Editorial #24

Jó, to jsme tehdá v září seděli všichni na terase s výhledem na lesy, hory, vodu a zapadající slunko a mluvili o divadle. Byli jsme čerstvě po obědě, popíjeli kávu nebo čaj a líně se rozvalovali v tom teplém babím létu. V dálce štěbetali ptáčci a vsadila bych se, že jedno z hejn letících do teplých krajin dokonce vytvořilo na růžovočerveném nebi jednu usmívající se a jednu mračící se divadelní masku.

Byla by to skoro idylka, kdybych neměla zrovna vytrhnuté tři moudráky, nateklou tvář a modřinu na bradě. A kdybychom zrovinka neseděli v Poněšicích a noví členové redakce mi do té mé dvakrát větší tváře neříkali: "Já si myslím, že by třeba ty editorialy měly bejt braný vážně…“ Nebolelo to tolik, jak jsem čekala, neboť jsem byla nadopovaná několika prášky proti bolesti. Zrudla jsem a snažila se pochopit, že nejsem středobodem vesmíru, natož pak teatrologického časopisu. A o čem bych tak měla psát, když ne o sobě?

Na dlouho jsem se odmlčela a přemýšlela o vážných teatrologických termínech, které neumím používat. Co kdybych jimi vyplnila celou stranu? Zaujalo by to někoho? Už už jsem chtěla navrhnout, že napíšu editorial-studii, kterou poté rozšířím ve své diplomové práci, ale debata se již přesunula jinam. Nikdo nečekal na mé vyjádření. Podpírala jsem si bradu, jen zlehka, aby mě to nebolelo, a přemýšlela jsem, proč nejsem Tabery křížený s Osolsoběm a Gadamerem. To by byl panečku úvodník! Z něj by se citovalo ještě dlouho potom.

Naštěstí pro mě i pro všechny ostatní jsem šéfredaktorkou naposledy a nebudu tedy již měnit zaběhlé tradice. Tedy jednu ano - je to poprvé, co píšu editorial týden před uzávěrkou, protože už teď vím, že za týden touhle dobou nebudu stíhat nic. Ale i přesto naivně doufám, že budete Hybris svírat v rukou ještě v uspěchaném čase předvánočním. Za oknem poletující drobounké vločky, na okně purpura, vy v teplých ponožkách, se svařákem v ruce drobíte linecké nebo vanilkové rohlíčky mezi stránky časopisu a čtete si o divadle. Idylka! Jen pozor na moudráky…