Přibližně od smrti princezny Diany náš zármutek pravidelně ovlivňují média - hlavně internet. Celý leden plnily noviny, televizi, Facebook Twitter informace redakci Charlie Hebdo projevy soustrasti, únoru lidé zapalovali svíčky restaurace Uherském Brodě. březnu se člověk několik dní nedočetl ničem jiném než tragickém pádu letadla Germanwings ve francouzských Alpách duben by se dal charakterizovat dvěma hashtagy: #RIPguntergrass #RIPstanislavgross.

Takhle dnes truchlíme: globálně, spolu online.

Nikdo si na Stanislava Grosse léta nevzpomněl, ale najednou
je na jeho nemoc politickou kariéru každý odborník. Znám jen málo lidí, kteří by dočetli Plechový bubínek, přesto mám na sociálních sítích poslední dobou pocit, že všechny Günter Grass svojí tvorbou zásadně poznamenal. Když před necelým rokem zemřel Robin Williams, dalo se podle počtu soustrastných statusů na Facebooku uvažovat, jestli to nebyl nejoblíbenější herec všech dob. Jako by měli lidé nutkavou potřebu se zesnulému umělci nějak vztáhnout dokázat, že jejich život nějak ovlivnil.

Internet se stal kyber-hřbitovem, na němž může každý vyjádřit svůj zármutek nicneříkajícím, byť téměř obligátním RIP (Rest In Peace neboli odpočívej pokoji) sdělit světu historku, co pro něj zesnulý XY znamenal. Výzkumy ukazují, že 60. letech 21. století bude na Facebooku více profilů zesnulých (pokud jejich rodiny smrt administrátorům nenahlásí účet nezruší) než živých.

Je to povrchní? Je to přetvářka? Nejsem si jistá. Myslím, že jde nějakou zvláštní kombinaci neutuchající fascinace smrtí (též svatbami narozeními) intenzivní snahy se dnešním individualistickém světě sdružovat alespoň virtuálně sdílet někým pocity radosti či smutku. taky je to možná trochu proto, že se dnes říká – ve vtipu, ale možná skrytě trochu vážně – že co není na internetu, to neexistuje.