Comédie-Française má být vlastně takovým prototy-pem francouzského divadla. V souvislosti s konferencí na Slovensku o současném smyslu Národního divadla může být, myslím, francouzské pojetí cenným inspirač-ním zdrojem. Divák zde bere představení jako skuteč-nou událost. Má se totiž za to, že způsob, jakým uvádí Comédie-Française své kusy, to, jak jsou zrežírovány, jaký je výklad textu a jak je herci interpretován, je to nejlepší z možného tady a teď a odpovídá duchu doby i jejím konvencím. Ze zvedajícího se hlediště je po skon-čení představení možno zaslechnout komentáře vzta-hující se právě k těmto vyjmenovaným bodům. Divák, který si teprve vybírá, na které představení půjde, se pak u pokladen nejčastěji ptá, kdo dělal režii tohoto kusu a nikoliv, jak bývá obvyklé u nás, kdo v něm hraje. Herecké obsazení je pochopitelně i zde velmi důležité, ale má se za to, že herci z Comédie-Française jsou těmi nejlepšími divadelními herci v zemi, a proto spíše než na konkrétní jména se pozornost diváků zaměřuje na to, kteří herci se v daném představení na jevišti potkají.

Nápadné odlišnosti: „divácké příznivosti“

Jak již bylo řečeno, představení je zde skutečnou udá-lostí a v tomto duchu se k divákovi chovají i blazeovaní uvaděči, kteří vás v divadle uvítají hned po vstupu a po-přejí vám příjemný zážitek. Přímo na místo vás poté do-provodí příjemná uvaděčka (či uvaděč), která vám zdar-ma předá program dnešního představení s informacemi o tvůrcích a hercích a fotografi emi z inscenace.

Pokladna Comédie-Française vyhlašuje každé první pon-dělí v měsíci volné vstupenky pro studenty a obrovské slevy pro všechny ostatní. Proto je v tento den před divadlem dav jako při demonstraci již tři hodiny před začátkem představení. Mimo tento den a rovněž mimo dny premiéry a derniéry je možno zakoupit lísky přímo v pokladně divadla za poloviční slevu. Po kratičkém pře-mítání nad tím, proč to tak nefunguje i u nás, mi došlo, že by si lístky dopředu koupil asi málokdo. Občané sle-vychtivého národa by spíše čekali až na poslední chvíli.

O tom, jestli se má představení zrušit by se rozhodovalo vždy až těsně před představením a leckterý divadelní ře-ditel by z toho do měsíce zešedivěl.

Obdobně jako v našem Národním divadle v Praze si mů-žete ve druhém patře Comédie-Française před předsta-vením či po něm prohlédnout galerii bust slavných au-torů – dramatiků, jíž „předsedá“ zasklené křeslo Molièra z inscenace Zdravý nemocný, na němž na jevišti Comé-die-Française zemřel. Všimněte si: před představením či po něm! Další divácky příznivou věcí totiž je to, že před-stavení zpravidla trvají hodinu a půl a jsou bez přestávky. Iluze tedy není přerušovaná nuceným žvýkáním chlebíč-ků či mačkáním se u baru. Jistě, nejde přece o kabaret Moulin Rouge, o zábavu, u níž je možno kouřit, pít, jíst a libovolně odcházet či přicházet na jednotlivá čísla. Jde o divadlo a o dokonalé naplnění s ním spjaté iluze všemi dostupnými prostředky.

Zážitek, který začíná u vstupu do Comédie-Française prostřednictvím svátečně vystupujících uvaděčů a uva-děček, končí vypuštěním diváka z bran divadla. Divadelní budova je zde skutečným chrámem, do něhož jsme si přišli zakusit prastarý rituál v konkrétní podobě vybra-ného představení.

Oblíbené postavy a způsoby herectví

Dramaturgický plán Comédie-Française plní převážně hry pro velký počet postav. (V této sezóně například: Ptáci, Tři sestry, Fantasio, Cyrano z Bergeracu, Vese-lé paničky windsorské a další.) Oproti tomu stojí fakt, že se tyto hry hrají v dosti nepočetném obsazení. Řešení je pro naše divadelní myšlení sice nepříliš typické, ale navýsost funkční. Herci hrají hned několik různých rolí během jediného kusu. Jen představitelé hlavních postav už zpravidla žádnou další postavu nehrají. Zajímavým trendem je, že v obou zhlédnutých inscenacích (Fanta-sio a Ptáci) obsadili režiséři do hlavních mužských rolí herečky. V případě Fantasia je neustále poukazováno na jeho transsexualitu a my vlastně nevíme, jestli žena hraje muže, či hraje ženu, která se za muže skutečně považuje. U Ptáků ale obě hlavní mužské role režisér ne-kompromisně nahradil ženskými postavami.

