„Ti hoši marně předstírají, že objevují něco nového. Když pomineme Kafku, Becketta a Ionesca, tak prameny tohohle toho všeho my už dávno nalézáme u Shakespeara.“1 „Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu. Dekadence je pevně spojena i s jasným postojem krajního individualismu i odcizenosti. Dekadentní umění je subverzivní, podněcující, nevyvolává lhostejnost, ale vyžaduje formulování jasného postoje. Dekadence je v tomto smyslu vyhrocená, extrémní i provokativní.“2

Na přelomu roku 2006 a 2007 proběhla v Obecním domě v Praze výstava, autorem jejíž koncepce byl Otto M. Urban. Nesla název V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 a představovala divákům vyhraněná díla českých malířů přelomu devatenáctého a dvacátého století, která svým obsahem spadala do tohoto těžko defi novatelného stylu.

Dnes, tedy na sklonku roku 2010, probíhá opět zásluhou kurátora Otto M. Urbana výstava Decadence Now! Za hranicí krajnosti v pražské galerii Rudolfi num. Na rozdíl od výstavy předešlé, na kterou má tato tematicky navazovat, se celý projekt Decadence Now! neomezuje pouze na geografi ckou oblast hlavního města, potažmo pouze na galerii Rudolfi num, ale další doplňkové expozice je možné zhlédnout také v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v Domě umění města Brna, v centru současného umění DOX v Praze a v Západočeské galerii v Plzni. Mimo to projekt Decadence Now! doplňuje i čilý offprogram v podobě přednášek, fi lmových projekcí, hudebních koncertů a divadelních představení probíhajících současně v rámci každoročního Pražského divadelního festivalu německého jazyka.3

Koncepce Decadence Now! Za hranicí krajnosti v galerii Rudolfi num je velmi podobná koncepci výstavy V barvách chorobných. Ta byla členěna do čtyř tematických okruhů pojmenovaných Zachmuřený, zhýralý, monstrózní (portrétní a autoportrétní stylizace), Démon láska (tragika milostného citu, žena jako původce i oběť zničení), Satanické halucinace (temný svět démonů různých herezí, noční můry rozjitřené imaginace) a Očistec smrti (neodvratné, dobrovolné i nedobrovolné, umírání, smrt jako východisko)4. Decadence Now! Za hranicí krajnosti sice dostala o jeden tematický okruh navíc, avšak koncepčně neuhnula z předchozího členění, jež prezentovaná díla neřadí chronologicky, nýbrž má podle kurátora Urbana tendenci zacyklit koloběh života a dekadentního tvůrce do pomyslného urobora. Těmito okruhy tedy jsou Krajnost sebe: Bolest (autoportrétní tvorba), Krajnost těla: Sex (erotika, pornografi e, fetišismus či gay estetika), Krajnost krásy: Pop (reakce na masové umění a populistické proudy), Krajnost mysli: Šílenství (extrémní ponory do duchovních světů křesťanství, jeho různých herezí i magických kultů) a Krajnost života: Smrt (jedno z velkých tabu moderní společnosti a současně jedna z hlavních fascinací soudobého světa)5.

Nejen z výše popsaných témat, ale i z faktů a varování, jež projekt od počátku uvádějí, bylo předem jasné, že se bude o Decadence Now! živě diskutovat a že návštěvnost bude snad natolik vysoká, aby se vyplatila investice do samotného realizování této výstavy. Ačkoliv by leckdo mohl namítnout, že u umění by se na peníze hledět nemělo a že jde především o hodnoty duchovní a estetické, nikoliv materiální, nelze popřít, že jedním z výrazných faktů provázejících projekt Decadence Now! je skutečnost, že se jedná o zatím největší a nejdražší výstavu za téměř sedmnáctiletou historii instituce galerie Rudolfi num. Není se potom čemu divit, že v dnešní době utahování opasků (potažmo v jakékoliv jiné době) je nákladnost kontroverzní výstavy jedním z nejbolestivějších trnů v oku většiny odpůrců.

