Úsměv Mony Lisy je záhadou už po celá staletí. Co nám chce tato žena říct, jaké tajemství se skrývá za jejím úsměvem? Je v něm snad uložena jakási důmyslná šifra či nějaké poselství budoucím generacím?

Žijeme v době virtuální. Velká část naší existence se realizuje v prostředí multimédií a sociálních sítí. Anonymita internetu nám umožňuje skrýt se za různé přezdívky, nicky a pseudonymy. 

Motto letošního ročníku Zlomvazu „Jedna DAMU jaro nedělá“ vyjadřuje chvályhodnou snahu o to, aby se tento festival stal méně záležitostí pražské DAMU a více „prostorem pro setkávání studentů uměleckých oborů a možností zhlédnutí aktuální studentské divadelní tvorby“ (citováno z www.zlomvaz.cz/2014/o-festivalu). 

Mám jednu výjimečnou vlastnost - naprosto neomylně přitahuji naštvané lidi. Můžete se vsadit, že jestli se někde libovolně na území hlavního města vyskytuje alespoň jeden člověk, který má neutuchající potřebu vynadat někomu, kdo za nic nemůže, narazí na mě.

Jen si to představte. Vejdete do sálu, najdete své místo, usadíte se. Zhasne se a představení začíná. Doposud nic zvláštního. Jenže pak se z reproduktoru ozve extatický hlas: „Ano a na scénu přichází náš zástupce, zástupce té nejmladší herecké generace - bude to na Radoka? Uvidíme! Zatím má za sebou slibnou sezónu, snad se neozve nedávné zranění.

Člověk si takhle klidně studuje divadlo. Ale co se nestane, když se do divadla vypraví? Z technických důvodů zavřeno. Když už se po cestě neztratil, neokradli ho, neusnul (a zařídil si rezervaci!), může ho takováto cedulka dost naštvat. Co se asi stalo? Proč iJá mám trpět? To ještě netuší, že se ocitnul uprostřed dramatické situace.

Třídenní přehlídka DVD („Děti, výchova, divadlo“) proběhla o víkendu 11. až 13. října v prostorách budovy DAMU a nabídla prezentaci Katedry výchovné dramatiky – konferenci, ukázky tvorby dětských a mládežnických souborů, vystoupení recitátorů, projekty současných studentů, workshopy – a také setkání současných studentů s absolventy a vyučujících se svými žáky. 

V prvním ročníku se jako jednu ze vstupních informací dozvíte, že archívy jsou nejlepším místem pro studium a bádání. Vždyť kolik jich jenom je! Zřejmě se ale už nepočítá, že by někdo chtěl těchto služeb opravdu využít. Jak by jinak bylo možné, že při pokusu najít materiály pro studium se na většině těchto míst setkáte pouze s neochotou, s nemožností si dané věci okopírovat či s neschopností poskytnout klidné místo, kde by se člověk mohl soustředit na nucené rychločtení?

I když probíhá výstava Františka Kupky již od listopadu, je v některé dny téměř nemožné se bez dlouhého čekání do Salmovského paláce dostat.