V září, těsně před zahájením zimního semestru, se na redakčním soustředění mimo jiné probíralo, jestli mají být jednotlivá čísla časopisu tematizovaná. Starší spolužáci se celkem jednomyslně, tak mi to alespoň připadalo, dohodli, že ne. Říkala jsem si tenkrát, jestli není škoda, že časopisu chybí zaměření, které by příspěvky sjednocovalo v hlubší rovině, než je povšechné zacílení na dění kolem DAMU. Měla jsem ale co dělat, abych se zorientovala v základních pravidlech chodu redakce, a proto mě tenkrát ani nenapadlo opravdu se pokoušet ho výrazně změnit. Otázka sjednocení tak pro mne zůstávala více méně uzavřená. Říkala jsem si, že školní časopis nejspíš trochu roztříštěný být musí.

Znovu jsem si na toto téma vzpomněla nyní, když jsem si pročítala pracovní přepisy rozhovorů o dramaturgii Lukáše Brychty, které plánujeme vydávat v příštích číslech – nejspíš na pokračování. Pomohlo mi to podívat se na otázku sjednocení v obecnější rovině. Dramaturgové jako Lukáš Jiřička nebo Pavel Štorek v nich mimo jiné pojmenovávali tendenci polských, holandských a především německých studentů divadla vytvářet pevné kolektivy. České studentské prostředí se v jejich světle jeví spíše jako společenství individualit, které svá díla samozřejmě také, byť ne tak intenzivně, vzájemně reflektují. Osobně jsem vždy byla vděčná za možnost zachovat si svůj do jisté míry uzavřený prostor, takže si nemyslím, že by český přístup musel být nutně horší. Možná je dokonce základem něčeho osobitého, čehož v prostředí, kde vše podléhá intenzivní kontrole kolektivu, nelze dosáhnout. Rozhodně však zabraňuje vytvoření hloubkového a dlouhodoběji udržitelného sjednocení našeho časopisu. Po dvou semestrech strávených v redakci si myslím, že se nejedná o pouhou neschopnost jedinců vytvářet jednotící koncepci, ale spíše o absenci tradice, která by v nás tuto tendenci podporovala. Možná ale někdo odhodlaný v budoucnu tento stav zvrátí.

Ráda bych ještě doporučila vaší pozornosti trojici textů - recenzi Karolíny Macákové Tak co tě sere?! z minulého čísla spolu s Regulací násilí Petry Láskové a Z mého úhlu pohledu Hany Lehečkové z tohoto čísla. Pojí je v mnohém ohledu podobný postoj autorek k absolventským inscenacím Katedry alternativního a loutkového divadla, které programově upřednostňují otevřenost a komunikativnost tvaru před jeho uměleckou vytříbeností. Ani z jednoho textu nevyplývá, že by byla autorka onou otevřeností uchvácena. Recenze tak mají potenciál vyvolat diskusi, protože se dotýkají citlivého sporu mezi českými „alternativními“ divadelníky a současnou kritikou, v němž se jedni cítí opomíjeni druhými. Právě ona neobyčejná shoda v postojích autorek dodává jejich názoru váhu.