Co je to?

Zrada obrazů je bezesporu jedním z nejdiskutovanějších obrazů moderního malířství počátku dvacátého století. Na plátně je vidět velmi realistická malba obyčejné dýmky a pod ní nápis „Toto není dýmka“. Z pohledu sé-miotiky se jedná o dva protichůdné znaky. Jeden popírá druhý: zobrazená dýmka je negována slovním popisem. Anebo naopak? Hra se slovem nebo názvy obrazů je vůbec velmi charakteristická pro Magrittovu tvorbu. A pro sémiotiku velmi zajímavá.

V případě Zrady obrazů divák nejprve cítí rozpor mezi vyobrazenou dýmkou a psaným textem: „Vždyť přece vi-dím dýmku, tak co mi to tady píšou?“. Posléze ale tento rozpor mizí, protože se opravdu nejedná o dýmku jako takovou, ale o její obraz. Zobrazení není originálem, ale pouze reprezentací originálu. Význam díla se tedy usta-novuje v mysli diváka až právě ze vzájemného rozporu mezi psaným textem a vyobrazenou dýmkou.1 Domnívám se ale, že Magritte poukazuje kromě jiného ještě na jeden zajímavý moment, sice lidskou potřebu pojmenovávat skutečnost kolem sebe. Návštěvník ga-lerie si při zhlédnutí Zrady obrazů pojmenuje plátno slovy „Toto je dýmka.“, jenže text na obraze naznačuje pravý opak. Návštěvník galerie se pak cítí zmatený a sna-ží se zodpovědět si otázku, jestli to tedy je nebo není dýmka. Jenže v té chvíli je návštěvníkem interpretovaný a zjednodušený význam ve smyslu je/není povýšen na-devše. O žádný jiný význam se pak už nezajímá. Velmi obdobnou situaci lze nalézt ve sporech o umění jako takovém. Nejčastěji se tak setkáváme s odmítnutím děl návštěvníky galerie se slovy „Toto není umění!“. Taková negace je však velmi obdobnou schematizací a zobecně-ním jakéhokoli recepce umění, a nejen jeho.

Jedná se o schematizaci vnímání, což ale bohužel vytváří jenom prázdnou strukturu. Přitom se velmi míjí s pod-statou. Nakonec i Jan Mukařovský tvrdil, že „nelze jed-nou provždy stanovit, co uměním je a co nikoliv“2. Není tolik důležité, co je a co není umění. Naopak bychom měli sledovat jednotlivé charakteristické rysy v umění – znakovost, estetickou funkci (Mukařovský), symbolic-kou potenci (Vostrý, Goodman) a mnoho dalšího. Kategorizování umění ve smyslu je/není se zcela míjí s jeho podstatou a porozuměním. Přitom právě z toho těží postmoderna, protože pro-gramově odmítá jakýkoliv dialog. Postmoderním se dnes stává cokoliv. Jenže to právě vyplývá z kategorického vnímání, když místo porozumění přichází marketingová nálepka: toto je postmoderna. Postmoderna ospravedl-ňuje vše, ale bohužel v té samé chvíli nic neříká.

1 In. Michel Foucault, Ceci n´est pas une pipe

2 Jan Mukařovsky, Studie z estetiky, Praha, Odeon 1966, s. 21.