Termíny performance a performativita jsou v posledních létech skloňovány ve všech pádech a v humanitních vědách se dostaly dokonce mezi deset nejčastěji užívaných pojmů. Jejich význam se rozrostl do obrovské šíře. Proto se v této studii pokusím ukázat dva pohledy na performanci a performativitu. Prvním je sumarizace divadelního teoretika Patrice Pavise uvedená v Divadelní Revue. Druhý zde zastupují příspěvky od Ondřeje Sládka, Marie Kubínové a Jiřího Kotena z kolokvia Performance/performativita (které pořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. 6. dubna 2010 v Praze).
Pavisova klasifikace
Pavis se tyto termíny pokouší klasifi kovat do celků, u nichž je více než samotné rozlišení podstatné jeho konstatování, že nové obory tohoto typu „kladou dílům nové otázky, relativizují je, nabádají k interdisciplinárnos-ti, díky níž je náš pohled na tato díla čerstvější, ponou-kají nás k novým epistemologickým i metodologickým dobrodružstvím.“ 1 Jeho rozlišení je tedy následující: 1. konfrontaci divadla a performance s jinými uměleckými druhy (Kulturwissenschaften ve smyslu vědy o umění), 2. celku (Kulturwissenschaften jako vědy o kultuře) zastu-pujícího zde odlišné pojetí od angloamerických cultural studies, 3. přistupování k divadlu jako k médiu (Mediální studia), 4. (Performance studies) celku dle Pavise „uvnitř různých pojetí kultury“ a konečně 5. oblasti performa-tivity, jež se pohybuje zejména napříč teoriemi jednání (do níž patří například řečové akty či pragmatika).
Historie pojmů performance/performativita
„Historie toho, co označujeme jako performance (lat. recitatio), sahá hluboko do minulosti; přinejmenším do doby, kdy čtení literárních textů (zvl. poezie) mělo podobu veřejného přednesu. Problémem vztahu textu a jeho performance (předvedení, uvedení, inscenování) se od počátku 20. století zabývali někteří umělci, pře-devším ale divadelní vědci. Z poněkud jiného hlediska k performativitě přistupovali sociální a kulturní antropo-logové, kteří studovali neliterární společnosti. Zlomovým obdobím, které přineslo doslova konjunkturu v užívání uvedených konceptů, takže se uvažuje o tzv. „performa-tivním obratu“, se stala 60. léta, a to především díky roz-voji lingvistiky a fi lozofi e jazyka (J. L. Austin, N. Chomsky, J. R. Searle aj.).“2
Kde se vzal pojem performance a proč označuje tak ši-roké spektrum jevů, popisuje taktéž již výše jmenovaný Patrice Pavis. Činí tak jinými slovy a z jiného úhlu po-hledu, ale myšlenkově se obě citované strany protínají tehdy, když Pavis shrnuje důvody ke vzniku oboru per-formance studies: „Za posledních padesát let se divadlo jakožto předmět výzkumu zásadně proměnilo. Na obje-vení nových forem reagoval v roce 1970 ‚vynález‘ oboru performance studies Victorem Turnerem a Richardem Schechnerem. Nešlo tu již pouze o dramatický text a jeho představování (či inscenování), ale o veškeré mož-né typy představení, akcí, happeningů a performancí. A pouze anglický výraz performance byl ještě schopen pojmout všechny tyto spektakulární praktiky vznikající po celém světě.“3
Performance v literatuře
