O tempora o hybris!
Tak málo prostoru a tolik témat k nakousnutí! Stejně jako kolik čtenářů, tolik názorů. Od prvního čísla se k nám do redakce Hybris dostává mnoho reakcí, pozitivních i negativních. Ale jedno mají společné: jejich autoři vždy přesně ví, jak se má školní časopis DAMU dělat, jak má vypadat, co má obsahovat, kolik prostoru máme věnovat teorii, jak dlouhé mají být kritiky, s kým se mají dělat rozhovory, a věřte nebo ne, většina těchto názorů se tváří jako nevyvratitelně správné. Způsob, ja-kým v tuto chvíli časopis děláme, samozřejmě není ten jediný možný, nejspíš asi ani není ideální, ale vede k jas-nému výsledku: již potřetí držíte v ruce šedesát stránek textů, které se zabývají vámi. S jediným rozdílem: re-daktoři Hybris však nikomu neradí, jak se divadlo dělá nebo mělo dělat. Skoro se mi chce všem těmto rejpalům zpupně vzkázat, že když to všechno tak dobře vědí, tak ať si založí časopis vlastní, konkurenční. Jak by to ale asi dopadlo, kdyby si každý kritik, jenž navštíví s ním nerezonující inscenaci, hned zakládal vlastní divadlo? (Ačkoliv případ Jiřího Adámka a jeho Boca Loca Lab ukazuje, že i tato cesta je možná.) Moje poznámka není míněna jako výtka, ale spíš jako povzdech nad všeobec-ným úbytkem umělecké i společenské pokory.
V tomto čísle, které vychází naposledy pod mým vede-ním (příště si naše recenze a polemiky budete moci pře-číst v rámci čtyř zlomvazových speciálů Hybris-Obratel, jimž bude velet Brigita Lamserová), se samo od sebe, mezi texty, vynořilo zajímavé téma: způsob reflexe prů-běžné divadelní praxe. Dotýká se ho totiž jak pokračová-ní tematizované diskuse o režii, do níž tentokrát přispěli tři nedávní absolventi praktikující v rozličných divadlech po celém Česku a Slovensku, tak zprávy o dvou divadel-ních workshopech (londýnském s Adrianem Jacksonem a pražském s Yoshi Oidou); podobné téma můžete na-jít také v komentovaném rozhovoru s Markem Bečkou nebo ve zprávě o přednášce Marka Hlavici. Doufám, že vás tato tenká čer(ve)ná linie v čísle zaujme a dovede zdárně až na jeho konec, k obcování s Matkou č. 87. Ó, zpupnosti, tvoje jméno je pokora.
Nashledanou na poslední stránce!