Třetí říjnový týden se v Divadle v Dlouhé uskutečnil 7. ročník festivalu 13+. Divadelní přehlídka nejen pro teenagery, jak zní její podtitul, přináší pravidelně výběr mimopražských inscenací zaměřených hlavně na mladou generaci. Letošní ročník byl zakončen inscenací Národního divadla Brno Duchovní smrt v Benátkách. Vítězný text dramatické soutěže Alfréda Radoka (2013) nastudovala v divadle Reduta na sklonku minulé sezóny mladá režisérka Barbara Herz.

Drama Duchovní smrt v Benátkách (nesoucí žánrový podtitul loutková mortalita jako podobenství o zániku maskulinity) obsahuje tajemný filozoficko-duchovní rozměr. Zaobírá se podstatou smrti a dotýká se samotného procesu umírání. Smrt jako produkt, jejž si můžeme opatřit, stojí v protikladu k základní lidské potřebě žít. Existenciální rozjímání o tom, co může člověka naplnit, zároveň ukazuje, že se pud sebezáchovy projeví i u těch nejotrlejších z nás. S. d. Ch. nastoluje otázky smyslu lidské existence, divadla a odpovědnosti každého z nás za své činy. Co je člověk ochoten podřídit svým tužbám? Kde je hranice únosnosti? A co musíme obětovat pro to, abychom ji vůbec mohli překročit? Na poslední otázku dává autor nekompromisní odpověď: svoji duši. Jedině za předpokladu, že popřeme sami sebe (své pravé já), můžeme vstoupit do fáze totální fyzické paralýzy a naskytne se nám možnost psychicky oddělit naši mysl a tělo. Fyzická schránka odumře a zůstanou nám jen prázdné myšlenky, které postupně dohání člověka k touze po vlastní sebedestrukci.

Ústřední postavou hry je místní Baronet, spílající městským holubům, gondolám a obyvatelstvu. Největší rozkoš mu činí experimentování s dosud nepoznaným. Prozkoumávání fyzických a psychických slastí je jeho životním údělem. Nicméně na začátku hry zjistí, že i uskutečňování všemožných excesů má své limity. Baronetova vášeň zkoušet stále nové věci se naplno projeví v otázce života a smrti. V textu je smrt jakási prapodivná dvojpohlavní, přesněji řečeno bezpohlavní bytost ledabyle skloňující v jedné větě ženský a mužský rod. A jak sám/sama odpovídá na Baronetův dotaz, co tedy je: „Jak se to vezme. Obojí v jistém smyslu." 1 Baronetovi je nabídnuta místo reálné fyzické smrti smrt duchovní. Tu přichází nedočkavému šlechtici zprostředkovat ředitel Divadla bří Mrštíků. Samotný akt pak vykonají další metafyzické bytosti: Anděl duchovní smrti a Ďábel bez přívlastku. Baronet ale brzy zjišťuje, že duchovní smrt je prakticky totožná s totálním fyzickým ochrnutím. Jediným východiskem z tohoto stavu je pomoc od dvou odpudivých kreatur, Kašpara a Ženy, kteří ho mohou svým dotykem zachránit. Cenou je ovšem fakt, že se Baronet začne dotyčným bytostem až příliš podobat. Po dlouhé úvaze nakonec jejich služby přijímá a v závěrečném obrazu se stává rozpolcenou karikaturou mezi nimi.

