V tradičním divadle je vcelku zřetelně určené, kdo je divákem, kdo hercem a co se od kterého z nich očekává. Oním tradičním divadlem obecně myslím takový typ divadla, do něhož člověk přijde, usadí se a sleduje představení, na které nějakým způsobem reaguje – tzn. vnímá jej, soucítí s postavami, zasměje se, uroní slzy, ale klidně i v případě nezájmu zazívá či dokonce odejde. Po skončení představení, kdy se zpravidla herci uklánějí, zatleská... V tomto typu divadla jsou tedy většinou „karty rozdány“ jasným způsobem a funguje zde výše zmíněné nepsané pravidlo. Vzpomenout v této souvislosti můžeme na období baroka, kdy vzniklo tzv. kukátkové divadlo, jež poprvé divákovi jasně vymezilo rámec, skrze který mohl vnímat divadelní představení. Zároveň je zde celkem jednoznačně vyhraničený prostor, v němž se nachází diváci (tj. prostor hlediště) a v němž se nachází herci (tj. jeviště – hrací prostor).

 

„Jako by se zdálo, že pouhý pojem divák již v jistých typech divadla nestačí (!)“

 

Ovšem čím dál více, a není to pochopitelně fenomén pouze současné doby, či dokonce nynějšího století, se objevují divadelní projekty, které se v kontextu svého tématu zmiňovaného vztahu mezi diváky a herci nedrží či je záměrně porušují. Tím v podstatě mimoděk mohou vnášet do teoretického prostředí otázku, zdali by nebylo dobré a potřebné pojem divák (ale v důsledku i pojem herec) redefinovat, či jej například právě v kontextu konkrétních projektů, kdy se od diváka neočekává pouhé přihlížení a sledování toho, co se děje na jevišti, rozšířit. Jako by se zdálo, že pouhý pojem divák již v jistých typech divadla nestačí (!). Termín divák už je ze své etymologické stránky v podstatě v divadelní terminologii použit nesprávně. Protože v totálním významu bychom jako diváka mohli označit pouze někoho, kdo se skutečně jen a pouze dívá; člověk, který něco sleduje zrakem, pozoruje. (V angl. spectator, je podle Cambridge Dictionary „a person who watches an activity, especially a sport event, without taking part“). Na daný problém ovšem upozorňuje například i Otakar Zich v Estetice dramatického umění, když píše: „Stačí si vzpomenout na kterékoliv představení činoherní nebo operní, abychom si uvědomili, že jsme při něm nejenom diváky, nýbrž, a to zároveň, i posluchači. Toto spřežení dvojího současného vnímání nevyskytuje se v žádném jiném umění než v dramatickém (šíře: v divadelním). Před dílem výtvarným, stavbou, sochou nebo obrazem, jsme jen diváky, při díle básnickém nebo hudebním jen posluchači.“ (ZICH, Otakar. Estetika dramatického umění: teoretická dramaturgie. V Praze: NAMU, 2018. Teoretická řada (Nakladatelství AMU). ISBN 978-80-7331-482-8. s. 16.)

V některých případech divadelních projektů se zdá být příhodnější například označení těchto dvou pólů jako tvůrci na jedné straně a účastníci na straně druhé, přičemž se ale stále jedná o termíny, jež jsou nepřesné. Jedna z konstitutivních definic divadla říká, že divadlo vzniká za přítomnosti herce a diváka, a právě divák je jakýmsi nepostradatelným spolutvůrcem divadla, bez jehož přítomnosti by divadlo nemohlo vzniknout. Právě pojem spolutvůrce (v angličtině co-creator) používá například i německá teoretička Erika

Fischer-Lichte (FISCHER-LICHTE, Erika. Estetika performativity. Mníšek pod Brdy: Na konári, 2011. Teorie (Na konári). ISBN 9788090448728.), vycházející z obecně přijímané teze, že divadelní akt vzniká vzájemnou tělesnou koexistencí těchto dvou subjektů v čase a prostoru, přičemž se jedná o pospolité jednání, kde už právě z podstaty sdíleného prostoru, času, události se všichni ovlivňují navzájem. A to tedy nejenom na poli herec– divák, ale také na poli herec-herec a divák – divák. Znamená to tedy, že na sebe jistým způsobem reagují a vzájemně se ovlivňují všichni účastníci divadelního představení navzájem, nehledě na to, kterou pozici zrovna zaujímají.

