Jean-Pierre Han patří k předním francouzským kritikům, působí jako šéfredaktor divadelního časopisu Friction, časopisu Lettres françaises a také se soustavně věnuje pedagogické činnosti - vede například kritický seminář na Sorbonně, přednáší v uměleckých institucích a jako viceprezident Mezinárodní organizace divadelních kritiků pořádá v rámci divadelních festivalů workshopy pro mladé kritiky z celého světa. Na konci října se o své zkušenosti podělil i s posluchači divadelní teorie a kritiky na DAMU. „Doufám, že děláte ještě něco jiného. Divadelní kritici to totiž dneska nemají vůbec lehké,“ sdělil mi důvěrně, ještě než jsem pustila mikrofon. Je vidět, že se svému oboru věnuje již skutečně dlouho.
Když je dnes podle vás divadelní kritika tak nevděčné povolání, proč jste si jej tedy sám zvolil?
Já si ho sám nezvolil, přišel jsem k němu docela náhodou. Ve Francii neexistuje žádné systematické vzdělávání divadelních kritiků a já sám jsem se původně zabýval literární kritikou. Divadlo bylo mým koníčkem, věnoval jsem se mu prakticky. Pak jsem náhodou potkal kamaráda, který pracoval v novinách a nutně potřeboval někoho, kdo mu napíše kritiku na jedno představení. Tak jsem to vzal a od té doby se věnuji divadelní kritice. Musím ale říct, že pro začínající kritiky je dnes velmi těžké najít někoho, kdo jejich věci otiskne. Často rozhoduje štěstí a náhoda.
Na mezinárodních festivalech vedete semináře, na kterých se setkáváte s mladými lidmi z celého světa, kteří se kritice věnují profesionálně. Jak vnímají kritiku oni?
Já doufám, že to vidí optimisticky, jinak by se jí snad nevěnovali. Podle mého se vždycky najde hrstka statečných, co u psaní o divadle vydrží. Ale zase tolik to na seminářích neřešíme. Hlavně se věnujeme kritice prakticky, rozebíráme inscenaci, kterou jsme všichni viděli v rámci festivalu. Také se bavíme o divadle obecně, každý z účastníků obvykle pochází z jiného kouta světa, a tak odhalujeme dramaturgii cizích zemí. Pak samozřejmě také diskutujeme o tom, jak o divadle psát.
Kritika už dnes nemá tu moc jako v minulosti, špatná kritika už sály nevyprazdňuje ani nenaplňuje. V čem má dnes podle vás psaní o divadle ještě šanci?
Záleží na tom, jak roli kritika v rámci divadelního systému chápeme. Peter Brook jednou řekl, že kritik by měl pocházet zevnitř divadla, být v kontaktu s tvorbou. Já patřím k těm, kteří mají k divadelním tvůrcům velmi blízko a vedu s nimi dialog. Role kritika „zevnitř“ je sice menší, za to se ale přímo podílí na divadelní tvorbě. Když o divadle píšete pouze zvenčí, situujete se tak do role pouhého diváka a nemáte možnost zasahovat do samotného chodu divadla. Ale i kritiky zvenčí mají svůj význam, a pokud píšete dobře, můžete například formovat vkus publika. Ale jestli se mě teď zeptáte, jak má tedy vypadat dobrá kritika, rovnou říkám, že nevím. Líbí se mi, když má kritik jasný názor a prosazuje určitý typ divadla, ale žádný universální recept na psaní kritik nemám.
Dobře, nebudu se na to tedy ptát. Vrátím se spíš k vašim zkušenostem s divadlem. Hodně cestujete, diskutujete o divadle s umělci i profesionály, vidíte inscenace v mezinárodním kontextu. Vypozoroval jste v rámci současné divadelní produkce nějaký trend? Ustoupilo třeba klasické činoherní divadlo do pozadí už úplně?
Tak to je taková věčná otázka, jestli má v dnešní době šanci přežít inscenace založené na dramatickém textu, nebo mají větší šanci jiné formy divadla. Na seminářích to řešíme dost často, ale teď se mi to nechce moc rozebírat. Všiml jsem si jiné věci. V poslední době jsem na mezinárodních festivalech zaznamenal tendenci dělat inscenace tak, aby jim rozuměli úplně všichni. Jsou to například inscenace založené na pohybu nebo na dominanci výtvarné složky. Divák z nich má sice velký umělecký zážitek, na druhou stranu ale takové divadlo může vzniknout kdekoliv na světě. Viděl jsem například představení v Soulu, které by se klidně mohlo odehrát na jevišti ve Francii nebo ve Vídni. Je hezké, že takové inscenace mají šanci procestovat celý svět, zároveň se tím ale vymazává divadelní tradice jednotlivých zemí. Divadlo by nemělo být odděleno od společnosti, ve které vzniká.
A co francouzské divadlo? Jak myslíte, že si momentálně stojí?
Musím přiznat, že francouzské divadlo je tak trochu u konce s dechem. Velcí režiséři jako Ariane Mnouchkinová, Patrice Chéreau nebo Peter Brook už mají nejlepší léta za sebou. A nová generace režisérů zatím nestačila vyrůst. Ve Francii neexistuje ucelené vzdělávání divadelních režisérů. Například generace režisérů, kteří jsou nyní ve středním věku, vzešla z výtvarných škol a tak máme generaci režisérů-scénografů, což je třeba případ Stephana Braunschweiga, abych jmenoval někoho známějšího. Mladí umělci jsou v divadelním světě tak trochu ztraceni, protože není nikdo, kdo by jim předával své zkušenosti. Neříkám, že systematické vzdělávání nám dá výborné režiséry, ale mohlo by jim aspoň ukázat cestu. Bojím se, že tato situace hodně ovlivňuje kvalitu divadla, já jsem například v minulé sezóně viděl hodně málo skutečně kvalitních inscenací.
A nebude to také tím, že jste jako divák přece jen trochu náročnější?
Já vůbec nejsem náročný divák. Mám rád divadlo, které se snaží o něco nového, originálního. To samozřejmě neznamená, že odmítám inscenace, které staví na klasických textech. I ty se přece dají udělat velmi moderně. Jediné, co skutečně odmítám, je špatné divadlo.