Hlavní kvalitou textu jsou samotné dialogy založené na různorodých slovních hříčkách, zároveň obsahující černý humor a ironický podtón. Skrze postavu ředitele Národního divadla se S. d. Ch. vysmívá divadelnímu publiku, kritikům i tvůrcům. Narážky jsou ukryté pod silnou vrstvou transcendentálního smýšlení, intertextualita vytváří základnu pro Vojtíškův jazyk. Krátké repliky kladou nárok na dodržování rytmu při jejich pronášení. V inscenaci je však každá druhá věta vyřčena vážně, čímž se úplně vytrácí ona hravá lehkost. Režisérka Herz spolu s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou pojímají Vojtíškův text rozpolceně, inscenace totiž postrádá jasné směřování. Na jednu stranu se tváří jako přesná stylizace autorova textu, kdy se tvůrci snaží prezentovat všechny jeho filozofické teze, nicméně konkrétní téma nebo její poslání úplně vymizelo. Hlubšího smyslu, natož morálního ponaučení se divák nedobere, a to i přes minimální textové úpravy. První polovina udržuje s Vojtíškovými myšlenkami krok, ta druhá už se prakticky soustředí pouze na obrazové ztvárnění a text výrazně odsunuje do pozadí.

A právě vizuální stránka inscenace tvoří zásadní problém. Text přitom nabízí široké možnosti výtvarného uchopení a ponechává velký prostor pro fantazii a imaginaci tvůrců. Scéna a kostýmy ho však v podstatě neberou v potaz. Baronet je oděn do upnutých kalhot s leopardím vzorem, kolem krku má připevněnou vázanku a přes záda přehozený oranžový kožich. Jeho výslednému image rozevlátého floutka napomáhá i účes (vlasy má punkově vyčesány nahoru). Vizáž lokaje Lubomíra stojí v kontrastu k jeho pánovi, neboť je oblečen do klasického historického kostýmu (bílá paruka, frak, lakýrky). Vše ostatní je rovněž hodně prvoplánové; Kašparovi zdobí hlavu kašpárkovská čepice, Smrt/ka přichází s kosou v ruce a řeznickou zástěrou kolem pasu, Anděl má na zádech připevněna velká černá křídla, se kterými vráží do všeho kolem sebe, a Ďábel si před zraky diváků připevňuje za trenýrky velký červený čertovský ocas. Scénografické řešení přeci jen přináší více prostoru pro divákovu vlastní interpretaci. Scéna evokuje ošuntělý zámecký salon, jenž je v první třetině představení extrémně zakouřený. Uprostřed jeviště je zažloutlé kanape, kolem něhož jsou po jevišti rozprostřeny smaltované lavory a keramické nočníky (zčásti naplněné vodou). Všude se povalují kusy novin a knihy různých barev i velikostí. Celá místnost má daleko do obydlí šlechtice, který může mít všechno na světě. Od zvednutí opony je jasné, že osud jejího majitele nemůže skončit dobře. Ze středu jeviště vede středem hlediště lávka, která má připomínat benátské můstky, její praktické využití je ovšem minimální. Výsledku nepomáhá ani práce se světly. Ty se dramaticky mění v momentech, kdy na řadu přichází filozofie a metafyzika. Jako by diváci nemohli o významu pronášených slov sami přemýšlet.

V textu vystupuje čtrnáct postav. V Národním divadle v Brně, kde vynechávají dva motýly, benátského lva, spratky (potomky Baroneta a Ženy) a Nudu, účinkuje pět herců. Čtyři muže doplňuje herečka Tereza Marečková, jež doprovází svoje kolegy na housle a monotónním, rádoby znuděným tónem odříkává některé scénické poznámky. Výběr těchto pasáží je matoucí. Marečková například logicky vynechává příchody a odchody jednotlivých postav, leč neoznamuje konce obrazů, vyjma toho zásadního čtvrtého a posledního. Herečka je v programu uvedena jako Valkýra, čímž odkazuje na další postavu, se kterou se Baronet v průběhu paralýzy potká – hudebního skladatele Richarda Wagnera, přesněji jeho ducha, protože Wagner už má na rozdíl od svého paralyzovaného přítele fyzickou smrt za sebou.