Mezi typické interpretační prostředky patří také promlu-vy postav k divákům, které jsou neustálou interakcí, kdy se divák stává nezbytnou aktivní složkou představení a nikoliv jen tím, kdo se dívá, pozoruje.

Oblíbených fi gur je zde několik. Za všechny uvedu pří-klad „krále“, který je stylizován do Ludvíka Slunce – po-stavy běžnými občany nenáviděné, a proto zesměšnění hodné. Budu o ní mluvit ještě později v části patřící in-scenaci Fantasio.

Dalším často opakovaným interpretačním rysem je to, že herci hrají divadlo na divadle. Přecházejí z velkých gest a harlekýnovských masek do civilních podob, aby se střihem vrátili do maximálních emocí vyjádřených všemi mezními a plastickými fyzickými prostředky. Toto bourání divadelní iluze a používání odlišných technik v jednom sice neustále ukazuje, že jde jenom o divadlo, které se před námi odehrává, ale díky těmto změnám zároveň nabývá představení na dalších interpretačních vrstvách. To umožňuje divákovi prožít bohatší iluzi a pa-radoxně ho to více vtahuje do děje.

Ptáci aneb Dokonalý svět podle Alfreda Ariase

Alfredo Arias Ptáky pro Comédie-Française přeložil, upra-vil a zrežíroval. Jeho dokonalý svět připomíná Francii až v příliš mnoha momentech na to, aby to byla pouhá náhoda. Už v první scéně, jakémsi prologu, pronáší Ca-therine Salviat (La Huppe) k lidem, že na zemi existuje mnoho krásných států, ale jen my máme to štěstí, že pla-tíme daně zrovna tady!

Jednou z hlavních tezí hry je, že nejlepší je býti hercem. Proto se postupně všichni chtějí stát herci a připojit se do tohoto jednoho velikého okřídleného divadla. S tímto pojetím se přirozeně souhlasit nedá. Přitom je jasné, že jde o pojetí cíleně provokativní, které má vy-loudit vzpouru v divákově fantazii. Vždyť přece kdyby se každý stal hercem, pro koho by se pak hrálo? Jde o uvědomění si důrazu na rozmanitost a individualitu.

Je to vlastně druhá, protichůdná linka teze, která sou-visí s tím, že Francie klade vysoký důraz na vysokoškol-ské vzdělání, jež u studentů všemožně (zejm. fi nančně) podporuje.

Sama tato snaha pak pochopitelně směšná není, ale ze-směšňováni jsou zde ti (mnozí), kteří si myslí, že právě jejich obor (či zem) je ten nejdůležitější na světě a každý by se o něj měl zajímat. Kam bychom došli, kdyby byl každý kupříkladu fi losofem, hercem, či Francouzem?

Trefnou metaforu dokreslují i úpravy textové. Vedle zá-kladních úprav textových, ve smyslu jazyka a syntaktic-kých změn řetězení slov do myšlenek, zde Arias připsal scény monologů, zejména již zmiňovaného prologu Ca-therine Salviat. Dále zde došlo k aktualizačním zásahům do textu ve smyslu používání narážek ze současného sociálního i politického kontextu. (Jedna z postav napří-klad vysvětluje: „Ptáci mají krásná jména. Všichni chtějí být jako oni a mnoho lidí se podle nich přejmenovává: Edit Piaf (vrabčák), či komisař Columbo (holub).“)

A jak už se dá od kombinace Aristofanových Ptáků a in-scenační tradice Comédie-Française očekávat, výsledná interpretace je celkově velmi silně zpolitizována. Jako příklad zde může dobře posloužit etuda vyhánění ptá-ků. Když se ustaví stát, kde je každý svobodný, chce se do něj vzápětí nastěhovat mnoho přistěhovalců.

Zpolitizování ale nebylo pouze textové. I kostýmy či ka-rikované pohybové ztvárnění některých konkrétních lidí ze současné francouzské společnosti šly v tomto duchu. Opět uvedu jeden příklad za všechny: herec Shahrokh Moshkin Ghalam se v jedné ze svých mnoha rolí v in-scenaci Ptáci proměnil na okamžik z lehce idiotického ptáka, který by chtěl všem rozkazovat, ale pouze plácá páté přes deváté se známkami demence v tváři, v muže, na něhož symbolicky odkazoval celý hercův kostým i jeho gesta: Nicolase Sarkozyho. Muž na vysokých bo-tách, skutečně připomínajících jistou obdobu antických koturnů, se tak stal přesnou karikaturou francouzského prezidenta, viděného jako malého muže velkého světa, jehož typickým atributem jsou podpatky.

