Filmové bloky - den třetí

I se zlepšujícím se počasím se v poslední den filmových projekcí mnoho nezměnilo a ke spočítání návštěvníků mnou navštívených fi lmových bloku v La Fabrice by postačily prsty jedné končetiny nezmrzačeného člověka. Nicméně je třeba pochválit realizační tým, který dnes zvládnul technickou stránku projekcí na jedničku. Žádný film nechyběl, zvuk žádného z nich se nikam nezatoulal, prostoje mezi fi lmy neexistovaly.

Jak jsem včera žehral na nedostatek odlehčených studentských snímků, dnešní blok hraných fi lmů mi poskytl dostatečnou satisfakci. Z pětice dnes uvedených žánrových fi lmů bych zvlášť vypíchnul Šumavský běs režiséra Martina Palouše. Bezmála třicetiminutový parodický thriller s prvky hororu s množstvím aluzí, citací a odkazů na klasické akční fi lmy a horory obecně. Scénáristická dvojice Palouš-Hahn hýří nápady tu více tu méně originálními, leč vždy zručně zpracovanými. Pro diváka, který má nakoukáno, je tak sledování Šumavského běsu opravdovým potěšením. Přestože fi lmy z tohoto bloku občas lehce skřípaly (např. citelně pomalejší tempo u i poměrně krátké detektivky Tři pravdy Tomáše Elčíka), rozhodně všechny dnes uvedené fi lmy stojí za vidění. Přesně na tento typ studentských fi lmů jsem přijel na Zlomvaz natěšený a konečně jsem se třetí den i dočkal. S blokem dokumentárních fi lmů je to problematičtější. Na programu byly Love sorry (režie Marika Pecháčková), Roma boys (režie Rozálie Kohoutová) a Adam (režie Tomáš Plšík). Společným jmenovatelem prvních dvou bylo pedagogické vedení Karla Vachka, které se na výsledné podobě fi lmů podepsalo v míře větší než malé. To je alespoň moje domněnka, kterou nemohu ničím hmatatelným doložit, nicméně moje dosavadní divácká zkušenost s panem Vackem tomu napovídá. Love sorry i Roma boys užívají pro dokument ne zcela standardní formální prostředky, zejména zcizující momenty, např. přípravu scény v Love sorry nebo hysterický výlev hlavního gay protagonisty Roma boys, který se vzteká, že odpadky z okna házet opravdu, ale OPRAVDU nebude (kdo neviděl, neuvěří). Společnou mají tyto dokumenty i určitou obsahovou nejednoznačnost. Love sorry je uvedeno jako meta-dokument o knize, kterou napsala matka režisérky před šestnácti lety o režisérčině tehdejším příteli, který prodělával těžkou nákazu meningokokem (klidně si nakreslete graf, mě samotnému trvalo docela dlouho, než jsem pochopil, kdo je v dokumentu čí příbuzný). Až někdy v půlce stopáže pak ale divák zjistí, že dokument vlastně vůbec není o tom, proč a jak kniha vznikla (a už vů- bec v žádném případě nejde o retrospektivní či nedejbože časosběrný dokument o nemocném a jeho dalším životě), nýbrž o tom, že autorka dokumentu je na svou matku s přibývajícími léty stále více naštvaná, že knihu vůbec napsala a použila přitom její zápisky a osobní dopisy příteli, a chce si to s ní teď před kamerou vyříkat. Netvrdím, že je to od základu špatný námět, ale bojím se, že kromě samotné režisérky tento problém asi příliš lidí nepálí natolik, aby o něm sledovali půlhodinový dokument. Tím spíš, že k nějaké zásadní konfrontaci ani nedochází, autorka se tváří chvílemi nakvašeně a zneužitě, chvílemi se zase hned směje. Navíc žádné zásadní rezoluce a rozřešení se divák nedočká, pokud nepočítáme prohlášení režisérčiny matky ve smyslu, že se svou dcerou vyjebala proto, že s ní zas vyjebali její rodiče a s nimi zase jejich rodiče. Takže to zůstalo v rodině. Místo jednoznačného hodnotícího závěru bych si proto spíše položil otázku, co tento dokument vlastně dokumentuje? V Roma boys jde nejednoznačnost obsahu ješ- tě dále. Čím déle jsem fi lm sledoval, tím méně jsem si byl jistý, na co vlastně koukám a jestli je výsledné dílo natolik nezvládnuté nebo naopak toliko sofi stikované, že na jeho plné pochopení můj plebejský intelekt nestačí. Ze začátku se syžet tváří, jako by zachycoval amatérské přehrávání gay scénáře gay fi lmu s gay tematikou od gay autora a přitom posloucháme ve voiceoveru autorovy scénické poznámky. Sledujeme vlastně jakési pohyblivé storyboardy neexistujícího fi lmu, jehož námět je nám předkládán chvílemi jako autentický, chvílemi jako fabulovaný. Veškerou nejednoznačnost pak defi nitivně dorazí závěrečné titulky ozná- mením, že „Film vznikl na základě skutečných událostí, ale jména protagonistů byla změněna a veškerá podobnost se skutečností je tak čistě náhodná“ (sic). WTF?? Nutno dodat, že bych byl mnohem raději, kdyby místo tohoto prapodivného dokumentu vzniknul přímo regulérní fi lm podle scénáře, se kterým se zde operuje, s těmi samými neherci, kteří zde scény přehrávají. Troufám si tvrdit, že tvůrce takového fi lmu by získal v určitých kruzích nehynoucí slávu, protože by bezesporu šlo o apokalyptickou zábavu edwoodovských rozměrů.

Adam představuje z dnešní trojice ten „nejdokumentárnější“ (v klasickém smyslu, co si většina lidí představí pod pojmem „dokument“) kus, s příjemným tempem a zručným řemeslným zpracováním. Téma o transsexuální změně mulatky na mulata má určitý potenciál, nicméně obsah většiny stopáže je poměrně předvídatelný – hlavní protagonista říká, že v jeho rodné zemi by ho za změnu pohlaví asi čekal trest smrti, jeho matka říká, že pochopila, jak její dítě celý život trpělo, jak rodiče Adamovy současné přítelkyně nemají Adama rádi od chvíle, co se dozvěděli o jeho změně pohlaví atd. Zkrátka hluboce lidský příběh se vším, co se od něj dá očekávat a předvídat. Bohužel to nejdůležitější, a sice jak transsexuál se svojí přítelkyní funguje po stránce sexuální, se opět nedozvíme. Kdybych předchozí větu napsal do chatovacího okna, ukončil bych ji smutným smajlíkem.

Blok dokumentů II. Pá 21/05 -> 14:00 La Fabrika - Galerie Blok hraných fi lmů III. Pá 21/05 -> 16:00 La Fabrika - Galerie