„A co s tím budeš dělat, až to vystuduješ?“ slýchám pořád dokola rýpance ohledně svého studijního oboru, jako by jeho zaměření přímo nevyplývalo z názvu.

„Co by? Budu nezaměstnaná,“ odpovídám žertem a dotazující se obvykle smějí. Jenže on to tak úplně vtip není. Za prvé není vůbec jisté, zda a kdy dospěje mé studium ke zdárnému konci – tedy k udělení titulu, jehož psaná podoba vzbuzuje v leckterých lidech mírný údiv. Za druhé mě představa ukončení studia
a nutnosti živit se takzvaně na vlastní triko poměrně děsí. Především proto, že vzhledem ke své značně introvertní povaze jsem ani
za pět let na rozdíl od svých spolužáků a ke
své vlastní ostudě nebyla schopná domoci se nějakých přátel či kontaktů z oboru. A dobře mi tak. Ono se totiž dost těžko zjišťuje,
jestli má člověk nějaký potenciál a nápad,
když se rozklepe, zakoktá a zrudne ve chvíli, kdy se po něm chce, aby řekl nahlas víc než jednoslabičné slovo (tu chvíli děsu, když se vám na displeji telefonu objeví neznámé číslo, si ani nedovedete představit). Proto by v zájmu civilizace bylo nejlepší, kdybych si mohla takhle introvertně studovat třeba do skonání světa. Protože to by byla voda na mlýn těch věčných dotazovačů.