Exitorial #1

Šťastnou cestu aneb S těžkým břemenem neradno chodit na tenký led

Zatímco editorial je v současné žurnalistice velmi používaný – ba dokonce nadužívaný – útvar, závěrečné stránky časopisů bývají ponechávány glosám či textům, které by se daly označit půvabným anglickým slovem miscellaneous. Pokusím se v historicky prvním vydání to-hoto zdánlivě zpupného časopisu využít posledních listů k jakémusi zastřešujícímu shrnutí toho, co se na předchozích stránkách objevilo. Exitorial však rozhodně nemá být pravidelným „pedagogickým okénkem“. Hybris je časopis studentů a hlavním cílem pedagogických vstupů – ať jsou nazvány vedení či supervize – je vést studenty jednak k samostatnému, svobodnému uvažování a vyjadřování názorů, a jednak k uvědomění si zodpovědnosti za každé vyslovené – či vytištěné – slovo.

Vysílám toto zahajovací číslo do světa s jistým mrazením v zádech, které je příjemné a i zneklidňující. Založit na katedře teorie a kritiky DAMU časopis, který bude kriticky odrážet a reflektovat umělecké a pedago-gické dění na fakultě, rozhodně není věc lehká; neměli bychom tedy jednat lehkovážně. Je to však věc zcela logická: časopis má být především tvůrčím výstupem stu-dentů magisterského stupně s vřele vítaným přispěním kolegů z nižších ročníků, a samozřejmě i ostatních oborů. Je-li kritika poslední složkou – či etapou – při vzniku divadelního díla, tak fakultním uměleckým výstupům doposud chyběla systematická kritická odezva z jiných řad než z řad pedagogů, odezva, která by dílo dovedla k završení. Stejně tak jako studenti herectví, režie, dramaturgie a scénografie v magisterském oboru rozvíjejí dovednosti, které získali během prvních dvou či tří let studia, i studenti teorie a kritiky by v tomto stupni měli naostro zkusit to, co se doposud učili u stolu, v relativním bezpečí učeben. Časopis by jim měl dát možnost – ba dokonce povinnost – vtělit to, o čem jsou zvyklí se svými kolegy z jiných oborů diskutovat na půdě Discafé, Montmartru, Krásných Ztrát či jiných prostor k výuce neurčených do strukturovaného diskurzu podepřeného argumenty.

Zrod časopisu je však zároveň věc ošemetná či nebezpečná. Ostatně z mnoha článků prvního čísla vyplývá, že prvním společným, byť individuálně řešeným problémem je následující dilema: jak psát kriticky o svých spolužácích, ba dokonce kamarádech? Kdo dává přispěvatelům tohoto i dalších čísel právo kritizovat, soudit, hodnotit? Jak psát o klauzurních představeních, z nichž některá jsou výsledkem křehkého pedagogického procesu spíš než hotovým uměleckým tvarem? Budiž jistou zárukou korektního přístupu tvůrců časopisu fakt, že tyto otázky patřily od prvních schůzek redakční rady k těm nejvíce diskuto-vaným. Časopis Hybris tedy svými dětskými krůčky v těch-to neobvykle vlahých zimních měsících vstupuje vskutku na tenký led. Po cestě vzbudí jistě zvědavost, zřejmě pochybnosti a možná i nevoli; je si toho ovšem vědom a nemístnou zpupnost nechává coby nebezpečnou zátěž záměrně na břehu.

Studenti teorie a kritiky se potkávají se svými kolegy nejen v prostorách k výuce neurčených, ale občas i při společných seminářích. A cílem jejich studia je přemýšlet o divadelním umění nikoliv jako o výsledku či produktu, ale především jako o tvůrčím procesu; i v tom se program katedry liší od studia nabízeného katedrami divadelní vědy. Slovo kritik se ovšem stalo synonymem nepřítele – snad i nepřítele divadla či divadelníků; slovo kritika u mnoha divadelníků vyvolává osypky. Jak rozumět prohlášením tvůrců, kteří kritiky dle vlastních slov vůbec nečtou, nezajímají se o ně, ignorují je? Lze tomu skutečně věřit? Anebo je propast mezi tvorbou a její reflexí oprav-du tak hluboká a nepřekročitelná? Je skutečně nenávratně pryč doba, kdy divadelníci akceptovali a respektovali názor toho či onoho kritika a kdy byli ochotni a schopni vnímat jej jako užitečný podnět k sebereflexi? A je dnes opravdu iluzorní očekávat, že kritici budou vždy a za všech okolností formulovat své soudy bez přezíravosti, s úctou k vykonané a předložené práci, a především s vášnivou potřebou pojmenovat to, co dané dílo může v divákovi rozdmýchat, zažehnout, zapálit? Otázek je zcela jistě více než odpovědí, ale přinejmenším jedno by mělo být jasné: je nesprávné domnívat se, že úkolem a cílem kritiky je kritizovat umělecká díla! Jde přece o to co možná nejzod-povědněji o nich přemýšlet; a co víc může jakýkoliv divák – a tedy i kritik – divadelníkovi nabídnout než to, že svou vlastní recepcí a reflexí dílo dotvoří?

Propast mezi tvorbou a kritikou je někdy naštěstí uzoučká a lze ji s trochou dobré vůle překročit, jindy však zeje jako černá díra, jako prázdný prostor pro orchestr mezi jevištěm a hledištěm. Existují však vzácné případy svědčící o tom, že umělec nemusí vždy nenávidět „svého“ kritika a že může vzniknout překvapivě plodná symbióza: příkladem tohoto ideálu budiž celoživotní osobní i profesionální přátelství francouzského režiséra Jacquese Lassalla a významného představitele francouzské teatrologie a divadelní kritiky Bernarda Dorta. Lze předpokládat, že umělecká činnost jednoho a kritická činnost druhého by se bez vzájemného obohacování vydaly zcela jinými, patrně méně zajímavými cestami.

Bernard Dort mimo jiné prohlásil, že být divadel-ním kritikem znamená být uvnitř i vně, dedans i dehors. O něco později se k jeho vizi přihlásil jiný francouzský te-oretik a kritik, Georges Banu a popsal situaci divadelního kritika jako věčné nepohodlí, jako neřešitelné dilema mezi otevřením a uzavřením. Kritická pozice se rodí právě z této tenze, a kritikovým osudem je nutně rozpolcenost. Jakmile kritik na své nepohodlí rezignuje, tenze a rozpolcenost se ztrácejí, nastupuje sebejistota, satisfakce, pohodlnost; tato představa je stejně děsivá, jako když sebejistota, sa-tisfakce a pohodlnost dostihnou umělce.

Nebylo však cílem tohoto krátkého zamyšlení načrtnout pesimistickou budoucnost vztahů mezi divadelníky a jejich kritiky, ani si zoufat nad tím, že je kritik navždy odsouzen ke schizofrenii. A proto si závěrem do-voluji dát všem současným i budoucím tvůrcům časopisu Hybris tuto optimistickou radu jako parafrázi na finále Voltairova Candida, podle nějž „je třeba pěstovat svoji zahrádku“: autoři i redaktoři, pěstujte své nepohodlí, neb díky němu budete přísní i přesní, a vůči divadlu a sobě samým spravedliví!