Wagnera, Baronetova lokaje Lubomíra a Ženu hraje Jan Grygar. Především jako stařičký sluha přesnými pohyby připomíná Čechovova Firse – flegmatického dobráka, oddaného svému pánovi za každou cenu. Nedělá si nic z Baronetova lamentování a vždy je připraven vyplnit všechna šlechticova přání. Trojroli ztvárňuje také Jiří Svoboda. Představuje Ďábla bez přívlastku – partnera svého andělského protějšku ukřičeného perverzního Kašpara Zaujme především v roli ředitele brněnského Národního divadla bří Mrštíků. A to nejen proto, že ihned po svém příchodu na jeviště laškovnými gesty rozhazuje divákům lízátka zabalená v papíru s reklamním logem divadla (aby si je potom v roli Ďábla bez přívlastku od jednoho z nich zase vzal). Jako ředitel divadelní instituce působí všemi možnými dojmy, jen ne „tuctově“, jak ho lokaj Lubomír při příchodu označí. Svobodovou poslední úlohou je vtíravý, ukřičený a místy oplzle perverzní Kašpar. Ten naopak působí velmi usedle a stydlivě. Obchodníka či obchodnici se smrtí a Anděla duchovní smrti hraje Martin Veselý. V poloze hermafrodití osobnosti přesvědčivě zobrazuje onu rozpolcenost. Výslednému efektu napomáhá strnulost jeho těla a drobné, leč přesné úšklebky a tiky v obličeji. Nejvíce pozornosti má Dalibor Buš v roli excentrického Baroneta. Diváky si získá především obrovskou energií vkládanou do svého mluveného, výrazového a pohybového projevu. Svůj part si patřičně užívá, což je patrné už při jeho příchodu, kdy se všemožně proplétá mezi diváky a pohotově reaguje na jejich poznámky. Tvůrci ho interpretují jako člověka schopného pro zakoušení nového udělat úplně cokoli.

Přestože Duchovní smrt v Benátkách úplně nezapadá do kontextu současné české dramatiky, má v ní rozhodně své místo. Originálně myšlenkově vystavěná hra o touze a zániku může provokovat nejen tématy, ale i svébytným humorem. Poselství hry se ale na jevišti utápí v řadě primitivních vtipů, a tvůrci tak využívají potenciál originálního textu velmi neobratně. Zdařilé herecké výkony zůstávají ve výsledném tvaru v pozadí. Inscenovat náročný text plný historických, kulturních a duchovních odkazů, navíc primárně určený pro loutkové divadlo, je bezesporu úkol nelehký. A z pohledu dramaturgie divadla také velice odvážný. Výsledek bohužel zůstává na půli cesty. Další možnost posoudit spolupráci Herz a S. d. Ch. budeme mít na konci této sezóny. Ve Studiu HaDivadla bude uvedena autorova novinka Dokonalost (Show must go on!).

1 Ch., d. S. Lidská trilogie. Praha: Divus, 2014. 77 s.

S. d. Ch.

Sisigmund de Chals neboli Miroslav Vojtíšek (nar. 1970) je muž mnoha profesí: dramatik, spisovatel, loutkoherec, tvůrce koláží a komiksů, autor vesnického románu Studená vlna (2012). Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem, publikuje v kulturních periodikách Umělec, A2 či Svět a divadlo. V divadelním uskupení Dramatický seminář Varlén uvádí všechny své hry ve formátu experimentálních loutkoher nebo scénických čtení. Kromě divadelní činnosti se věnuje i hudbě, kde se prosadil především jako textař, skladatel, kytarista a frontman kapely Ruce naší Dory. V posledních letech se proslavil dvojnásobným vítězstvím v anonymní soutěži o Cenu Alfréda Radoka: Zátiší ve Slovanu (2012) a Duchovní smrt v Benátkách (2013). V nakladatelství Divus vychází soubory jeho textů doplněné vlastními fotografiemi, fotomontážemi a kolážemi (Česká trilogie (2010), Umělecká trilogie (2012), Lidská trilogie (2014)). V roce 2014 mu vyšly v nakladatelství Rubato hry Fantom Morgalu, Uskutečněná debata, Misantropium a Divadelní Brno. Čtvrt století se živil jako správce hřbitova, hrobník a exhumátor.