Věčnou otázku o způsobu vedení tvůrčích oborů znovu nastolil večer klauzurních prací studentů choreografie Katedry tance HAMU. Kde končí technika oboru a začíná vlastní kreativní přínos? Který z těchto dvou pólů mapy umělecké práce mají pedagogové akcentovat? 

V posledních několika letech se ve velkých kamenných divadlech rozmáhá trend pevné pracovní doby uvaděček. To v praxi znamená, že jsou zřejmě placené přesně do ukončení inscenace. Potlesk nepotlesk, jakmile se zatáhne opona, jde se domů. 

Vyhodíš ho dveřmi, vrátí se ti oknem… Jak si jistě mnozí z vás všimli, do centra města se vrátilo pouliční umění. Vzhledem k poloze naší alma mater mu nelze uniknout, obzvlášť když je přímo před DISKafé tak pěkný plácek, který je v porovnání s okolními dokonce i poměrně prostorný. Povolení vešlo v platnost prvního března; tím dnem se spustil tzv. zkušební rok, během kterého mohou všelijací umělci bavit (a samozřejmě i kasírovat) kolemjdoucí turisty.

O tom, že existují aktivity s divadlem úzce spjaté, které nejsou příliš reflektované, všichni dobře víme. Ale má otázka zní, proč s tímto faktem není nikdo schopen něco udělat? V září jsem navštívila Mezinárodní festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v Poděbradech. Tedy místo, kde se divadelníci mohli v krátké době seznámit s tím nejlepším, co bylo pro rozhlas v posledním roce natočeno.

V nakladatelství Jan Melvil Publishing, které se honosí podtitulem „Knihy, které změní život“, vyšla na začátku října kniha Kraď jako umělec od Austina Kleona. Malý čtvercový paperback o sto šedesáti stránkách, s bílými rukou napsanými nápisy, vám život určitě nijak radikálně nezmění. Naučí vás ale poměrně sofistikovaně krást nápady tak, abyste minimálně při svém uměleckém zápalu vypadali (před ostatními) dobře. S trochou štěstí i geniálně a originálně.

„Slabosť toho druhého je najlepším stimulom pre tvorivú prácu!“

„Záblesk života na hřbitově. Za zády vážených diváků režisér “vyřvává” podporu svým hercům, s dvojkou bílého, nonšalantně opřený o zlatý sloup.“

„Každý má svou pravdu, jenom po kritikovi se vyžaduje pravda všeobecná.“ 

Za 4 mesiace v Prahe som standing ovation zažila len raz, aj to na zahraničnom predstavení. Zatiaľ čo v Bratislave a na Slovensku vôbec standing ovation nie je už ani štandardom, ale priam povinnosťou. Spoločenskou povinnosťou.