Moskevské divadlo Teatr.doc je vskutku pozoruhodným experimentálním souborem, jehož tvorba se vymyká „tradičnímu“ ruskému interpretačnímu divadlu. Metodologicky jeho tvůrčí proces vychází z verbatimu, který zpracovává autentické rozhovory s konkrétními lidmi. Galina Siňkinová, herečka a režisérka divadla Teatr.doc, v rozhovoru pro časopis Ruskodnes (6. 11. 2007) uvedla, že tato metoda má herce navést k větší přirozenosti v jednání. Herec díky tomu zcela přejímá výraz, dikci a chování vybraného člověka, který je prototypem dramatické postavy. Tvorba tohoto souboru takřka vždy dovede vyvolat živé diskuse o tom, co to vlastně „divadlo autenticity“ je a jakými prostředky se vymezuje vůči jiným činoherním divadlům. Zakladatel divadla Teatr.doc Michail Ugarov si metodu verbatim osvojil v londýnském Royal Court Theatre. Tamní režisér Stephen Daldry našel základní východisko pro dokumentární divadlo ve statích o herectví od K. S. Stanislavského. Činnost divadla Teatr.doc lze označit jako tvůrčí, experimentální proces, jehož poetika primárně řeší politická a společenská témata bez ohledu na estetické ztvárnění. Metodu verbatim je možné ve stručnosti označit jako jeden z projevů výzkumné metody oral history. V této souvislosti je potřeba zmínit, že oral history se v západním Německu začala používat v 60. letech, tedy v době, kdy se generace studentů začala vyrovnávat s fašistickou minulostí svých rodičů (Otče, cos dělal za války?, zaznělo v roce 1968 na premiéře Taboriho Kanibalů). Po založení divadla Teatr.doc (v roce 2002) se záhy divadelní produkce z nenápadného moskevského sklepa, jejich stálého prostoru, začaly častěji objevovat na mezinárodních divadelních festivalech.

V Česku tento soubor vystoupil poprvé až díky iniciativě Divadla Archa 29. a 30. ledna 2012. Samozřejmě že uvedení ruské inscenace Dva v tvém domě v pražském divadelním prostředí nelze omezit pouze na vnímání v divadelně- historických souvislostech. Daleko zásadnější je společenská konfrontace inscenace Teatru.doc s pražským publikem.

Společenskou rezonanci potvrdily zejména diskuse, které proběhly po obou představeních. Divadlo Archa na ně přizvalo představitele českého disentu Jana Rumla, Petrušku Šustrovou a z organizace Člověk v tísni Lídu Vackovou, která v rámci aktivit této organizace již dlouhodobě Bělorusko sleduje. Diskuse měly nejspíš referovat o situaci v zemi s autoritářským režimem. Prakticky ale otestovaly spíše reakce přítomného publika na dokumentární divadelní tvar, jenž v publiku silně asocioval vlastní vzpomínky a zkušenosti z období normalizace. Přítomní představitelé českého disentu nezahájili diskuzi úvahou nad aktuálními poměry v totalitním evropském státu, ale srovnáváním praktik StB s nynější běloruskou KGB.

Takto koncipovaná diskuse potvrdila, že zkušenosti z normalizačního ČSSR nelze vztahovat na aktuální politickou situaci v Bělorusku. Bývalé ČSSR bylo totiž na rozdíl od dnešního Běloruska součástí politicky vyhraněného tábora, což výrazně charakterizovalo jeho ideologickou podstatu. Nynější běloruský diktátorský režim se ale vyvinul až po rozpadu Sovětského svazu a spíše symbolizuje krach přechodu postsovětské země k demokracii. Je proto nutné opustit zaužívané stereotypní vnímání Evropy v kategoriích západní/východní, kdy pod označením „východní“ se v podtextu myslí něco negativního. Jakkoliv Putinovo Rusko vnímáme jako problematický stát, tak tematicky provokující tvorba Teatru.doc dokazuje, že nynější Rusko je již jiná země než Sovětský svaz. To ovšem nelze říct o jeho západním sousedovi.

