Slyšeli jste již o ruské vesnici plné kovbojů? Právě tam nás totiž přenáší Anna, hra současného ruského dramatika Jurije Klavdijeva, kterou nám nesoutěžně představili posluchači herectví ze třetího ročníku KČD DAMU pod taktovkou tvůrčí dvojice Rut - Čepková (čtvrtý ročník režie a dramaturgie).

Nejmenovaná ruská vesnice neznámé doby. Způsob života a celé fungování jejích obyvatel může působit trochu historicky, jsou tu ovšem přítomny i prvky moderní doby jako televize nebo mobilní telefony. A mezi tím vším Anna, která je zkrátka jiná – je to žena mezi střelci, měšťanka mezi vesničany, cílevědomá osobnost mezi lidmi, jež slepě následují „kodex otců“. A zrovna tak, jako je komplikovaná její situace, je komplikovaná i Anna samotná. Poslušná manželka? Hluboce prožívající žena? Odhodlaná „drsňačka“, která má větší „koule“ než všichni střelci dohromady? Hlavní hrdinka nad ostatními výrazně vyčnívá – nejen složitým charakterem, kterým kontrastuje se zbylými postavami, jež po celou dobu jednají naprosto zřetelně a očekávaně, ale také prostorem, který je jí ve hře poskytnut.

Výtvarná stránka inscenace je dílem Anety Grňákové, a i přes svou zdánlivou jednoduchost (nebo snad právě díky ní) je to jeden z nejpůsobivějších faktorů inscenace. Po celou dobu se nacházíme uvnitř venkovského stavení, které je zařízeno velice prostě – dřevěný stůl, kolem kterého jsou místo židlí a lavic rozestaveny necky, zadní stěnu zdobí ikona a prázdné rámy, a v levém zadním rohu místnosti stojí dveře vedoucí do sklepa. Ono mystično, jež symbolizují v rámech chybějící obrazy, je podtrženo jejich tajemným kýváním se v obzvlášť vypjatých momentech. Děj ovšem není uvnitř chalupy hermeticky uzavřen. Pomocí okna máme možnost nahlížet ven na přicházející postavy, kterým stejné okno naopak umožňuje „nepozorovaně“ sledovat dění uvnitř.

Adéla Petřeková ztvárňující hlavní hrdinku postupně odhaluje všemožné tváře mladé ženy zasazené do prostředí, jež je jí bytostně cizí. Z jedné polohy hned přechází do druhé, podle toho s kým a o čem zrovna mluví. Adam Kraus svůj part jediného „absolutního záporáka“ Leváka zvládá naprosto s přehledem, jeho protipól nejistého a emotivního předsedy v podání Marka Adamczyka tak působí opravdu kontrastně. Výraznou tváří je i Vuk Gojkov Čelebić (hostující student druhého ročníku KČD), který představuje šíleného samozvaného spasitele Toho-Kdo- Poslouchá-Spící. I když má jeho postava na jednu stranu dost možná nejvíc rozumu ze všech obyvatel vesnice a uvědomuje si, jak zhoubný je způsob jejich života, díky Čelebićově osobitému projevu vůbec nepochybujeme o tom, že máme co do činění se skutečným bláznem.

Necelá hodina a půl, kterou představení trvalo, uběhla jako voda. Co do tíživosti bylo ovšem těch osmdesát minut strávených na antiutopickém ruském venkově až až – Anna je vážná, místy až děsivá (řeč je o tématu nikoli provedení) a právě tím je velice působivá. Jedinou mojí výtkou by tedy byly nějaké ty přeřeky, ale nikdo z nás (dokonce ani herec) přeci jen není dokonalý, že?