„Doznání na jevišti nutí k doznání v hledišti,“[1] uzavírá svou knihu Nepodrobený herec Georges Banu, přední francouzský teatrolog, pedagog a divadelní kritik rumunského původu. Jak uvádí autor předmluvy k českému vydání Jan Hyvnar, Banu se z celoživotní lásky k divadlu vyznává esejistickou formou konfese. Své divadelní zážitky a úvahy, které v roce 2016 vydalo i univerzitní nakladatelství NAMU v překladu Jitky Goriaux Pelechové, shrnul již o čtyři roky dříve do titulu původně nazvaného Les voyages du comédien – Cesty herce. Za spolupráce s autorem knihy došlo tentokrát k rozšíření o závěrečný doslov Setkávání s českým divadlem: jistota minulosti a střípky současnosti a zároveň k proměně na výmluvnější název Nepodrobený herec.

[1]          BANU, Georges. Nepodrobený herec. Přeložila Jitka GORIAUX PELECHOVÁ. Praha: NAMU, 2016. ISBN 978-80-7331-403-3, s. 144.

Plakáty jsou vylepeny. Pozvánky rozeslány. A moje nervozita pomalu ale jistě stoupá: za několik dní budu moderovat DISK_USE. Je to vskutku děsivá představa. Už nestačí rozvážně psát článek v bezpečí redakční místnosti se záchranným tlačítkem Delete po ruce; tentokrát se musím vydat přímo do jámy lvové mezi tvůrce a diváky, uplatnit své (nerozvinuté) moderátorské schopnosti a psaný projev vyměnit za mluvený… Není divu, že jsem se moderování DISK_USE děsila již několik měsíců dopředu. A zdaleka jsem nebyla sama: ostatní studentky magisterského programu Katedry teorie a kritiky svorně prohlásily, že mé pocity sdílejí.

Chtěli jsme ještě. Bouchali jsme vidličkami do stolu, klepali jsme lžícemi o prázdné misky, měli jsme hlad. Chtěli jsme ještě větší virvál, ještě větší brajgl. Otáčeli jsme knoflíkem na televizi, až nás v uších řezal křik naštvaných chlápků. Chtěli jsme ještě víc hudby z rádia, chtěli jsme beaty, chtěli jsme rock. Chtěli jsme mít na vyzáblých rukou svaly. Naše kosti byly jako ptačí, duté a lehké, a my chtěli, aby byly hustší, těžší. Byli jsme šest natahujících se rukou, šest dupajících nohou; byli jsme bratři, kluci, tři malí králové, věčně se dohadující o to, kdo je větší.“ 

Divadelní plakát je zcela svébytná forma reklamního a propagačního materiálu určená do veřejných prostor, která v sobě spojuje vedle umělecké složky v podobě grafického designu nebo fotografie, prvků scénografie a typografie také vlastní marketingové zákonitosti. Právě ty ale způsobují, že v současné době je plakát jako výtvarné dílo na ústupu – divadla i jiné kulturní instituce vesměs dávají přednost rychlé a přímé komunikaci se svými diváky na sociálních sítích, tvořících podstatnou součást dnešního sdíleného veřejného prostoru. Jak s divákem komunikují plakáty inscenací divadla DISK? Nabízejí i hlubší vhled do inscenačního pojetí, nebo se jedná jen o prvoplánový reklamní materiál?

V DISKu hostuje čím dál více projektů HAMU, přitom mají své vlastní divadlo – čím to je? Co je divadlo Inspirace zač? Nevyhovuje snad požadavkům studentů?

Dvě umělecké školy s katedrou činoherního divadla, dva absolventské ročníky, Praha a Brno. A názor jednoho diváka na herce, co pomalu vylétají z hnízda.

Asi před deseti lety mě uhranul a duševně poznamenal magický snímek Alejandra Jodorowského Svatá krev. Druhé setkání přinesl mexický western El Topo, Krtek, který kdysi okouzlil Johna Lennona a Yoko Ono. V obou filmech se snoubí obrazy násilí, pojednané jako krvavý karneval, s  poetikou surrealistů a psychoanalýzou.  

Počátkem roku 2015 spustilo Divadelní oddělení Národního muzea pilotní projekt zaměřený na souhrnnou dokumentaci vzniku divadelní inscenace. Jeho smyslem je podat ucelený výstup z tvůrčího procesu inscenování, a to nejen v podobě audiovizuálních záznamů, ale i písemnými reflexemi jednotlivých zkoušek, sbírkou výtvarných nákresů a rekvizit či rozhovory s inscenátory. Získaný materiál by měl být především komplexní uchovatelnou výpovědí, jež umožní divadelním praktikům i teoretikům podrobné seznámení s rozdílnými inscenačními postupy a uměleckou prací v konkrétním dobovém a společenském kontextu. K tomuto projektu bylo zapotřebí alespoň šesti praktikantů, kteří by pod vedením kurátorky MgA. Veroniky Musilové Kyrianové zaznamenávali celý zkouškový proces.

V průběhu psaní reportáže o šest měsíců starých zážitcích z léta stráveného v divadelní laboratoři Roberta Wilsona mi práci znesnadňovala vlastní paměť i snaha eliminovat vliv nepodstatných osobních zážitků a nově navázaných přátelství na můj úsudek. Snad se mi alespoň v prvních dvou podkapitolách podařilo podat objektivní zprávu o pěti týdnech na mezinárodním letním programu ve Watermill Center. Co jsem si z léta odnesla já sama a jak se změnil můj pohled na práci Boba Wilsona, to najdete v části třetí.