 

„Má cenu přemýšlet o formulaci jiného termínu, který by onen dosavadní nahradil?“

 

Ovšem v některých případech jsou diváci, či tedy možná přesněji účastníci daného projektu, tu také tvůrci, kteří jsou nezbytní pro vytvoření jeho obsahu. Poukázat mohu například na projekt anglické umělecké skupiny Blast Theory s názvem Rider Spoke z roku 2007, kde autoři vytvořili jakýsi rámec, jenž posléze obsahově zaplňovali účastníci, kteří projížděli městem na kole a ve vyznačených místech zaznamenávali své hlasové projevy do virtuálního prostoru skrze telefon. Zaznamenané projevy si pak mohli na daných místech poslechnout také další účastníci. Na podobném principu funguje například někdejší projekt umělecké skupiny Temporary Collective, pojmenovaný jako Voices, kde autoři reagovali na okolnosti a podmínky pandemické doby a vytvořili virtuální internetovou hlasovou schránku, jež mohli zájemci každé úterý od určité hodiny zaplňovat svými zvukovými projevy a posléze zaznamenané zvukové stopy poslouchat. V obou případech jsou autoři u zrodu myšlenky či konceptu, na základě jistých pravidel a daných mantinelů vytvořili jakýsi rámec, který je vyplňován, a tudíž současně vytvářen až jeho účastníky, resp. spolutvůrci. Samozřejmě by se nabízela otázka: Má cenu přemýšlet o formulaci jiného termínu, který by onen dosavadní nahradil a v případě „netradičních“ divadelních projektů fungoval otázku se ihned pochopitelně nabízí relevantní výtka – komentář, jenž by tuto polemiku mohl okamžitě shrnout ze stolu, a sice, že se jedná o něco irelevantního a zbytečného, kvůli čemu by docházelo k nadbytečnému hromadění nových termínů, které by musely nakonec projít určitým teoretickým vývojem, musely by se neustále ozřejmovat a vysvětlovat, dokud by se zcela do současné terminologie nezažily. Vzpomenout můžeme například na publikování teoreticky významné studie Jaroslava Etlíka Divadlo jako zakoušení z roku 1999, kdy po jejím vydání bylo napsáno několik ohlasů. A právě v Podotknutí k Etlíkovu „Divadlu jako zakoušení“ Vladimíra Justa je možné se dočíst negativní komentář na fakt, že Etlík přichází s novým – lepším pojmem, kterým by nahradil pojem jeviště, a sice hrací prostor. Just zmiňuje, že Etlík přichází se zbytečným novým pojmem a že s pojmy jeviště a hlediště si vystačíme i nadále. Přitom se ale ukazuje, že z pohledu dnešní doby je ve spoustě případů, například site-specific nebo imerzivního divadla skutečně příznačnější mluvit o hracím prostoru. Na tento rozpor dvou teoretiků poukazuji v souvislosti s původní tezí o pojmu divák.

Aby to nebylo ale tak jednoduché, tak proti tomu můžeme namítnout další argument, a sice zda v případě nějakým způsobem vymezeného tvaru, jakým je například zmiňované imerzivní divadlo, není záhodné přepracovat i terminologický slovník, pomocí něhož zkušenost s tvarem popisujeme, či zda by minimálně nebylo náležité takový slovník převzatý z tradičního divadla revidovat. Takto bychom ovšem mohli pokračovat do nekonečna…

 

„Oproti tomu by pak mohlo vyvstat opozitum v podobě jakéhosi neaktivního diváka, což se zdá být již naprostým nonsensem…“

 