Ostatně hojnou návštěvnost dle očekávání zaručila i četná varování, jež sami autoři projektu vydali v materiálech k výstavě. Ať už na webových stránkách galerie nebo na zprávách z tiskových konferencí, všude se potenciální divák může (a musí) dočíst, že „některá díla na této výstavě mohou šokovat. Galerie Rudolfi num důrazně doporučuje citlivým osobám a doprovodu dětí do 15 let zvážit návštěvu výstavy! Dětem do 15ti let není na výstavu vstup povolen bez doprovodu“6. Toto varování trochu připomíná ono ředitelovo hlášení ve fi lmu Obecná škola, aby děti neolizovaly namrzlé zábradlí před školou.

Právě svým úzkostným strachem o psychické újmy návštěvníků si ale Decadence Now! nabíhá na ostří, které si sama nabrousila. Na webu galerie Rudolfi num se totiž mimo jiné uvádí, že „dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu. Dekadence je pevně spojena i s jasným postojem krajního individualismu“7. Avšak expozice slibuje, co se jí bohužel splnit nepodaří. Ona zdánlivě tabuizovaná a nevhodná témata, která lze na dílech „nowdekadentních“ umělců nalézt a jimiž jsou například nahota, tělesné modifi kace (piercing, tetování, skarifi kace apod.), bondage, suspension, homosexualita, transexualita, drogy, anorexie a další, již dávno nejsou díky masovým médiím tak tabu, jak by si kurátor výstavy představoval. Nechci zde nikomu podsouvat myšlenku, že zobrazovaná témata násilí a nezakrytého sexu jsou „čajíček“ a mělo by se přitvrdit. Pouze si kladu otázku, zdali je fotografem zachycená felace nebo zobrazení papeže jakožto lascivního transsexuála skutečně tak šokující, jak se nám kurátor výstavy snaží tvrdit. Odpovědí je pro mě jednoznačné ne. Ve světě, kde můžu během několika desítek minut z tepla vlastního domova zhlédnout skutečnou pornografi i, online popravu, přímo zdokumentovanou školní šikanu, nebo dětskou pornografi i, je podle mého názoru nemožné šokovat diváka tím, že mu v galerii nabídnu pohled na souložící vycpaná zvířata.

Pro tvrzení Otto M. Urbana by snad mohla hrát skutečnost, že zatímco na porno se drtivá většina jeho konzumentů dívá doma, bez přítomnosti někoho jiného, u výstavy Decadence Now! si návštěvník musí poradit s novou skutečností – pocitem studu při sledování pornografi ckých výjevů na veřejnosti. Společně s faktem, že tyto výjevy zaplňují reprezentativní prostor, ve kterém působí přinejmenším nepatřičně8, se přidává ještě další nepříjemnost, a sice že v bezprostřední blízkosti modelu ženského lůna naloženého v lihu sedí na židli šedesátiletá pracovnice muzea, která bedlivým okem kontroluje, zdali nesaháte na vystavená díla, nebo je nefotíte s bleskem. Přesto je ale mylné nazývat tento pocit studu a snad spíše trapnosti bouráním těch nejcitlivějších tabu.

To, co výstava nazývá krajností, je pro relativně široké vrstvy populace každodenním chlebem. V prvním tematickém okruhu Krajnosti sebe tedy Bolest, je zhruba třetina autoportrétů věnována fenoménu BDSM a tělesným modifi kacím. Autoportrét autorky Cathrine Opie nazvaný Pervert zobrazuje ji samotnou, svlečenou do půl těla. Na hlavě má autorka nasazenou latexovou masku, piercingem propíchnutou bradavku, přes hrudník má vryto do kůže slovo „pervert“ a po délce obou paží má zhruba ve dvoucentimetrových rozestupech pod kůži zapíchané kanyly. Co je pro Cathrine Opie perverzí, to je pro příznivce tělesných modifi kací rutinou. Pryč je doba, kdy piercingy a tetování byly záležitostí pouze kriminálníků. Obojí se stalo součástí každodenního života a člověk nemusí mít ani ponětí o tom, že jeho velmi vážený a důvěryhodný lékař může mít pod bílým pláštěm skryto tetování přes celá záda. Od tělesných modifi kací, které můžeme vidět dnes a denně na ulici, se v čele s pražským studiem Hell dostala česká společnost do kontaktu s méně obvyklými druhy modifi kací, jako jsou například skarifi kace9, suspension10 nebo bodyplay11. A autoportrét, jenž je symbolem krajnosti v galerii Rudolfi num, je vedle fotek z akcí Welcome to Hell, pořádaných každý měsíc v pražském klubu Styx, pouze jedním z mnoha.

