Dziwny jest ten świat, tak znělo motto letošního ročníku soutěžního divadelního festivalu Boska Komedia, který se už od roku 2008 koná každý prosinec v Krakově. Inscenace, které jsou zařazeny do programu, nejsou vybírány podle zvláštního dramaturgického klíče. Boska Komedia je totiž showcase, což znamená, že je zde prezentováno to nejzajímavější, co se v loňském roce v polském divadelním světě událo. A podle představení, které jsem měl možnost vidět, můžu potvrdit, že polský divadelní svět skutečně divný je. Někdy ve velmi dobrém, někdy v poněkud horším smyslu. 

První podivností na mém krakovském divadelním itineráři se stal Strýček Váňa (Wujaszek Wania) v režii známého ruského divadelníka Ivana Vyrypajeva, v současnosti žijícího ve Varšavě. Není dobré mít od divadla předem konkrétní očekávání, ale člověk se jim nikdy úplně neubrání, zvlášť u režiséra, který má auru moderního a progresivního autora. Inscenace z varšavského Polského divadla Arnolda Szyfmana se s mým očekáváním minula naprosto, byla totiž vše možné, jen ne progresivní. Vyrypajev do Krakova přivezl velmi starý typ měšťanského divadla hereckých hvězd bez sebemenší režijní nebo dramaturgické invence. Vytvořil inscenaci, která je popisná a realistická do nejmenšího detailu. Kostýmy odpovídající době A. P. Čechova, scéna jako by byla fotografií z ruského venkova přelomu 19. a 20. století – dřevěný dům s terasou obklopený vysokými jehličnany, téměř k nerozeznání od těch skutečných. Herectví protagonistů bylo převážně bouřlivou deklamací směřovanou na diváky, místy přehlídkou nemotivovaného pobíhání po scéně a dramatického opírání se o všechen na scéně přítomný nábytek a sloupy. Nic proti realismu, nic proti dobovým kulisám a kostýmům. Když se k nim ale nepřidá žádný nápad nebo interpretace, nevznikne nic, co by se jakkoli vztahovalo k dnešnímu světu, jen pod vrstvou prachu zapadané obrazy venkovského života ve čtyřech dějstvích.

V Polsku se často a rádi v divadle věnují bolavým a nevyřešeným událostem své historie. Režisér Remigiusz Brzyk se v inscenaci 1946 vrací k pogromu ve městě Kielce, kterého se Poláci v tom roce dopustili na Židech vracejících se domů z koncentračních táborů. Brzyk k tématu přistupuje analyticky. Vysvětluje, jak k pogromu došlo a jaké pověry kolující po městě ho spustily. S herci městského divadla v Kielcích nahlíží na událost pogromu formou inscenované prohlídky turistů po muzeu této události. Inscenace 1946 má mnoho vrstev, mnoho pomyslných exponátů v muzeu. Nejsilnější je, když mluví konkrétně a zabývá se osudy jednotlivých obětí pogromu, nejslabší, nebo spíše nejhůře pochopitelná je v místech, kdy se věnuje tématům obecným a pogrom přesahujícím, například nenávistným náboženským textům zaměřeným proti Židům. Inscenace se snaží být tak komplexní a k problému přistupuje tak široce, že pozornost diváků rozmělňuje. Stává se tím nechtěně téměř neusledovatelnou. Inscenace je ale určena pro Poláky nebo někoho, kdo podrobně polskou historii zná. Ani jedno z toho nejsem, proto jsem byl při sledování lehce hendikepován.

Program festivalu je nabitý. Proto se někdy stane, že představení začíná až v jedenáct večer a končí po první hodině ranní, jako v případě Metafyziky dvouhlavého telete (Metafyzika dwugłowego cielęcia). Inscenace Natalie Korczakowské, založená na stejnojmenném textu Stanisława Ignacyho Witkiewicze (Witkacyho), však rozptýlila veškeré usínací obavy. V psychedelickém a existenciálním textu se mísí putování jedince životem a pátrání po jeho smyslu se vztahovými problémy a experimenty s halucinogeny, které Korzcakowská přetransformovala zábavným způsobem do jevištních obrazů. Pomocí projekcí evokuje drogové zážitky (pralesní motivy a obligátní houbičky). Prací se světlem a především velmi stylizovanou hereckou akcí zobrazuje pokroucený vnitřní život postav. Ty se s nepřirozenou artikulací a dikcí dožadují řešení svých problematických vztahů s rodiči. Pomocí tiků na povrch vystupují v nitru pohřbená tajemství. Korczakowské se podařilo vytvořit něco stejně bizarního a neuchopitelného, jako text samotný, především však něco, co byste nikomu nevysvětlili, ale víte, že to skvěle funguje díky své zvláštní pokroucené logice.