Scénografi e Ptáků autora Roberta Platé, který je půvo-dem z Argentiny, byla strohá, se stolečkem a židlemi při-pomínajícími obyčejnou zahradu. Pracovalo se s před-scénou, která byla předělována širokým plátnem tak, že v divákovi navozovala pocit jakési obří obrazovky, tedy ohraničeného prostoru, v němž se situace odehrá-vá, či naopak prostorově rozdělovala herce v situaci, a byla tím dramaticky funkční. Taktéž se na tuto „stěnu“ světelně projektovalo nové vymezení prostoru.

Scénograf využil rozlehlého prostoru jeviště pro imitaci antického chrámu (divadla), kde se na pozadí počítalo průzorem do přírody.1 To se pokusila kopírovat i svět-la, kdy se tento z počátku prázdný průzor postupně budováním „státu“ proměnil v zastavěnou oblast. Dá-val nám tak poznat, že se v pozadí scény vytvořilo celé členité město.

Kostýmy (Francoise Tournafond) této inscenace může-me rozdělit do několika kategorií, které tvořily efektní iluzivní celek: 1. civilní oblečení dvou starších dam, odě-ných do luxusních kostýmků jako od Chanela, 2. ptačí kostýmy se silnou stylizací do pekingské opery, bohatě zdobené peřím na parukách i křídlech, 3. stylizované kostýmy komických postav ucházejících se o „občan-ství“ a konečně 4. „naháči“ odění do pruhovaných pod-vlékaček.

Tři hlavní postavy, které jsou původně napsány jako mužské, se přepisem staly ryze ženskými. Euelpides a Pisthetairos (dva Athéňané) se proměnili v La Huppe (Catherine Salviat) a Camarade Constance (Catherine Hi-egel). V trojici chybí zástupce ze strany ptáků, v našem překladu Dudek, kterého zde převedli do postavy Belle Espérance (Martine Chevalier). La Huppe a Camarade Constance by vlastně v českém kontextu mohly doce-la dobře představovat důchodkyně, které se vypraví za město, kupříkladu na houby. Francouzské důchodkyně ale nemají tepláky a vůbec jsou celé odlišné, asi jako naše a francouzská představa „krále“. Jsou to starší, elegantní, světaznalé dámy. Oproti nim se pak může po-stavit Loīc Corbey, připomínajícího našeho Vojtu Kotka, v celé své mladistvé herecké parádě.

Loīc Corbey zde hrál hlavní mužskou roli (le Coryphée , tj. náčelník ptačího sboru). Používal výrazně jiný jazyk než ostatní herci. Polykal koncovky a drmolil tak, jak to činí puberťáci v metru. I jeho vstupy byly rozvolněné, kýval se na všechny strany, a přitom ve fázi interakce s publikem dokázal najít přesnou polohu „obchodníka s deštěm“, mladého fl outka, který rozhazuje iluze, před-stavy a fantazie. To vše drzým jazykem dnešní mladé francouzské generace, propojeným s dokonalou gesti-kou a pohybovými kreacemi, které přesně doplňovaly plasticitu celé postavy.

V první části přichází v kostýmu, který silně připomíná pekingskou operu. Bíle nalíčený se zvýrazněným čer-ným obočím a rudými rty. Jeho hlavu pokrývá černá vlnitá paruka typu afro, bohatě posázená černým a ru-dým peřím. Kostým tvoří šaty nóbl dámy; černý korzet a sukně s mnohovrstevnatou spodničkou jsou posáze-né obřími umělými květy vánoční hvězdy, okolo krku pak má harlekýnův límec. Ten dává tušit budoucí, totiž že herec takto oděn, až přijde čas, kostým noblesní mat-rony odhodí a před námi bude stát rázem jakoby nahý, drzý kluk v hávu harlekýna.

