Editorial #23

Můj druhý editorial. Mám na něj vysoké nároky. Měl by být lepší než ten první. Vtipnější. Upřímnější. Tak nějak víc od srdíčka. Měl by zaujmout. Nesnažit se zalíbit se, nejít všem čtenářům na ruku, spíš trochu provokovat. Ano, provokovat! Ale ne moc, aby se čtenář nevyděsil a časopis hned nezavřel. Měl by zaujmout a navnadit k dalšímu čtení. Měl by být jak osobní, tak profesionální. Odborný, ale zároveň srozumitelný i pro laika. Měl by být aktuální, ale zároveň nadčasový. Měl by rezonovat se současnou situací, ale zároveň se vyjadřovat i k minulosti. Měl by...

Snažím se dostát svým představám o ideální šéfredaktorce; ideální šéfredaktorka chodí na redakční rady včas, je učesaná, nalíčená, s perfektně nalakovanými nehty a rtěnku nemá obtisk- nutou na předních zubech, její úsměv... nejen že je opravdový, je především stálý... ideální šéfredaktorka se nepřestává usmívat, ani když pláče nad dojemným textem, neb si od něj nepřetržitě udržuje odstup; oči ideální šéfredaktorky, trochu skryté za vyčištěnými a neumatlanými skly brýlí, které nejsou slepené izolepou, povzbudivě hledí na každého, jenž chce něco říct; ideální šéfredaktorka, moje alter ego, vzbuzuje přirozený respekt a in- spiruje ostatní k tvorbě, je jak múzou a nevysychající studnicí nápadů a témat, tak trpělivou učitelkou a přísnou, ale spravedlivou šéfovou; ideální šéfredaktorka čte všechny texty a včas posílá poznámky, její komentáře... panečku, ty její komentáře, to jsou věcné připomínky plné konstruktivní kritiky a nefalšované snahy posunout text dál; pro ideální šéfredaktorku je radost psát, ona členy redakce podporuje, rve se za ně jako lvice a nikterak na ně netlačí a neuhání je, nemusí, ona je totiž motivuje už jen svou pílí, tím, jak jim jde příkladem - své články má napsané jako první a čtou se jedna báseň, a ty její editorialy (které nejsou pouhou textovou onanií o šéfredaktorce samotné) jsou lehké a zároveň hlubokomyslné, psané na jeden zátah jednou větou, protože jí všichni vyčítali, že její úderné věty jsou moc krátké.

V mých představách prostě všechno klape. Realita je ovšem zcela jiná. Je dávno po uzávěrce, skoro půlnoc a já s mastnými vlasy sedím u počítače a píšu Kateřině, mojí zástupkyni, jak mám ukončit editorial. Zase žádná pointa, zase žádná invence, já prostě neumím psát závěry. „Tak tam napiš, že se ti zatím nepodařilo vychytat všechny chyby, ale drží-li čtenář tohle číslo v ruce, pak to znamená, že se ti přes všechny nedostatky podařilo dovést redakci k uzávěrce a číslo odeslat do tiskárny,“ radí mi ona a já mlčky mačkám CTRL+C a CTRL+V. Tak takhle já to vedu.