V mnoha teoretických textech (převážně anglickojazyčných) se autoři s tímto problémem, kdy už prostý pojem divák nestačí, snažili vypořádat a záměrně použít jiný výraz. Místo původního spectator, tedy divák, je možné narazit na zmiňovaného spolutvůrce (co-creator), v případě Augusta Boala a jeho specifického divadla fórum a divadla utlačovaných například na termín spect-actor, tedy čehosi na pomezí diváka a herce. Další možnou terminologickou alternativou se ukazuje přidání před pojem divák adjektivum aktivní, které ovšem zvýrazňuje pouze jeho zapojení a činnost, nikoli však nepostradatelnost jako například v případě spolutvůrce. Zároveň se opět jedná o vágní termín, který by bylo nutné konkrétně a striktně definovat, případně vysledovat různé míry aktivity takového diváka. Oproti tomu by pak mohlo vyvstat opozitum v podobě jakéhosi neaktivního diváka, což se zdá být již naprostým nonsensem, protože divák je ze své podstaty vždy aktivní. Dalšími uvažovanými variantami by pak mohlo být obecnější označení účastník, návštěvník, případně pak hráč, spoluhráč, což jsou pojmy, které by bylo nejsnadnější aplikovat například na LARP (Live Action Role Play), který vychází z terminologie her. Leckdy se pak při popisu nějaké divadelní události někdo zmíní, že účastnící se člověk byl v roli diváka. Dané osobě se tak přisuzuje jakási role na podobné úrovni, jako když o herci například řekneme, že jeho rolí je Othello, atp. Nutno také podotknout, že hledání správného pojmu a hledání různých jiných pojmenování diváka řeší umělecká teorie a kritika také tím, že se snaží diváka blíže konkretizovat. To znamená, že k pojmu divák připojuje různé přívlastky, jako např.: činoherní, operní, muzikálový, seriálový, filmový…

V případě specifického typu divadla – imerzivního divadla – se terminologie pojmu divák také problematizuje a rozštěpuje do dvou pólů. V případě prvního pólu, kdy se od diváka čeká „pouhé“ přihlížení a sledování toho, co se okolo něj děje, kde se nachází, procházení prostoru, bychom si v podstatě mohli vystačit s pojmem divák, případně i návštěvník, což je ale termín, který svým obecným zažitím svádí spíše k prostředí výstavy. Oproti tomu v případě druhého pólu imerzivního divadla se účastník zapojuje více do dění, má možnost komunikovat s herci, či se sám stává hercem. Pojem divák v povědomé obecnosti termínu je v tomto případě nedostačující. I přestože se můžeme snažit vysledovávat oba zmiňované póly a v jednom označit osobu za diváka, ve druhém případě je zřejmě vhodnější a příznačnější termín spolutvůrce, či spoluhráč (má-li například účastník kostým nebo přidělenou nějakou roli atp.).

Čím dál více se ukazuje, že by zřejmě bylo více na škodu s termínem jakkoli výrazně manipulovat a snažit se jej pozměnit. Nicméně otázka redefinice, jež by zahrnula nebo nějakým způsobem dokázala zohlednit různé formy divácké přítomnosti a participace, které s ním v tradičním pojetí termínu nespojujeme, by určitě stála za hlubší prozkoumání. Zdá se, a to i v souvislosti s výše zmíněným, že právě ono hledání adekvátního a terminologicky lépe ošetřeného výrazu značí, že snaha o přesné pojmenování diváka je stále potřebná.

Na závěr tedy nepředkládám žádnou konkrétní odpověď a rozřešení nastoleného problému, pouze se snažím nastínit danou problematiku a poukázat na věčnou fluidnost, nestálost a proměnlivost terminologie, která je pochopitelně spojena s neustále se vyvíjejícím přemýšlením (nejen) o současném divadle. Možná je ale ve výsledku nasnadě využít to nejjednodušší – konkrétní popisné pojmenování diváka, využít pestré slovní zásoby a diváka specifikovat tímto způsobem, protože jak se ukazuje, už nyní můžeme najít mnoho momentů, kdy nám pouhý termín divák ve své obecnosti a pojmové neukotvenosti zkrátka nestačí a je potřebné jej blíže specifikovat.

 

Poznámka: Text vznikl původně v rámci semináře Současné podoby interaktivního divadla, vedeného MgA. et MgA. Lukášem Brychtou.