Editorialy zásadně nečtu. Přeskakuju je. Proč bych je četla? To se rovnou podívám do obsahu. Mám takový pocit, že v editorialech je většinou to samé, jen ve větách. Na to nemám čas. Nemám čas je číst, natož je psát.

Ale teď musím, protože jsem šéfredaktorka. Vzpomínám si na to jako dnes: Poněšice, ničím nerušený ráj na břehu Vltavy, střešní okna jemně propouští sluneční paprsky na dřevěnou podlahu a venku voní les. My – redakce Hybris – sedíme uvnitř, je trochu dusno a víme, že ven se podíváme maximálně z toho střešního okna. Budeme tu sedět, dokud se to nerozsekne. „Tak kdo bude šéfredaktor?“ ozve se do ticha a já hla - sitě polknu. Rozhlížím se kolem sebe. Co kdyby přeci někdo jen? Nikdo nic. „Budu to já,“ říkám a beru tím na sebe tíhu celého světa. Zodpovědnost za články, urgování a doprošování se. Pošleš, přepíšeš, opravíš? Rozvedeš, zkrátíš, zapracuješ a smažeš ten poslední odstavec? Kloužeš po povrchu, jdi do hloubky, tohle není analytická recenze! První verze, pátá verze, patnáctá verze. Četl někdo tu osmnáctou verzi? Má k ní někdo nějaké poznámky? A kdo je vlastně tvůj tutor? Vyměním si přibližně tisíc e–mailů s grafičkou, jež tvoří zároveň i nový web.

Několikrát se Kateřiny zeptám, zda napsala zápis z rady. „A píšeš to, jo?“ ujistím se znova a ona se trochu urazí. Píše. Vždyť já vím. Několikrát se naštvu. Na všechny. Na sebe především. Proč nic nestíhám? Uzávěrka. Tiskárna!

Ale je to fajn pocit. Že pod vašima rukama vziká něco hmotného, něco, na co si člověk bude moci šáhnout. Pomačkat, přivonět ke stránkám, prolistovat, zavřít, znovu otevřít a zahodit. Doporučuju. Doporučuju číst, souhlasně přikyvovat a říkat si: „Ten to krásně vystihnul!“. Doporučuju číst a nesouhlasit, naštvat se a klepat si na čelo: „Vždyť to vůbec nepochopila!“ Doporučuju k ranní kávě v Diskafe. I když už máte dopito a čišník se vás znovu a ještě jednou zeptá, jestli si něco nedáte. Doporučuju nenechat se rušit a číst dál. Doporučuju na nudnou přednášku. I na seminář, kde jste jen tři a je trošku trapné si číst a nedávat pozor. Za čtení Hybris se na vás nikdo zlobit nemůže. Už z principu. Doporučuju do tramvaje, do metra i do autobusu. Na doma i na ven. Hybris se neztratí. A když jo, zase ho někde naleznete. Například u vstupu na DAMU po pravé straně.

Když tak nad tím přemýšlím, dělám vlastně to, co mě baví. Mám kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout. Každý týden se scházíme a mluvíme o divadle. A potom píšeme. Dlouho do noci. S kruhama pod očima si texty navzájem hodnotíme a upozorňujeme se na chyby. Učíme se navzájem. Reflektovat, co jsme viděli. Šmahem neodsoudit, ale snažit se pochopit to, čemu jsme nerozuměli. A vše napsat tak, aby to mělo hlavu i zápatí.

A co vás čeká v tomhle čísle? Podívejte se do obsahu!