Na řečeném tedy již jasně vidíme, že pojmy performan-ce a performativita jsou skloňovány ve všech pádech napříč humanitními obory i v teatrologii samé. Hranice těchto pojmů jsou neostré a je složité je zpřesnit. Jed-nou z možných cest vedoucích k takovéto konkretizaci je upřesnění vybraného pojmu uvnitř jednoho určitého oboru. O to se ve svém příspěvku ke kolokviu pokusil Ondřej Sládek, který se zaměřil na termín performance v literatuře. Sládek dochází ke klasifi kaci na základní tři typy jakýchsi ideálních performancí: P1 (autorská perfor-mance, kde je jádrem přednést a vytvořit), P2 (textová performance, kdy je základním přetvořit a představit) a P3 (čtenářská performance, v níž se klíčovým stává přetvořit a realizovat). K té třetí ale obratem dodal: „Tvr-dit, že každý čtenář uměleckého literárního díla je vlast-ně svým způsobem performer, by bylo asi příliš troufalé. Vycházím ale z úvahy, že žádné umělecké literární dílo, žádný literární text neexistuje sám ze sebe, není litera-turou jen proto, že je napsán, ale proto, že předpokládá komunikaci se čtenářem. Čtenář je tím, kdo text, respek-tive umělecké dílo jako znak, dotváří, svým čtením ho ‚oživuje‘. Proces čtení můžeme z tohoto hlediska popsat jako proces sémiotického dešifrování nastavených kódů, komunikaci, jejíž podstatou je snaha o porozumění, pochopení smyslu a významu napsaného.“4 Podstatou tohoto procesu je pak podle Sládka přetváření textu (ve smyslu realizace textu), tzn. performance ve čtenářo-vě vědomí. Takto klasifi kovat bychom mohli i z hlediska divadelní inscenace, avšak ona „P“ bychom museli po-někud rozšířit.
V literární vědě všeobecně velmi oblíbenou je pochopi-telně Doleželova teorie sémantiky fi kčních světů, jejíž obrovskou výhodou je, že není svázaná s médiem jazyka, a proto má dle Jiřího Kotena, autora příspěvku K otáz-ce ilokuční charakteristiky fi kčního diskursu šanci do-stát universalistickým ambicím na objasnění fi kčnosti jako takové (např. ve fi lmu či na divadle). Ke Kotenově příspěvku je třeba poznamenat, že chápeme-li divadlo jako akt, který nemá reálný dopad na skutečnost (v tom smyslu, že herec hrající v Maryše Vávru nebyl skutečně otráven), pak můžeme teorii fi kčních světů aplikovat zce-la. Ale v případě fi lmu či literatury potom vzniká veliký otazník týkající se rozlišení „sběrného datového doku-mentu“ a „toho ostatního“.
Jak se fi kce tvoří, pak ukazoval Koten na Searleho „zdvojené výpovědní síle“, kdy autoři jedinou výpovědí zároveň vytvářejí fi kce a vypravěči vyprávějí fakta o fi kč-ním světě. Což chápe deklarativně v tomto smyslu: tím,
že vypravěč cosi tvrdí, tvoří autor ve skutečnosti fi kci. „Autoři tvoří fi kce tím, že přijímají identitu fi ktivního vy-pravěče a jako takoví pronášejí tvrzení. (…) Podle Johna Searla existuje celá řada nedoslovných výpovědí, v nichž se význam vyslovených vět rozchází s komunikačním zá-měrem mluvčího. Znalost pozadí a schopnost inference na straně adresáta však umožňují rozpoznat, co mluvčí danou výpovědí míní.“ 5
Performativita a jazyk
Pojem performativity je přece jen asi nejrozšířeněji pou-žíván v jazyce. Ale ani zde se nedá mluvit o zcela jasném vymezení. Marie Kubínová jej vymezuje takto: „V širokém slova smyslu performativita zastřešuje všechny formy řečového nátlaku na adresáta, jako by tedy spadala v jed-no s apelovou funkcí v Bühlerově typologii. Slyšíme tu ovšem i jistý odkaz k protilehlému pólu, k bühlerovské expresivitě: například performance zřetelně manifestuje subjektivitu tvůrce. Obojí společně lze pak klást proti bühlerovské referenční, poznávací funkci jazyka. Tak činí například František Miko, když rozlišuje dva základní bloky výrazových kategorií: tzv. ironičnost představuje referenční zaměření k tématu, operativnost zase to, co se děje mezi komunikujícími jedinci.“6 Dále se věnovala nemalá pozornost Austinovým vymezením performativů na pozadí konstatujících soudů, které jsou snad čtená-ři dostatečně známy. Zde byly jmenovány v souvislosti se vztahem řeči a jednání, performativních výroků, pro-mluv a komunikační situace, či s klasickým zpřítomňová-ním literárně představovaného světa.
