Quis custodiet ipsos custodes?
Ať se v životě snažíme být jakkoliv originální, stejně se nakonec k antické kultuře musíme utéci nebo v ní ale-spoň poznat vlastní inspiraci. Iuvenalis, kterého cituji v titulku, se sice ve své šesté satiře pídí po hlídačích hlídačů kvůli úpadku ženské ctnosti, ale otázka, již po-kládá, vstoupila do dějin v mnohem obecnější rovině. Vytanula mi na mysli, když jsem si přečetl recenzi prv-ního čísla Hybris v rubrice Artefakta v třetím letošním čísle kulturního čtrnáctideníku A2.
Obsahuje totiž dvě výtky, u kterých se musím zastavit. Podle autorky Jany Bohutínské totiž naše bezplatnost „křiví... trh“! Když se však snažíme refl ektovat dění na fakultě a veřejně pří-stupné školní práce, kterým se velká kulturní periodika z podivných důvodů vyhýbají, jsou naší čtenářskou sku-pinou v drtivé většině spolužáci, jejich a naši pedagogo-vé, lidé sdružení v soustředných kruzích kolem DAMU, ať už ze zájmu nebo profesně, a diváci, které nezajímá, jaké divadlo bylo, ale jaké by naopak mohlo být a třeba i bude. Odhalili jsme tím nejspíš skulinu na trhu. A pro-tože chceme, aby se o nás a práci na Divadelní fakul-tě vědělo, abychom si vyzkoušeli psaní pro skutečného čtenáře před vstupem do praxe, abychom spolužákům dávali tištěnou (i.e. vážně míněnou a argumentovanou i pro širší okruh čtenářů) zpětnou vazbu, část nákladu distribuujeme ke čtení a rozebrání do literárních ka-váren, divadel, knihoven a čítáren. Křivit trh začneme, až náš náklad dosáhne nákladu deníků a bude nás distribuovat PNS – pak teprve Divadelní noviny zkrachují, 1 redakce A2 se rozpoltí vedví, Divadelní revue zvedne cenu za číslo o další stokorunu a Loutkář bude vydávat ročně jen jedno půlčíslo. Do té doby je trh kdesi vpravo a Hybris daleko od něj vlevo. A druhá výtka: „příliš roz-vláčné, popisné a podrobné, zkrátka těžko k učtení, pří-liš zatížené teorií a jakoby málo prožité“ texty? Nebudu komentovat fakt, že studenti katedry teorie a kritiky při psaní mohou jen stěží vypnout mozkové centrum tea-trologických teorií; kdo však určuje, zda jsou texty málo prožité? Kdo nás kritiky vlastně hlídá?
Odsud už je jen skok k tématu, které se prolíná celým tímto číslem: stejně jako kritici stěží hledají obecně po-chopitelný jazyk, kterým by mohli popsat jazyk divadelního herectví (tedy provést sekundární semiózu semiózy – ať si trochu zateoretizuji), nejlépe očištěný od fl osku-lí, plastický a prožitý, pedagogové režie a dramaturgie hledají zase svůj druh jazyka, kterým by mohli zmíněné obory učit. V rubrice Dialogy se jim kustody stali jejich vlastní studenti. O jazyce kritickém hovoří i veleslavný Ian Herbert, v rozhovoru, který s ním elektronicky vedla Eva Kyselová; jazyka výuky se dotkl v druhém rozhovoru tohoto čísla i David Šiktanc.
Zkrátka hledání dokonalého jazyka je na dobré cestě, Umberto! Jen ta ženská ctnost upadá i dnes...