Rozdělení na dvě části světa fungovalo a funguje už od samého počátku literatury. Dobro a zlo jsou základní protiklady života, je to nejjednodušší vyjádření lidství. Bez jednoho by neexistovalo druhé. Právě touto naivní polaritou se tvůrci zabývají v nové inscenaci Grázlové, kterou nyní můžete navštívit v divadle DISK.

Ač se může zdát dramaturgický posun Schillerových Loupežníků značný, odlišností není příliš mnoho a děj i návaznost jednotlivých obrazů zůstává nezměněn. Hlavní posun spočívá v aktualizaci určitých témat a to poupravením jednotlivých replik na základě inspirace jinými dramatiky (např. Ewald Palmetshofer ) nebo přidáním písně s politickým podtextem (Poláková/Koller: „Sami“). Nejvýrazněji se ale tato aktualizace projevila v oblasti scénografie, kostýmů a v hereckém pojetí postav.

Dvě patra, která tvořila dominantu na scéně DISKu, byla zcela odlišná. Tím prvním byla místnost ryze měšťanská. Místnost, která na první pohled vyvolávala dojem ideálního bydlení dobře fungující rodiny. Růžové tapety, neuvěřitelné množství závěsů, fotografie zachycující lidi, kteří se tváří šťastně a bezstarostně, gauč a na stěně visící kůže tygra jako symbol bohatství a moci s ním spojené. Vše působilo jako přeslazená cukrová vata. Na první pohled lákavá, ale při několikátém soustu lepkavá a odpuzující. Přízemí tvořilo k oné porci cukrovky kontrast. Nepříjemné a temné prostředí, které zprvu vyvolá dojem, že v něm nemůže přežít žádný živý tvor. Kromě beden od piva byly v pravém rohu místnosti odporné molitanové matrace, které připomínaly doupě bezdomovců či spíše squat. Atmosféru prázdnoty a špinavosti dotvářelo zářivkové světlo.

V horním patře žijí lidé, kteří mají zdánlivý dostatek hmotných statků. Všechno bohatství ale patří nejstaršímu členu rodiny – otci Moorovi. Tento otec má dva syny, Karla a Franze, kteří mají zcela opačný pohled na svět. A tento opačný pohled se v jednom domě nesnese, a tak se jeden ze synů musí vydat do světa. Karel, který odsuzuje bohatství a přetvářku moci, uteče do „podsvětí“ plného alkoholu, kde zkouší nalézt pravé hodnoty života a postavit se na vlastní nohy. Franz naopak ví, co chce od života – peníze starého pána, což v praxi znamená znechutit svému otci život natolik, aby už neměl pro co žít. A jelikož smyslem života hraběte Moora je právě Karel, musí Franz docílit toho, aby ze svého bratra udělal co největšího grázla.

Karel Moor (Aleš Bilík) sní o světě bez nesmyslných zákonů, bez zkorumpovaných politiků, o světě, kde vládne spravedlnost. Nemůže se kolem sebe dívat na tu všudypřítomnou přetvářku. Staví se proto na odpor vůči celému světu. Neuznává nikoho a nic, pouze své ideály. Neúspěchy a smutek zahání alkoholem ve společnosti svých kamarádů. Aleš Bilík dokázal z postavy mladého Moora vytvořit tragickou bytost, která nedokáže žít s druhými, ale ani sama se sebou. Bytost, která touží po klidu a míru, ale zároveň tento klid určitým způsobem popírá, když se snaží násilím vynutit morálku. Tato vnitřní rozpolcenost má své příznaky již v kostýmu drsného rockera, kterého na první pohled nemůže nic zaskočit. Ale šaty nedělají člověka. Bilík pracuje se svou mimikou, ve které je vidět onen smutný osud a duševní nevyrovnanost. Celé to dokazuje svým jednáním v emocionálně vypjatých situacích, kdy nedokáže jednat s klidnou hlavou, ale je naprosto pohlcen svými vášněmi a strachem o svou budoucnost. Výstižnou situací jeho povahové nerovnováhy je okamžik, kdy se sám chce vrátit domů ke svému otci a Amálii, ale po přečtení dopisu od Franze se v návalu vzteku zaváže k naprosté oddanosti svým kamarádům. Jeho impulzivní chování, projevující se přechodem od pomalé mluvy a nečinnosti k místy přehnaně ukřičeným monologům a téměř hysterickému pobíhání po jevišti, je typické vyjádření vnitřní nestability postavy Karla Moora.