Diskuse v Divadle Archa se omezily pouze na blíže nespecifikovatelné „povídání si“ o Bělorusku a všeobecné pohoršování se nad poměry v totalitním státě. Pokud bylo jejich záměrem primárně analyzovat politickou situaci v Bělorusku a představení Dva v tvém domě mělo být pouze svědectví o tamních společenských poměrech, tak již jejich úvod se měl zaměřit na poznatky Lídy Vackové a zážitky dvou přítomných běloruských běženců. To se ale ani v jednom případě nestalo. Vacková musela totiž nečekaně diskusi překládat, protože pozvaná překladatelka to z nepochopitelných důvodů odmítla. Možná právě pod vlivem organizačních lapálií se Vacková omezila pouze na strohé popsání událostí - demonstrací - po posledních běloruských volbách a politických zásahů do chodu univerzit. Přítomnost dvou mladých Bělorusů skýtala jedinečnou příležitost poslechnout si svědectví, do jaké míry může jedinec přistoupit k jisté formě „kolaborace“ s represivní státní složkou a kde tato míra již překračuje hranice schopnosti tolerance. Rozhodnutí člověka opustit svoji zemi i s vědomím, že bude muset snášet podmínky utečeneckého tábora, jistě předchází dilema, kterému můžeme porozumět, ale nikdy zcela pochopit. Mladí Bělorusové se navíc zmínili o dostupnosti internetu. Tamní společnost má přístup k internetu a tedy i možnosti využívat sociální sítě a dostat se k opozičním materiálům (i když internet do jisté míry podléhá místní cenzuře). Právě tato informace byla klíčová pro přesnější vykreslení rozdílu mezi dnešní situací běloruské společnosti a někdejší situací československé společnosti, a hlavně pro konkrétnější pojmenování stavu, kde si část společnosti navzdory agresivní státní propagandě uvědomuje absurditu Běloruska. To je podle mého esenciální rozdíl mezi oběma režimy. V Husákově Československu odpor proti režimu a odchod do disentu znamenal radikální vykročení z existujících společenských struktur, odchod do undergroundu. V dnešním Bělorusku je však právě díky internetu a sociálním sítím situace jiná. Rozpor mezi politickým názorem a postavením ve společnosti není tak radikální. Tento tematicky potenciál ale nebyl zcela využit.

Vzhledem k tomu že Teatr.doc uváděl u nás své „verbatimovské“ drama poprvé, tak byl nepostradatelný i prostor pro hlubší představení tvůrčího procesu při vzniku inscenace, tím spíš, že se diskuse směrem k běloruskému tématu neubírala. Inscenace Dva v tvém domě vznikala na základě rozhovorů členů Teatru.doc s běloruským opozičním kandidátem na prezidenta Vladimírem Něklajevem a jeho manželkou přímo v jejich bytě 2+1. V tom- reportáž to prostoru, který manželé jistou dobu sdíleli s agenty KGB, pak bydleli i herci divadla Teatr.doc. Divadelníkům se navíc povedlo udělat rozhovory s bývalými agenty KGB. Tyto podstatné informace však v diskusi odeznívaly pouze v rovině jakýchsi indicií a nenacházely zpětnou vazbu ani v řadách iniciátorů diskuse ani v přítomném publiku.

Diváci, který se do nedělní diskuse zapojili, se zabývali především scénou, kdy členové KGB poslouchají ruský opoziční rock. Proč přítomné diváky fascinovala zrovna tato scéna? Souvislost vidím především ve zdejších snahách, které se zabývají tématy minulosti (například seriál ČT Vyprávěj). Ve skutečnosti pouze přinášejí černo- bílý pohled na naši nedávnou minulost a upevňují řadu společenských stereotypů a mýtů. Záliba agentů KGB v opozičním rocku je právě jeden z autentických momentů inscenace, který černobílý pohled rozbíjí. Fakt, že u agentů KGB je tato hudba oblíbená, získali členové Teatru.doc v rámci zmiňovaných rozhovorů, takže pokud by v diskusi proběhlo jakési základní představení tvůrčích principů, tak by z ní odpověď logicky vyplynula. Totalitní aparát funguje daleko složitěji. To, že je někdo loajální vůči jakékoliv diktatuře, neznamená, že svému přesvědčení podřídí i svoje konzumní potřeby pop kultury. Také je mylná představa, že takový agent tajné policie začne pod vlivem rocku uvažovat opozičně. Sebereflexi vlastní totality jsme si však zjednodušili do snadné rovnice hodní – zlí, rozumějte my-oni. Aktivity Teatru.doc však odkrývají daleko složitější mechanismus totality.