Ambivalence dnešního světa a jeho přístupu k tabu je až fascinující. Zatímco na jedné straně je již velmi málo témat (pokud jsou vůbec nějaká), která by se skutečně dala považovat za tabuizovaná, na straně druhé jsou často záměrně zamlčovaná právě ta témata, jejichž přítomnost v každodenním životě je žádoucí, ba přímo samozřejmá. Proč má mladý muž menší problém požádat svoji partnerku o anální sex, než požádat ji o ruku?

Dekadenti na úsvitu dvacátého století měli oproti těm dnešním nespornou výhodu. Na jedné straně prudérnější společnost, na straně druhé omezenost médií. Apokalyptické vize bylo bezesporu snazší zobrazovat v době, kdy jsme ještě neměli ponětí o Vetřelcích, Godzillách nebo chodících mrtvých. Dokud se na plátně neobjevilo odhalené ženské ňadro, bylo relativně snadné šokovat tím, že jej odhalím. Dnes se při návštěvě Decadence Now! bez valného zájmu díváme na nahé, provazy svázané Japonky, visící v těch nejvíce ponižujících pózách, ne z lhostejnosti nebo otupělosti vůči násilí, ale spíše s vědomím, že „vše už tu bylo“. „V každodenním životě jsme obklopeni strašlivými výjevy. Vidíme záběry z oblastí, kde děti umírají hlady a jsou z nich jen kostry s nafouklým bříškem, ze zemí, kde agresoři znásilňují ženy neb kde jsou lidé mučeni, a stejně tak se nám neustále vrací na mysl nepříliš dávná představa jiných živoucích koster, které se chystají vstoupit do plynové komory. Vidíme údy roztrhané při výbuchu mrakodrapu nebo letícího letadla a žijeme v hrůze, že by se to mohlo stát i nám.“12 Jak se po zrůdnostech, které přinesl člověk sám sobě v průběhu dvacátého století, můžeme cítit šokováni rentgenovým snímkem souložící dvojice?!

 

 

1 Světáci. Zdeněk Podskalský, 1969. 56:1156:25 min.

2 Z bulletinu k výstavě Decadence Now!, 2010.

3 Jedná se o představení Rechnitz (Schauspielhaus Zürrich) a Lulu (Schauspiel Hannover).

4 Z bulletinu k výstavě V barvách chorobných, 2006.

5 Z bulletinu k výstavě Decadence Now!, 2010.

6 Galerie Rudolfi num [online]. 2010 [cit. 20101106]. Aktuální výstavy. Dostupné z WWW: <http://www.galerierudolfi num.cz/index.php?site=vystavy/vystavyaktualni&long=95>. 

7 Galerie Rudolfi num [online]. 2010 [cit. 20101106]. Aktuální výstavy. Dostupné z WWW: <http://www.galerierudolfi num.cz/index.php?site=vystavy/vystavyaktualni&long=95>.

8 Tak trochu jako inscenace düsseldorfského Schauspielhaus, uvedená v rámci Pražského divadelního festivalu němec kého jazyka v roce 2006 v Národním divadle v Praze, kde se pod nápisem „národ sobě“ proháněli nazí němečtí herci a tekly hektolitry divadelní krve.

9 Doslova „jizvení“. Jedná se o obrazce vytvářené do kůže pomocí vyřezávání skalpelem nebo vypalováním.

10 Zavěšování jedince do vzduchu prostřednictvím řeznických háků aplikovaných pod kůži.

11 Právě ono propichování kůže kanylami a vytváření dočasných piercingových aplikací.

12 ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007. 431436 s