Oproti tomu Franz Moor (Filip Kaňkovský) je nechutně úlisný a při tom až sladce strašidelný. Jeho role je výrazně stylizovaná co do pohybu, gest i kostýmu. Pěšinku má téměř geometricky uprostřed hlavy, kostým á la hodný strýček nabízející dětem bonbónek. Filip Kaňkovský v této roli exceluje, a výrazně tak převyšuje výkony ostatních kolegů. To, co dokáže vytvořit pouhou intonací a základní prací s rytmikou gest naprosto vystihuje odpudivost jeho postavy. Nejtypičtější je pro něj silný sklon k neurotičnosti, který se projevuje při každé stresové záležitosti, kdy se z rychlého rozčilení dostane do naprosto ledového klidu, z rychlé chůze do úplného zastavení, z těkavého pohybu očí do bodavého přímého pohledu. Jeho postupný vývoj od myšlenky k opravdovému činu se projevuje pomalou gradací násilí, šílenství, ale i zoufalství zakomplexované osoby, která nikdy nepoznala lásku otcovskou ani partnerskou.

Nejzásadnější interpretací byla postava otce Moora, kterou zastupovalo pouze prázdné kolečkové křeslo, a to jak v prvním, tak i druhém patře. Tím se vytvořil spojovací prvek mezi oběma světy. Takto znázorněný vztah obou synů k otci vytvořil nejzajímavější práci s replikami i s prostorem. Předmět se stal loutkou, kterou pokaždé ovládal jiný herec a zároveň onomu křeslu propůjčoval svůj hlas a styl mluvy. Moor tak nebyl schopen komunikovat sám za sebe, ale vždy prostřednictvím někoho jiného. Jeho slova byla znevážena, zironizována, zesměšněna a postrádala sebemenší vážnost. Tato fyzická neexistence těla působila zvláštní odcizení, které vedlo k absolutní degradaci vztahu otce a synů. Zároveň to také přinášelo tragickou ironii o zacházení s živým člověkem, tedy s hrabětem Moorem.

Amálie (Marie Poulová) je ztělesněné zoufalství. Naivní a zamilovaná do Karla Moora. Žije jenom svou láskou a nevinností. Nevnímá okolní krutosti, protože je nechce znát. Chce jenom žít ve svém snu. Tím, že David Šiktanc spolu s Martinem Hýčou udělali z Amálie němou postavu, musela dát Poulová větší důraz na nonverbální projev. Křehkost a svoje utrpení dokázala uhrát očima.Vlastně to byl nejvýraznější herecký prvek. Ponížení, které musela snášet od Franze, jenž si z ní chtěl udělat loutku, věc na ukojení svých choutek, vyjadřovala útěkem za záclony. Byla to jediná možnost, jak se bránit, když sama nemůže promluvit, křičet, bránit se slovem, nemůže ani nikoho požádat o pomoc. A tento dětinský úkryt za různé věci v místnosti byl zbraní, symbolem, jak dát najevo nesouhlas a odpor. Právě ona nemožnost jakékoli záchrany ještě více prohlubovala beznadějnost postavy, která touží vykřiknout, ale z pootevřených úst se nevydere ani hláska.

Inscenace Grázlové je o životě plném ideálů, které si chce člověk co nejdéle uchránit a je ochoten pro to obětovat své přátele, rodinu i svůj život. Režisér David Šiktanc dokázal spojit ironii s hrůzou, která se neukrývá jenom ve světě kolem nás, ale především v nás samotných. V tom, jak vyjádřit svůj nesouhlas, ale zároveň si ponechat svou tvář, nenechat se pohltit svými touhami a ideály. Otázkou zůstává, zda v nás téma vlastní morálky a násilí páchaného v rodině i na druhých lidech v rámci plnění svých snů vyvolává ještě nějaké emoce, nebo zda je v nás všech kus nějakého toho grázla?