Když jsme před Vánoci začínali připravovat číslo, které právě držíte v ruce, měla jsem v úmyslu věnovat rubriku post scriptum podivným událostem, které se tehdy začínaly odehrávat kolem Činoherního studia v Ústí nad Labem. Jeho zaměstnance tenkrát zaskočilo pozoruhodné, přímo kafkovské, překvapení. Zjistili, že funkce členů správní rady divadla již po osmnáct dní zastávají úplně jiní lidé. Tito magistrátem dosazení noví příchozí se nenamáhali o této proměně informovat ani své předchůdce, natož veřejnost. Oslovila jsem tedy tamního bývalého dramaturga Vojtěcha Bártu, aby v post scriptu nastínil, co že se to vlastně děje. Tenkrát se zdálo, že vývoj událostí bude probíhat velmi pozvolna a nebude tedy vadit, že Hybris vychází jednou za tři měsíce.

Několik týdnů nato jsme se dozvěděli, že nová správní rada snad prý nechce působit Činohernímu studiu příkoří. Z jednání zastupitelstva navíc vzešly signály o plánovaném navýšení rozpočtu divadla, což nás znejistilo. Ne snad, že bychom byli naivní a viděli budoucnost znenadání optimisticky, ale přeci jen – nechtěli jsme vynášet ukvapené soudy o nejisté situaci, a tak jsme jednání ohledně rubriky odložili.

Během zkouškového období se situace vybarvila. Radní města přišli s nenadálou kličkou - původní dotaci, jak se nyní zjistilo, šalamounsky vypsanou „na činoherní umění“ (přičemž Činoherní studio bylo a je jediným profesionálním činoherním souborem ve městě) rozdělili na dva granty. Činoherní studio by mohlo získat dříve přislíbených dvanáct miliónů pouze pod podmínkou přihlášky do nově vypsaných grantových řízení a úspěchu v nich. Jednou z podmínek získání plné výše příspěvků se tak náhle stalo přemístění části provozu na druhý břeh Labe, do komerčněji a programově zcela jinak zaměřeného Severočeského divadla opery a baletu. V takovém případě by se však Činoherní studio muselo z velké části vzdát své osobitosti a mimo jiné by to mohlo značně ohrozit uměleckou kvalitu jeho inscenací. A tak bylo opět o čem psát. Mezitím však původně osloveného autora zasáhly zdravotní potíže, takže pro změnu neměl kdo článek napsat.

Situace se tenkrát zdála nadějná. Proti nelegitimním krokům magistrátu se postavila silná vlna odporu – podařilo se získat kolem dvanácti tisíc signatářů petice na podporu ohroženého divadla a konalo se nespočet protestních akcí, které PR obrazu ústeckého magistrátu rozhodně nepomohly. V těchto chvílích jsme oslovili uměleckého šéfa Činoherního studia Filipa Nuckollse, který souhlasil, že pro nás článek napíše. Několik dní poté se však ukázalo, že situace spíše stagnuje na mrtvém bodě a nevyvíjí se směrem, jakým by si protestující přáli. Nechala jsem tedy Filipa Nuckollse, aby maximum svých sil vložil do dalších bojů. Jelikož se to stalo několik dní po uzávěrce, časopisu Hybris zbyla bílá stránka, kterou najdete namísto rubriky post scriptum.

Teprve následující vývoj odhalí její skutečný smysl. Přikláněla bych se k tomu, abychom ji chápali jako chvíli pozdržení a nadechnutí se před dalším bojem. Podíváme-li se na ni poněkud prozaičtěji, může představovat slova, která docházejí těm, kteří se pokoušejí celou situaci komentovat.  Doufejme, že se z ní nestane minuta ticha za konec osobitého a stále se vyvíjejícího divadla s více než čtyřicetiletou tradicí. Každopádně nabude bílá poslední stránka smyslu jen pro toho, kdo si dovede dát do souvislosti editorial s post scriptem, počátek s koncem. Takový čtenář je pravděpodobně zvyklý chápat věci v kontextu jejich vývoje a rozumí, jak důležité jsou pro divadelníky podmínky umožňující dlouhodobou spolupráci a naopak jak ubíjející musí být neustále bojovat o holou existenci. Někdo jiný si možná udělá z bílé stránky nákupní seznam. Proč ne, že?!