Zakoupením lístku na představení inscenace Odcházíme (Wyjeżdżamy) předního polského režiséra Krzysztofa Warlikowského přijmete pozvání na čtyřhodinový divadelní pohřeb. V rozlehlé hale postavené na jevišti, která může být zároveň tělocvičnou, smuteční síní nebo hospodským sálem, se ve velmi pomalém tempu rozvíjí příběhy postav, obyčejných lidí, kteří promarnili své životy. Příběhy ale spíše stagnují, než by se rozvíjely, protože až na pár výjimek se nic převratného nestane. Inscenace je založena na textu Hanocha Levina Krum a Už nikdy se sem nevrátím Tadeusze Kantora. Postavy bilancují své životy, poposedávají, popíjejí alkohol a čekají na smrt. Většina na ni počká doma v Polsku, pár přítomných se ale zvedne a odjede na západ. Vy víte, že nebude konec, dokud všichni nezemřou. Musíte počkat na smrt těch, kdo odjeli. Na konci představení se na plátno promítnou data narození a úmrtí všech protagonistů. Tato smuteční slavnost je ale paradoxně (přes svou délku a téma) velmi zábavná. Pomalé a téměř nedějové pasáže střídají nečekané exploze energie v podobě divokého tance, sexuálních orgií a reprodukované i živé hudby. Lehkost a zábavnost inscenace určují i herecké výkony. Postavy jsou ve své průměrnosti a tragičnosti ztvárňovány až jako karikatury, které se smějí samy sobě navzájem a vy se jim nakonec musíte smát také.

Posledním bodem programu a zároveň jeho největší bizarností se stal Strach (Strach). Inscenace Małgorzaty Wdowik se snaží divákům přiblížit různé podoby strachu, jež člověk může zažívat. Hlavním a jediným funkčním prostředkem inscenace je prostorový zvuk, k divákovi se přenášející přes bezdrátová sluchátka, která na začátku představení dostane. Usazen v sále poslouchá hororové zvukové efekty jako řev motorové pily, tajemné kroky ozývající se někde za ním nebo údery blesku a hromu. Občas to skutečně funguje, můžete mít nepříjemný pocit, že těsně za vámi někdo chodí, a vy se otočíte. Nicméně to je pouze akustická složka inscenace, u které to bohužel nezůstalo. V inscenaci vystupuje pět herců oblečených do kostýmů antropomorfních holohlavých mutantů s vrásčitou kůží, v jednu chvíli se na scéně dokonce objeví herec v party kostýmu Frankensteinova monstra a snaží se diváky děsit. Nic zajímavého se na jevišti neděje, spoléhá se na to, že samotné kostýmy budou působit dostatečně strašidelně, že už nic dalšího nebude potřeba. Herci tak většinu představení poposedávají kolem kouřící díry v podlaze jeviště. Občas do ní spadnou nebo z ní vytáhnou uzeniny, které následně velmi hlasitě zkonzumují a nepříjemně mlaskají divákům do ucha. (Nelibosti ke zvukům jako je mlaskání se říká misofonie, ale nevím, jestli zrovna na tento strach chtěli tvůrci poukázat). Moc smyslu to nedává. Celá výtvarná složka inscenace spoléhá na estetiku béčkových hororů, ale nijak kreativně s ní nepracuje. Během představení je promítáno i několik krátkých videí. Jedním z nich je bizarní klip, kde se jeden z protagonistů šťourá rukou v otevřené ráně v noze. Má to asi být děsivé, ale je to pouze nechutné. Pokud by inscenace pracovala jen se zvukem, bylo by to vlastně občas docela působivé. Nicméně se tak nestalo. Proto nakonec ze všech zmíněných strachů vznikl pouze strach jeden. Strach, že představení nikdy neskončí.

Strach naštěstí skončil a společně s ním pro mě i celý festival. Trval celých devět dní, já jsem bohužel Krakov navštívil jenom na čtyři. Přesto jsem stihl vidět velmi různorodá představení z divadel, kam bych se normálně možná nepodíval. Nejhlubší dojem ve mně zanechalo představení Odcházíme (Wyjeżdżamy). Velmi ho oceňovala i porota festivalu. Dostalo cenu za nejlepší scénu a kostýmy, zvuk a hudbu, a také za nejlepší výkon ve vedlejší roli (Jadwiga Jankowska-Cieślak). Co mě ale potěšilo nejvíce, je fakt, že takový festival existuje. Je skvělé, že nemusíte objíždět celou divadelní mapu Polska. Jednou za rok se s vámi totiž všichni sejdou v magickém Krakově, aby ukázali své nejnovější divadelní podivnosti.