K hereckým prostředkům již jmenovaným, jako jsou stří-dání „klasické“ a „moderní“ mluvy a vynikající pohybové prostředky, je třeba připočíst ještě Corbeyho nesporné muzikální nadání: Hraje ptáka a ptáky také organizuje, což činí různými skřeky a rytmizovanými mlaskavkami. Tento ucelený výkon nezůstal bez odezvy. Publikum složené převážně z mladých vysokoškoláků (bylo první pondělí v měsíci) silně pohoršilo zbytek staršího osa-zenstva tím, že při děkovačce hlasitě krákalo, kdákalo a povykovalo tak, jak to na scéně předváděl nejvýrazněji Loīc Corbey. I zde došlo k pěkné ukázce generační ne-shody v hledišti, neboť starší publikum se na to mladší otáčelo a snažilo se ho překřičet pro něj adekvátní for-mou: „Bravo!“

Fantasio

I v Mussetově Fantasiu došlo k velikým textovým úpra-vám, které vedly jak k aktualizaci textu, tak i k jeho obo-hacení. Bravurní dramaturgickou rošádu s přeskládáním jednotlivých obrazů předvedl dramaturg inscenace Em-manuel Bourdieu, jenž navíc připsal prolog ve formě dialogu dvou postav, které hráli Eric Ruf a Adrien Gam-ba-Gontard. Jejich promluvy ale nebyly jen svévolným zásahem do textu, ba naopak, nalezneme je v Musse-tových sebraných spisech v podobě různých dobových zamyšlení.

Eric Ruf, herec a scénograf v jedné osobě, pojal scénu jako typický francouzský kolotoč známý ze starých fi lmů, tedy otáčivý altán, mezi jehož sloupy děti po směru či proti směru pobíhají. Jen děti jsou zde nahrazeny Elisa-bethou (Florence Viala), která se ale v jednom momentu inscenace na dětství rozpomene a rozběhne se po kruž-nici.

Do hlavní role Fantasia obsadil režisér inscenace Denis Podalydes Cecile Brune, která bravurně zvládala rychlé střihy mezi komickými, civilními a až extatickými polohami, což opět jen přispívalo k celkové plastičnosti he-reckého výkonu.

Zajímavě se zde projevily národnostní konvence v přípa-dě postavy Le prince de Mantoue, kterého hrál Guillau-me Gallienne. Už samotný příchod herce hrajícího krále vyvolává v publiku vlnu smíchu a očekávání. Král ale vy-padá docela jinak než naše představa „pana krále“. Je to francouzský Ludvík se vším všudy: s feudální parukou, napudrovanou tváří a královským dobovým kostýmem (tedy nikoliv v červeném a s hermelínem kolem krku). Jeho gesta a mimika patří osobě přehnaně blazeova-ného, částečně degenerovaného panovníka. Omylem nakopnout tohoto „krále“ pak znamená otevřeně pro-jevit veřejný politický názor publika. Sluha, který se mu obřadně klaní na jedné straně a na straně druhé mu uštědřuje nečekané kopance, či jinak porušuje královský protokol, pak sklízí ovace.

Velký divadelní podvod

Naprosto otřesnou zkušeností byl pro mne zážitek s Le Kiosque theatre, tedy se stánkem, který má mít pře-hled o všech aktuálních představeních v Paříži, a slouží tak jako last-minutová prodejna vstupenek za poloviční cenu. Zaměstnanci této zdánlivě bohulibé sítě nejenže nemají přehled o tom, jaká představení jsou skutečně dostupná, a netuší, o čem inscenace jsou a jaké kva-lity mají, ono je to navíc ještě vůbec nezajímá. A tak se může stát, že vás s úsměvem servilního garçona po-šlou na představení, na něž by rozumný člověk nevzal ani nepřítele.

Na scéně se potácely dvě zhruba třicetileté dívky (hraně) infantilního vzezření a na kytaru jejich kroky doprovázel bezzubý mládenec, zjevně po silné osobní zkušenos-ti s drogami či s jaderným zářením. Postavy se snaži-ly i zpívat, neuměly však ani mluvit. Asi tak by se dalo shrnout toto pásmo založené na recitaci a chansonech francouzských velikánů, kteří se v průběhu představení nutně otáčeli v hrobech.

Takových představení člověk, který chodí do divadla častěji, uvidí spoustu. Když se to ale přihodí po zážit-ku z Comédie-Française a když to celé ještě po padesá-tiprocentní slevě stojí 17 euro, jdou servítky a omluvy stranou. Divák sedí zahanbeně, přimražen do sedadla s jasným pocitem: „Podvedli mě.“

La Clique v Paříži aneb Spíše než sexy: Fuj!

Anglický soubor La Clique se na svém turné zastavil i ve francouzské Paříži v divadle Bobino na Montparnassu. Podtitulky na letácích lákaly na „very sexy show“. Takový popisek člověka zrovna neomráčí, protože „very sexy“ je dnes kdeco. Zajímavým pro mne však byl právě samotný soubor La Clique a inscenace, se kterou přijel, protože prá-vě o něm mluví často umělci a tvůrci z inscenace La Puty-ka a z českého nového cirkusu jako o svých vzorech.

