. Ředitel RBC prof. Michael Earley nazval toto – v pořadí desáté – Symposium oslavou výzkumu, pátrání a hledání. Ve svém úvodním projevu všechny nabádal: „Výzkum je to, co je vloženo do našeho studia či práce a co bychom měli činit každý den. Nepřestávat se ptát a nespokojit se s ničím jiným, než s jasnou odpovědí, by mělo být naším cílem a zvědavost a nadšení jsou základními předpoklady jeho dosažení.“ Všechny workshopy, panely, diskuze, představení i párty vycházely z výše uvedeného motta a byly na něm postaveny. Psát o všem, co jsem zažila, by vyžadovalo speciální číslo Hybris. Každý den bylo na programu minimálně třináct položek. Rozhodla jsem se, že budu více času věnovat těm věcem, na které nezbyl čas během mého šestiměsíčního studijního pobytu na RBC – výstavám, instalacím či studentským představením. Můj příběh s názvem Rose Bruford College se tak bude moci (pro tentokrát) uzavřít.