My funny games v DISKu. Nejen citace slavného filmu, ale příslib skutečné hry, atraktivní hry na život a o život. Alterna si hraje. S technikou, tělem a především s divákem.

Máte-li to štěstí, že vypadáte dostatečně bezbranně, možná se stanete součástí představení dříve, než jste čekali. Nic netušíte, sedíte v Diskafé, možná právě čtete program, v tom k vám přistoupí herečka. Ptá se, jest-li pro ni nemáte lístek. Trochu neobvyklé, pomyslíte si, přesto se snažíte pomoci. Odejde, vy čtete dál. V zápětí se objeví další herec se stejným dotazem. Spolupracuje-te, ale už je vám jasné, že to není náhoda, nýbrž přede-hra. Představení začalo, vy jste jeho součástí, jen ještě netušíte, jaká je vaše role.

Při vstupu do sálu, nejpozději po usazení do sedadel, je záhada konečně objasněna. Tradiční uspořádání jeviště a hlediště v DISKu je obrácené. Nejdříve musíte projít je-vištěm, čtvercem vyznačeným pouze bílým linem, jinými slovy, musíte se na chvilku stát hercem, abyste se dostali do bezpečí hlediště. Zatímco plníte tuto svou úlohu, část herců už posedává na připravených židlích na jevišti, část přímo mezi ostatními diváky. Všichni spolu pak očekává-te, až podívaná začne. Iluzi stírání hranic mezi jevištěm a hledištěm podporuje i svícení. V průběhu první polo-viny představení jsou obě části stejně osvětlené. Divák tak nemá šanci uniknout svému téměř kolegovi na bílém čtverci. Od této chvíle jste neustále atakováni jeho pohle-dem, otázkami i samotným jednáním. Díváte se na sebe, oni vás oslovují, vy mlčíte, možná se trochu uculujete, možná je vám trapně, ale mlčíte. Přesně podle plánu.

Herci sedí v půlkruhu čelem k hledišti. Sedí, mlčí, usmí-vají se. Čekají, kdo začne. Zdá se, že provokativní ticho nebude mít konce. Když však herci uznají, že je divák náležitě podušen, obrátí se k sobě a podívaná začíná. Divákovi se uleví, pozornost je přesunuta jinam, nic se po něm už nechce, konečně si může v klidu vychut-nat klasický divadelní zážitek. Pocit bezpečí však netrvá dlouho, světlo stále svítí.

Text pro tuto inscenaci vychází z osobních zážitků jejích tvůrců, skládal se na základě improvizací na zvolená té-mata. Šikana, nesnášenlivost, diskriminace. Psychický i fy-zický teror. Homosexualita, tloušťka, slovenština, jakákoliv odlišnost je důvodem k útoku. Postavy se slévají s herci.

Přesto rozhodně nejde pouze o zpovědi konkrétních osob. Postavy, které vytvořily, nabízejí jistou univerzalitu. Před diváky stojí deset herců, mladých lidí, kteří si povídají, řeší problémy, hledají odpovědi. Deset lidí, které účastník to-hoto setkání potkává každý den, možná je jedním z nich. Zpočátku chaotické, místy zdlouhavé a ne zcela přesvěd-čivě autentické povídání vás postupně začne vtahovat. Rodí se konflikty. Z rozhovorů se stávají situace, ze situa-cí se skládá příběh. Otupělost, netečnost, nesnášenlivost, manipulace. Citová vyprázdněnost. Tolerance násilí. Ne-chuť a neschopnost boje proti bezpráví. Ponižování jako prostředek k dokázání vlastní hodnoty. Situace se vyhro-cují, jsou méně a méně statické. Konflikty nabývají na zá-važnosti, jsou stále více tělesné. Vrcholu dosahují velkou bojovou choreografií, která na rozdíl od předchozích, veskrze autenticky fyzických, konfliktů nabývá až úrov-ně stylizované taneční choreografie. Působivá podívaná, i když přece jen trošku dlouhá.

Ke zvýraznění vypjatých situací, zviditelnění detailů tváří jejich aktérů je hojně využívána projekce. Dění na jevišti se živě snímá a promítá buď na bílou oponu v pozadí, nebo přímo na těla herců. Využití těchto prostředků jed-nak umožňuje divákovi vidět to, co by jinak neměl šanci zachytit, jednak podporuje snahu inscenace poukázat na lidskou netečnost. Další provokace. Jedné z postav je drsným způsobem ubližováno, ostatní postavy se zá-jmem sledují promítání. Netýká se jich to. Nezasáhnou. Dívají se, jak to dopadne. Společně sledujeme extrém-ní scénu plnou násilí. Místo lehce zvráceného pocitu vzrušení, obvykle doprovázejícího podobné podívané, se objevuje hrůzné mrazení z toho, do jaké pozice nás inscenace nutí, do jaké pozice nás nutí divadelní konven-ce. Jak se někdo může na něco takového dívat s klidem a odstupem. Tak jako právě teď my.

Inspirace americkým filmem Funny games je zřejmá. Ne-vinně vyhlížející sadisti se baví hrou o život. Se svými oběťmi si hrají jako kočka s myší. Život pro ně nemá žádnou hodnotu. Jediný smysl je ve hře. Když myš pro-hraje, zemře. Když je myš mrtvá, najde si kočka další myš a začíná další kolo hry. Podstatným rozdílem mezi zvířetem a lidským netvorem je ovšem motivace. Lidská kočka nezabíjí, aby přežila. Zabíjí, aby cítila život, aby se pobavila. Je schopna něco cítit jen v extrémech.

Gradaci inscenace výrazně podporuje hudební složka. Od úvodního uvolněného rapu „Hrc, prc, mezi vozy dr-baly si báby kozy…“ až po psychedelickou píseň, která dokresluje hrůznou atmosféru finále hry o život, v po-dání Andrey Ballayové. I hudba tu diváka burcuje, má možnost ji doslova cítit, protože hudba proudí zpoza sedadel, přes něj na jeviště, s ním do centra dění.

My funny games se snaží návštěvníky probrat z neteč-nosti a otupělosti. Nutí je podívat se na tolerované zlo z jiného úhlu, nutí je zprostředkovaně se stát vrahy, oběť-mi i lhostejnými svědky. A potleskem to nekončí. Domů odcházíte přes mrtvoly. Ve foyer potkáte vrahy, možná budete mít i společnou cestu na metro. Netradiční zá-žitek vám nezkazí ani drobné nedokonalosti v herecké technice či temporytmu. Alterna dopřává „funny games“ téměř na vlastní kůži.