Představení zahájil kyprý černošský transvestita, kte-rý živě zazpíval melodie známé v podání Pavarottiho. Na mnohoslibný nástup navázalo duo akrobatů (jeden držák, jeden artista), které předvádělo fantastické kous-ky na hranici lidských možností. Za všechny uvedu pří-klad, jenž vyvolal největší aplaus: jeden muž čte noviny, stojí rovně, pravou ruku vztyčenou, a na ní stojí jednou nohou druhý muž.

Po nich nastoupila dáma ve velmi krátké sukénce. Vtip celé scénky spočíval v tom, že vždy, když se jí rozjely brusle, zakrývala si spodní část zadku, aby jí přes tanga a příliš krátkou sukénku nevykouklo něco, co by neměl žádný divák vidět. Celou etudu se vlastně připravovala ke zpěvu, k němuž se nedostala pro předstírané vy-schnutí hrdla, které drze uhasila pivem diváka z první řady. Celým jejím uměním tedy bylo to, že si zakrývala určité části těla a vypila čtyři deci piva na jeden zátah. A následovalo neméně trapné číslo kouzelnické, které obsahovalo jeden jediný a ještě k tomu otřepaný trik. Kouzelník prohlásil místní noviny za brak, roztrhal je na kusy, aby pak ukázal, že je jedním mávnutím doká-že spojit. Starý fígl, jak zabavit děti ve školní družině, uvolnil prostor muži, který se po deset mučivých minut pokoušel protáhnout skrze dvě tenisové rakety. Nakonec se mu to pochopitelně podařilo, i když za cenu velmi nepříjemného lupnutí ramenních kloubů. Publikum si zakrývalo uši a dívalo se jinam, nikoliv v očekávání vý-sledku, ale okamžiku, kdy vystupující konečně odejde. Citelně se mu ulevilo až s příchodem další artistky, která předváděla efektní tanec se čtyřmi obručemi.

První půli zakončila kouzelnice opět banálně, ovšem v ne-čekaném pojetí, které patrně mělo zastupovat ono „very sexy“ v titulku. Schovala si v ruce červený šáteček, který nejdříve ze všech stran předvedla publiku a jenž jí z pěs-tičky následně kamsi zmizel. Zřejmě proto, aby nebyla obviněna, že si ho tahá z rukávu, si sundala sako. Kouzlo zopakovala. Poté si sundala košili, kalhoty, podprsenku i kalhotky, přičemž po každém odhození vytáhla ze zbý-vajícího svršku, který ještě měla na sobě, onen zmizelý šáteček. Nakonec tu tedy před námi stála nahá a kouzlo se jala opakovat. Ale protože už byla opravdu zcela nahá a neměla odkud vytáhnout zmizelou rekvizitu, namísto drdolu, který se nabízel jako vtipné řešení, nalezla ztra-cený šáteček ve své vagině. Šokované publikum pak ješ-tě na odchodu (stále celá nahá) otřela oním šátečkem po hlavách a obličejích. Tím skončila první půle.

V přemítání o typických českých divadelních diskusích, totiž o tom, kde a kdy se má používat nahota a jak moc musí být opodstatněná, jsme vpluli do druhé půle akro-batických čísel. Na jevišti se střídali „komediální neumě-telové“, jejichž humor byl tentokrát založen na prdění. Vrcholem večera pak byl návrat oné dívky na kolečko-vých bruslích. Tentokrát vyprávěla historku, ale protože ji zároveň chtěla něčím doložit, rozhodla se, že nám zapíská na speciální píšťalku (kazoo) – ovšem nikoliv ústy, ale vaginou. Rozčarované publikum polohlasem reagovalo. Aby umělkyně dokonale využila všechny své spodní ot-vory, rozhodla se, že nám zapíská dvojhlasně. Diváci už ani neprotestovali. Jen seděli a odvraceli pohledy jinam. Děsí mě myšlenka, že by se mělo na akademické půdě vyučovat něco takového, k čemu se nový cirkus odvolává a co považuje za svůj vzor. Pochopila bych pak, kdyby se „talentové přijímací zkoušky“ řešily čistě podle toho, kolik se do které slečny vejde šátečků, či jak jí „těsní“ některé otvory. Upřímně doufám, že jediné, v čem si o mnoho silnější, inspirativnější a zajímavější La Putyka chce vzít příklad z La Clique, jsou honoráře protagonis-tů. Nejlevnější vstupenka má po všech slevách hodnotu deset euro, průměrná pak euro sedmdesát.

1 Hry se tehdy konaly celý den (někdy i několik dní v kuse) a tímto průzorem bylo možné sledovat přírodní běh času, s nímž antičtí inscenátoři počítali.