V minulom čísle Hybris sme v tematizovanej diskusii kládli svoje otázky pedagógom dramaturgie na umeleckých vysokých školách v Čechách a na Slovensku. Okrem témy výuky tohoto predmetu sme sa pýtali na premeny praktickej dramaturgie od roku 1989. V tomto čísle spovedáme študentov – Martina Sládečka a Kateřinu Menclerovú z JAMU v Brne, Petru Štorcelovú z Akadémie umení v Banskej Bystrici, Mira Dacha z VŠMU v Bratislave a Ondřeja Šulca z KALD DAMU. Ich príspevky majú sprostredkovať súčasný, minulosťou nezaťažený pohľad na študovaný odbor, na prostredie dnešného sveta a kultúry a na proces výuky.
1. Jak vnímáš funkci dramaturgie v současném divadle? Jaká by podle Tebe měla být ambice dramaturga - dnes, ve vztahu k současné kultuře a divákovi?
Martin Sládeček: Ačkoli její potřebnost pociťuji obzvlášť palčivě, nenahlížím funkci dramaturgie v současném divadle s velkou pravděpodobností nijak převratně: Dramaturgii vnímám jako nezbytný nástroj duchovní orientace divadla a následně i jeho diváka v tenatech současného světa.
Ondřej Šulc: Dramaturgie je představa. Dramaturg je jakýmsi konstruktérem, stavitelem, architektem, který si musí umět představit budovu divadelního díla a pod-le toho vystavět základní konstrukci. Při tom se musí orientovat ve výběru materiálu kostry a musí dávat po-zor, které další materiály budou použity ke stavbě, aby se konstrukce nezbortila pod nánosem přílišné invence, nebo se naopak nestala jen trámy zakrytými hereckým plátnem. Dramaturg by měl vědět, které materiály (které složky) lze na divadle využívat a měl by si být vědom, kdy je lze využít nejlépe pro dosažení největšího efek-tu u diváků. Aby byl schopen použít někdy hudbu jako hlavní nosný trám střechy a jindy hudbu použít jen jako materiál na záclony tj. k dekoraci, ale vždy tak, aby k nim závěsy barevně ladily. Ambice dramaturga vůči divákovi? Donutit diváka přemýšlet? Donutit diváka chodit do di-vadla? Dokázat divákovi, že do divadla prostě musí jít, že si to nesmí nechat ujít, že bez divadla nedokáže žít?
Petra Štorcelová: Pre mňa a podľa mňa je dramaturgia doslova kľúčová pre divadlo, pre divadelnú inscenáciu a najmä pre diváka. Je a mala by byť podstatná v tom pravom slova zmysle. Mala by sa skrývať pod každou in-scenáciou a byť odrazovým mostíkom pre režijnú, scéno-grafi ckú i hereckú zložku. Je pre mňa nemysliteľné, aby sa dramaturgia odrážala, respektíve dodatočne sa sna-žila odrážať od réžie, či dokonca od scénografi e. Danú dámu s veľkým D vnímam predovšetkým ako prenáša-teľku emócie prostredníctvom príbehu, či konkrétnejšie napríklad jeho témy. Z daného dôvodu – v prenášaní prí-behu a následne jeho pocítenia, ktoré sa dotýka diváka - je podľa divadlo ešte živé a môže byť živé i v budúcnosti. Práve v danom prenose cítim zmysel divadla. Preto by mal dramaturg pristupovať k výberu daného titulu s po-citom zodpovednosti a najmä s ohľadom na jeho príbeh, či konkrétnejšie jeho tému. Taktiež nie každá téma je vhodná a tá pravá pre divadlo. Ďalej by mal dôkladne rozanalyzovať daný príbeh, priblížiť ho tak poctivo reži-sérovi i hercom a najmä zo všetkých síl sa snažiť dospieť k porozumeniu. Pretože podľa mňa bez daného poro-zumenia nie je možný prenos. Za nesmierne dôležitú považujem rovnocennosť dramaturga a režiséra, taktiež ich spoluprácu v zmysle tvorivého dialógu a následného rešpektovania sa, respektíve po pravde obzvlášť rešpek-tovania tvorivej práce a rovnocenného prínosu drama-turga do divadelnej inscenácie zo strany režiséra.
Kateřina Menclerová: Na začátku svých studií zaklá-dám své uvažování o funkci dramaturgie na bázi víry, která zatím nebyla výrazně otřesena praxí. Proto věřím v dramaturgii jako v organickou součást fungování di-vadla i vzniku divadelní inscenace. Ve vztahu ke kultuře a k publiku pak může současnou podobou kultury (ať už je to cokoliv) opovrhovat, nebo jí jít na ruku, může spílat publiku, nebo ho lákat do divadla stejně servil-ně, jako lákají zákazníky prodejci aut. Dramaturgie má tolik podob a variací, kolik jich má i současná kultura. Já osobně bych ráda usilovala o dramaturgii jako o kon-cepční a kontinuální snahu vyjadřovat se k tématům, která považuje celý inscenační tým za nosná a podstat-ná. Téma, pokud možno, zpracovat tak, aby doputovalo do hlediště v inspirativním a nevšedním obalu, jehož nevšednost a působivost neznemožní divákovi dopraco-vat se ke sdělení uvnitř. A dbát o to, aby divák uvni-tř nějaké sdělení našel. Netroufám si hlásat, jakou by měl mít dramaturg ambici. Nejlepší by bylo, kdyby měl každý dramaturg svou vlastní ambici, vlastní cíl, v jehož intencích pracuje. Přála bych si ale, abychom u každého dramaturga mohli vystopovat nějaký program či snad dokonce vizi. Ambicí by tedy mohlo být mít ambici. A co nejméně z ní slevovat.
