O smyslu umění a přírody
Původně jsem v tomto předadventním čase (jak nám počasí naznačuje) měl posílat ironizující a zpupně provokující zpravodajství z poně- šického bazénu zalitého sluncem, z jihočeských lesů přeplněných houbami či z blízké likérky překypující chutnými pálenkami. Namísto toho si zakouším Zlomvaz se všemi ostatními, v budovách přeplněných divadelníky, zalitými rumem a vonících rozmoklými bagetami.
Inu, stalo se, a tak alespoň mohu zodpovědně prohlásit, že festival utěšeně odstartoval, vír umění se roztočil a redakce speciálních vydání Hybris se činí, seč může. Nad vším se ale vznáší jedna základní otázka: nebylo by nakonec lepší, kdybychom se všichni místo zavírání se do divadel, učeben a sléváren přemístili do lesů, vod (potažmo bazénů) a strání? Jaký to má všechno smysl?
Široký záběr festivalu a podobně široká škála kvalit předkládaných děl ale svým způsobem paralelu k přírodě má: produkční tým, dramaturgická rada a zúčastněná uskupení i jednotlivci položili základy kolosálnímu krajinnému dílu, ve kterém si každý může najít něco z výše zmiňovaného. Každou scénu považovat za lesní mýtinu, herce za rozmařile si hrající koloušky, diváky za houba- ře, kritiky z Hybris za šoulající myslivce a Brigitu Lamserovou za jejich revírníka.
Tak že by to nakonec přeci jen nějaký smysl mělo?
Když totiž zavřete oči a zaposlouchá- te se pouze do zvuků, není už vůbec těžké se v myšlenkách přenést někam na vzdálenou louku zalitou sluncem. Akorát na vás všichni okolo budou dělat c-c-c! a myslet si, že jste se zbláznili. Tak to raději nedělejte. Sledovat černý vydýchaný prostor bez oken je přeci o mnoho lepší. Koloušci v něm totiž dokáží vytvořit takové věci, že by se i Bambi mohl stydět! Heslo zítřka: méně klišé a patosu.