Schechnerovská inspirace
Patrice Pavis poukazuje inspirován Richardem Schechne-rem na tři příklady performativity, kde se právě pomocí performativity snáze uchopí vliv konstruktivismu na lidské myšlení v otázce toho, co často mylně chápeme jako „přirozené“. Samotný pojem vymezuje jako „jakýkoliv jev, který přispívá k symbolické konstrukci světa.“ Zvo-lené příklady performativity jsou: 1. gender, 2. princip „obnovovaného chování“, jenž podle něj „nabádá herce k tomu, aby hrál a reprodukoval jisté chování, jistou společenskou, sexuální, rasovou, psychologickou cha-rakterizaci/identifi kaci“8, 3. vztah mezi teorií a praxí.
Závěr vybízející k interdisciplinární spolupráci
Dosti typické je, že v úvodu či závěru téměř každého příspěvku, který zazněl na kolokviu Performance/per-formativita byla přítomna zároveň i omluva mluvčího, že se pouští na půdu teatrologickou, tedy pro literárního vědce do neznámých vod. Se skutečnou teatrologií však jejich vstupy neměli mnoho společného. Drželi se svého oboru a oním teatrologií zavánějícím byl pouze sledo-vaný pojem. Navíc i mnozí teatrologové by pak mohli ve svých studiích poukazovat naopak na své ilegální vstupy do vod humanitních studií. Budeme-li se ale zarytě držet svého úzce defi novaného oboru, daleko se se sledovanou „performancí“ nedostaneme.
Prohlubovat nadále umělou specializační bariéru mezi humanitními vědci a teatrology tedy není, myslím, příliš chytré. Je třeba ji spolu s Richardem Schechnerem rázně překročit a radikálně odmítnout. Protože to, co je jak hu-manitním, tak divadelním vědám společné, je sama sna-ha o teoretické uchopení sledovaného jevu. A tu lze pak nejlépe podpořit právě mezioborovou spoluprácí vědců na základě „půjčování si“ metod či komparace sledování a závěrů. Pak možná lépe a s menšími peripetiemi do-spějeme společně k jádru věci.
1 Pavis, Patrice – Současný stav výzkumu v oblasti analýzy představení: divadelní věda nebo performance studies? In Divadelní revue č.1, 2010, přeložila Daniela Jobertová. ISSN: 0862-5409
2 Anotace ke kolokviu Performance/performativita pořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. 6. 4. 2010 v Praze 3 Pavis, Patrice – Současný stav výzkumu v oblasti analýzy představení: divadelní věda nebo performance studies? In Divadelní revue č.1, 2010, přeložila Daniela Jobertová. ISSN: 0862-5409
4 Sládek, Ondřej: Literatura a performance. Příspěvek na kolokviu Performance/performativita, pořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. 6. 4. 2010 v Praze
5 Koten, Jiří: K otázce ilokuční charakteristiky fi kčního diskursu. Příspěvek na kolokviu Performance/performativita, pořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. 6. 4. 2010 v Praze
6 Kubínová, Marie: Performativita a další druhy komunikačního jednání. Příspěvek na kolokviu Performance/performa-tivita, pořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. 6. 4. 2010 v Praze
7 Pavis, Patrice – Současný stav výzkumu v oblasti analýzy představení: divadelní věda nebo performance studies? In Divadelní revue č.1, 2010, přeložila Daniela Jobertová. ISSN: 0862-5409
8 Ibid