Miro Dacho: Dramaturgia je závislá predovšetkým na dialógu. A nemusí ísť – hoci sa to očakáva – výlučne o dialóg dramatický. To platilo vždy, a platí to aj dnes. Pričom ten dialóg má viacero smerov a podôb. Dialóg dramaturgie so spoločnosťou, s divadlom, s tvorcami jednotlivých divadelných zložiek, s divákmi, so samým sebou... Snaha viesť zmysluplný dialóg týmito (alebo aj ďalšími) smermi by asi mala byť hlavnou ambíciou dramaturgie. Všetky ďalšie – konkrétnejšie podoby tejto činnosti súvisia s praxou a líšia sa od seba v závislosti od toho akú podobu má(jú) partner(i) v niektorom (kaž-dom) zo zmienených dialógov.
2. Jak bys popsal/a prostředí (umělecké, kulturní, spo-lečenské, politické...), v němž tyto ambice realizuješ? Jakou „startovní pozici“ máš dnes Ty - v porovnání s obdobím před rokem 1989?
Martin Sládeček: Prostředí, v němž je možné vše. Prostředí, jehož neomezenost, maximalizující osobní zodpovědnost jedince, může omezovat. (Což je snad zároveň vyjádřením k lesku i bídě pozice současného divadelního tvůrce.)
Ondřej Šulc: To prostředí nějaké je a my se s ním musí-me naučit hrát. Jsou tu nějaká pravidla hry, a aby byla hra zábavou, tak se pravidla musí dodržovat. Ten, kdo podvádí, je sice v cíli první, ale jednak si neužije radost ze hry, a hlavně: proč by někdo měl chtít být v cíli? Cíl je konec hry, a dokud hra pokračuje, tak můžeme hrát. Pokud si někdo stěžuje na dnešek, že neposkytuje jed-notného nepřítele jako před rokem 89, tak nepřistoupil na dnešní pravidla hry. Pokud není protivník, musíme si ho vytvořit a kromě komunismu nám všichni ostatní ne-přátelé zůstali: Nevkus, lidská hloupost, falešní proroci, spasitelé a další.
Petra Štorcelová: Je nesmierne zložité v dnešnej dobe dramaturgovať, keď samotná dramaturgia podlieha ko-merčným „nárokom“, alebo keď sa režisér cíti byť zá-roveň zdatným i cieľavedomým dramaturgom a najmä každopádne lepším ako dramaturg, s ktorým spolupra-cuje. V takých prípadoch je dramaturg namiesto toho, aby bol tvorivým divadelníkom, žiaľ len zviazanou sekre-tárkou. Nechcene sa prispôsobuje, je priam a žiaľ nútený prikyvovať bez síl tvorivých a iných. Taktiež prípadne podlieha i scénografi i. V inom prípade sa dramaturgia považuje za zbytočnú, vedome sa potláča a ak neskôr má niekto divadelný potrebu hľadania danej po pravde „nedramaturgie“, dodatočne sa akýmsi hmlistým spôso-bom pomenuje. Prirodzene v každom prípade je však daná divadelná inscenácia povrchná, nečitateľná a žiaľ teda nezrozumiteľná. Verím však, že je v silách dramatur-ga nepodľahnúť, respektíve nesmie podľahnúť.
Kateřina Menclerová: Myslím si, že stěžovat si v současné době – zvláště ve zmíněném kontextu předlistopadovém – na „startovní pozici“ dramaturga mi nepřísluší. Dramaturg se pohybuje v naprosto stejném kulturním i politickém prostředí jako kdokoliv jiný. Otázkou je, do jaké míry jej ve své tvorbě refl ektuje a jakým způsobem na něj reaguje. A to už je zase otázkou jeho osobní vize. S obdobím před listopadovou změnou režimu srovnávat nemohu, od toho jsou tu – myslím – jiní, kompetentnější. Přesto věřím – znovu ta víra – v to, že je dramaturgie méně formována politickými omezeními a že tlaky ekonomické jejich moc dosud plně nenahradily. A taky že z nás nostalgie po době, kdy „jsme sice byli utlačovaní, ale zato bylo proti čemu bojovat“, neudělá skutečně „generaci, která nemá téma“. Kéž podobné povzdechy vedou pouze k tomu, že témat bude víc než jedno.
