Ohlédnout se za unikátní výstavou společného projektu Akademie múzických umění v Praze a Vysoké školy uměleckoprůmyslové Vystřelený šrapnel uklidní pozorovatele jsme mohli do 27. dubna v Galerii AMU. Pod názvem Ztracená výstava se tu prezentovala vybraná díla projektu, který se uskutečnil na přelomu září a října roku 2013 v pekingské galerii China Czech Contemporary a kladl si za cíl představit trendy českého uměleckého školství. Neobešlo se to však bez komplikací. Navzdory vynaloženému úsilí se nepodařilo dovezená umělecká díla dostat přes čínský celní úřad. Exponáty, kterými se měli naši umělci prezentovat, zůstaly ležet v celních skladech, odkud po skončení výstavy putovaly nevystavené zpět do vlasti. V duchu původního konceptu však studenti a pedagogové na místě připravili výstavu náhradní; pracovali především s nalezenými materiály, videoprojekcemi a digitální fotografií. Její úspěch předčil očekávání.

V roce 2012 patnáct studentů prošlo přijímacím řízením a nastoupilo do tří oborů nově akreditovaného bakalářského programu Divadelní tvorba v netradičních prostorech. Tento text popisuje charakter a průběh programu a uměleckých výstupů, které se v jeho rámci vytvářejí. Ohlíží se také za předcházejícím pilotním programem, který mu sloužil za určitý inkubátor a snaží se je dát do vzájemných souvislostí. Zároveň lze toto zamyšlení chápat jako do jisté míry bilanční, a tím pádem může sloužit jako zdroj poučení i inspirace pro dobíhající bakalářský cyklus či jakékoli další realizace tohoto programu.

Každá změna budí velké očekávání a pozornost. Náš nástup do vedení Divadla Na zábradlí byl hojně komentován, poskytli jsme řadu rozhovorů, uspořádali několik tiskovek, nově uvedli do počátku listopadu celkem osm titulů, zkrátka sáhli jsme si skoro na dno svých sil. A nejen těch svých, ale především celého týmu tohoto divadla na Anenském náměstí, který to s námi naštěstí vydržel, ba co víc, předčil naše očekávání. 

Je těžké najít černou kočku v tmavé místnosti. Někdo slyší našlapování jejích tlapek v levém rohu, jiný má pocit, že už ji chytil, ale v síti mu uvízlo pouze vypelichané morče. Někteří pesimisté říkají, že kočka je ve skutečnosti šedivá, jiní jim oponují, že kočka je sice černá, ale nachází se v jiné místnosti. A všichni se mezi sebou škorpí a napadají, aby obhájili svou pravdu. Proč tedy chytat kočku, kterou vlastně nikdo nespatřil a která možná ani neexistuje?

”Taideyliopiston Teatterikorkeakoulu vastaa esittävien taiteiden ylimmästä opetuksesta ja tutkimuksesta sekä vahvistaa taiteen yhteiskunnallista vaikuttavuutta. Teatterikorkeakoulu raivaa tilaa dynaamiselle kiistalle ja rakentavalle yhteistyölle.”

Paula Tuovinen, vt. dekaani

Děkujeme paní děkance za překrásný proslov a pro posluchače, kteří si nejsou tolik jistí tímto jedinečným ugrofinským jazykem ...

V rámci výzkumu metody K. S. Stanislavského jsme se díky podpoře grantu Dlouhodobého koncepčního rozvoje mohli seznámit s fondy a činností Stanislavského centra na Rose Bruford College (RBC). Londýnská mezinárodní dramatická škola divadla a performance Rose Bruford College (Rose Bruford College of Theatre and Performance) je řazena mezi dvacet dva nejvýznamnějších britských divadelních škol. Byla založena roku 1950 herečkou a divadelní pedagožkou Rose Brufordovou, která pro ni získala v Sidcupu v jihovýchodní části Velkého Londýna dvě historické budovy Lamorbey House z  18. století s hospodářskými přístavbami a rozsáhlým parkovým campusem.

Na setmělé scéně stojí starý sluha Firs a něco si pro sebe mumlá. Z dáli jsou slyšet údery seker, jak Lopachinovi mužici kácejí višňový sad. Zvuk slábne, ztrácí se, nebo jsme si na něj zvykli. A pak už jen ticho, nikde ani živáčka, všichni jsou pryč. Odjeli a na Firse zapomněli. Nechali ho tady a jako všichni správní bankrotáři vyrazili do Paříže. Starý muž uléhá v prázdném domě se zabedněnými okny, vypadá to, že každou chvíli se na něj může zřítit strop. A nám se zdá, jako bychom znovu slyšeli jeho dialog s Jašou z první poloviny hry: „To bylo ještě před tím neštěstím.“ „Před jakým neštěstím, dědku?“ „Když zrušili nevolnictví!“ Teď se starý muž zachumlal do přikrývek a naposledy usíná. Nehodí se už do tohoto světa. Slyšíme dumku, melodii táhlou a širokou jako šírá Rus, carské samoděržaví, zapadlá gubernie, Bůh vysoko a car-báťuška daleko, pravoslavné ikony... a do toho zazvonil ve třetí řadě MOBIL.

Česká společnost se po vítězství demokracie v roce 1989 musela vyrovnat s dravým nástupem mnoha rozporuplných rysů vyspělé západní civilizace. Tržní hospodářství, po přervání pout totalitního dogmatismu nečekaně těžká odpovědnost jedince za vlastní osud, nemoc AIDS, drogy, ale i popkultura se svou líbivou tváří šťastného konzumního života. Na druhé straně se nové demokracie mohly svobodně seznamovat s různorodými filozofickými, náboženskými a estetickými směry. Postupné rušení hranic a rozvoj komunikačních technologií umožnil snadnější výměnu informací. Postkomunistické státy byly do stavu svobody a demokracie vrženy bez postupného „uzrávání“ kladů a záporů, tudíž první desetiletí svobodných poměrů můžeme metaforicky nazvat estrádou bez bodového scénáře. Divadlo ztrácí svou prestižní pozici místa, kde se dají metaforicky formulovat jinak tabuizovaná témata. Sály jsou poloprázdné, diváci objevují nové životní obzory. České umění zažívá krizi a je otázkou, zdali se z této krize již dostalo.

Druhý říjnový víkend o sobě dala slyšet Katedra výchovné dramatiky DAMU, která ačkoli už slaví dvacet let své existence, stojí po většinu času stranou všeho dění na škole. V rámci Přehlídky 3D, uspořádané na počest jubilea katedry, se otevřely dveře divadla DISK a studia Řetízek souborům Základních uměleckých škol i dětským sólovým recitátorům, také dvěma profesionálním vzdělávacím/výchovným inscenacím a několika ukázkám výsledků práce současných studentů KVD.