Miro Dacho: Úloha popísať umelecké, kultúrne, spolo-čenské, politické... prostredie, v ktorom „sa“ realizujem, je zaujímavá dramaturgická výzva. Hoci sa napokon dramaturgia v istom zmysle asi o nič iné nesnaží, než výstižne, originálne či objavne charakterizovať umelecké, kultúrne, spoločenské, politické... prostredie, v ktorom práve pôsobí. Inak táto téma vystačí určite min. na štú-diu knižného rozsahu. Porovnávanie situácie spred roka 1989 so súčasnou je nepretržité od roku 1989. Stále prevažuje pocit, že predtým o niečo šlo, a teraz máme problém nájsť niečo, o čo by šlo a to je, zdá sa, to, o čo ide. Tieto pochybnosti čakajú už na onej „štartovacej pozícii“. Ak je v tejto pozícii niečo identické s tým spred roka 1989, je to, myslím si, otázka, kam zo „štartovacej pozície“ vykročiť. Ktorým smerom?
3. Co bys vyzdvihl/a jako největší přínos studia na umělec-ké škole pro svou osobní profilaci? Jak a v čem Tě Tvůj pedagog ovlivnil, jaké metody uplatňuje?
Martin Sládeček: Za největší přínos studia na umělecké škole považuji respekt k tvůrčí individualitě, vycházejí-cí z přesvědčení, že nepotřebuje vedoucího, nýbrž spíš průvodce.
Ondřej Šulc: Na většině svých pedagogů si vážím toho, že mě nechávají jít si vlastní cestou, příliš mě nekontro-lují a nechají mě vykoupat se v mých vlastních chybách. Většinou mě ale jejich rady a konzultace přivedly k mé vlastní chybě, k takové, kterou přede mnou ještě nikdo neudělal. Tak jsem musela analyzovat svůj vlastní omyl, ne omyl někoho jiného přede mnou. Vlastní specifi cká chyba, kterou si člověk zažije, musí jí zanalyzovat a opra-vit, mu zůstane v hlavě mnohem lépe zafi xovaná než hrozby („to nedělej, nebo se ti stane to a to“), popřípadě nezdary, o kterých člověk jen čte. Proto máme umělecké školy, abychom se v nich mohli mýlit a nemuseli chybo-vat v životě. Chyba je na škole ten nejlepší předmět.
Petra Štorcelová: Môj pedagóg – profesor Jan Vedral - ma citlivo viedol a vedie k mysleniu na príbeh i tému, k samotnému premýšľaniu, k zodpovednosti voči dra-maturgii i všetkému a všetkým navôkol, otváral a otvá-ra moju tvorivosť, pomáhal a pomáha mi v orientovaní sa nielen v divadelnom svete a následne v porozumení a napokon dával mi a dáva neskutočne bohaté divadel-né i nedivadelné vedomosti, či skúsenosti. Cítim, že to všetko na mňa vplývalo a vplýva tak, že sa zo mňa raz stane dramaturg, ktorý bude plný ľudskosti. Každopádne sa však po tom všetkom cítim ako lepší človek, ktorý sa snaží dramaturgovať čo najlepšie.
Kateřina Menclerová: Protože mám možnost srovnat stu-dium na umělecké škole se studiem na škole neumělec-ké, využiji jí. Přínos uměleckých škol tkví podle mého názoru především v tom, jak malý počet lidí je – oproti těm neuměleckým – studuje. Zní to trochu pragmaticky, možná dokonce elitářsky (fuj!), ale je to výhoda značně funkční. Tato skutečnost s sebou totiž nese individuální přístup pedagogů; malé kolektivy studentů, které se tak mohou (i když nemusí) stát útvarem s tvůrčím záze-mím; šanci projevit se a nechat se inspirovat a využívat prostředků, které škola poskytuje. To vše je na umělecké škole mnohonásobně snazší než na škole neumělecké. S tím jsem se setkala při studiu v ateliéru prof. Václava Cejpka. Pedagogové tohoto ateliéru (a na celé JAMU ne-jen oni) mi umožnili pracovat samostatně a stejně tak i uvažovat a zároveň se moci přiučit tomu, jak uvažu-je a pracuje někdo zkušenější a vzdělanější. Kombinace nad jiné inspirativní a přínosná.
Miro Dacho: Štúdium na umeleckej škole umožňuje to, že sa človek zaoberá aj takpovediac vo svojom pracovnom čase objektom svojho záujmu. Čo môže byť však zároveň nevýhodou. Napríklad v súvislosti so stereotyp-nosťou, so stratou nadhľadu atď. Z iného uhla pohľa-du prináša štúdium na takejto škole väčšiu liberálnosť a užší, osobnejší (niekedy aj ľudskejší) kontakt s jednot-livými pedagógmi a hádam i medzi študentmi navzájom. Zároveň aj „pošetilú“ schopnosť nevenovať sa praktic-kým a pragmatickým otázkam živo-bytia (ako som to po-zoroval u študentov iných škôl), ale rovnako intenzívne sa zaoberať predmetom štúdia a práci s ním súvisiacou; česť výnimkám. Pokiaľ ide o vplyv pedagóga, našťastie ich bolo viacero, ktorí mali vplyv. U väčšiny základným prínosom bolo množstvo informácii, poznatkov, ale aj pocitov a predovšetkým vzrušujúce nutkanie uvažovať o nich v súvislostiach.