Divadelní hra španělského dramatika Carlose Be Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist! vznikla na motivy amerického komiksu z šedesátých let The Adventures of Phoebe Zeit-Geist od M. O'Donoghua a F. SpringeraHlavní hrdinkou je Phoebe Zeitgest, hvězdička světové velikosti, která nevyniká žádnou superschopností, jak je tomu u komiksových superhrdinů zvykem, ale naopak nebývalou supernaivitou, superlaskavostí a supernevinností – v dnešním světě supernevídanými vlastnostmi. A co teprve ve světě Phoebe Zeitgeist! Ve světě plném úchylů a násilníků všeho druhu, které Phoebe svou mírumilovnou povahou přitahuje jako magnet.

Při příchodu diváků do sálu je již oslava narozenin v plném proudu. Výbuchy smíchu, cinkání skleniček, sem tam nějaký taneček. To vše se odehrává v hrůzu předjímající smyčce, kterou zdánlivě naruší až příchod oslavenkyně. Její entrée započne nový, zacyklený sled událostí, který tak trochu připomíná dobrodružství počítačových her. Narozeninoví hosté Phoebe otráví, unesou, znásilní, otráví, unesou, zabijí, oživí a pro změnu zase unesou. Jí se ale vždy s grácií  podaří uniknout, a tím pádem i postoupit do dalšího levelu, kde na ni číhá další nebezpečí. Phoebe Zeitgeist se tak stává obětí společnosti, která ji obklopuje a ubíjí, stejně jako ubíjí hodnoty, které ve zkaženém světě ona sama představuje. Jediným způsobem jak uniknout, je splynout s davem, stát se jedním z těch, kteří se ji snaží zničit. Teprve poté, co zabije svou věznitelku, se otevřou únikové dveře. Kam ale vedou a je vůbec z tohoto světa úniku? Zvláště když se naivní Phoebe v dobré víře opět vrátí na večírek a kolotoč hrůzostrašných her může začít nanovo. Žádné "game over" nenastane.

Režisérka Apolena Vanišová a dramaturg Petr Gojda ve své absolventské inscenaci Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeis! pracují s komiksovým původem předlohy. Inspirace je nejvíce patrná ve výtvarném řešení. Scéna je rozdělena na dva plány. Ten přední scénograf Prokop Vondruška ponechal prázdný, zatímco zadní pomocí kovových konstrukcí a žebříků důmyslně rozdělil na několik částí, potažmo komiksových okének. Inscenátoři využívají industriální a temné atmosféry divadelního sálu a scénu se nesnaží ničím zkrášlovat. Vystačí si s minimem rekvizit, se kterými nápaditě pracují v průběhu celé inscenace. Sedačka z vlakového kupé zůstává pro jednou vlakovou sedačkou, podruhé se stává taxíkem a jindy zase loďkou pro převozníka mrtvých. Plastový barel může být vanou, ale stejně tak i oltářem v kostele. Výrazným prvkem dokreslujícím atmosféru v celé inscenaci je světelný design, jehož autorem je Petr Krusha. Díky smyslu pro detail vznikají nápadité obrazy využívající hry světla a stínu. Ve chvíli, kdy mrtvá Phoebe leží na plastovém oltáři a za ní milostivě rozpřahuje paže schizofrenní kněz/nekrofil, vzniká díky ostrému svícení proti divákům obdoba jakéhosi zvrhlého nanebevzetí. Jednotlivé scény jsou rozděleny využitím stroboskopu. Tímto pro diváka nepříliš příjemným způsobem přestaveb vzniká další rafinovaný odkaz na komiksovou předlohu.

Postavu Phoebe Zeitgeist ztvárnila Anne-Francoise Josephová coby prostoduchou, nepoučitelnou a chvílemi nesnesitelnou husičku, která je věčně mimo. Ze všeho nejvíce připomíná mrkací panenku, hračku pro ostatní. Éterickými pohyby a jemnou mimikou tvoří kontrast svým spoluhráčům-mučitelům. Ti se vystřídají hned v několika rolích najednou, což vylučuje výraznější psychologické uchopení postavy. Naopak, věrni komiksové předloze, si vystačí se schematickým pojetím. Určité zjednodušení umožňuje hercům práci s detailem, kterým svou postavu charakterizují. Tak je tomu například u postavy schizofrenního faráře v podání Pavla Blažka, který rozdvojenou osobnost faráře využívá k rozdílné práci s hlasem.

Kolotočem morbidních situací, které na Phoebe zažívá, provází afektovaný moderátor večera v podání Jana Ciny. S falešným úsměvem uvádí jednotlivá čísla s neuvěřitelnou lehkostí, šarmem a smyslem pro vtip, takže jednou připomíná horlivé děcko, jindy zase hororovou postavičku. Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy se jeho výstupy stávají samostatnou show a neslouží plně celku inscenace – tedy jako spojovací článek jednotlivých scén. Situace pak mohou být sebelépe promyšlené a provedené, v jeden celek se však nepropojí. Jako by byla důležitá jen první a poslední scéna, během které se Phoebeino dobrodružné poselství započne a zakončí. To, co se odehraje mezitím, je jaksi navíc. Jestliže některou ze scén zapomeneme nebo vypustíme, nic se nestane – na celkovém vyznění inscenace se nic nezmění.

Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist! je krutou, ale zábavnou podívanou. Coby diváci se stáváme dalšími zvrhlíky, kteří Phoebe ženou do kouta. Voyery, kteří se zájmem sledují příkoří, která zažívá. Jakoby se stal pohled z pohodlí a bezpečí divadelní sedačky (ale i domácího křesla) na mučení, znásilňování a vraždění jakýmsi trendem naší doby. Na čí straně je ale větší míra zvrácenosti? U těch, kteří nám podobné výjevy servírují se značnou dávkou vtipu a lehkosti? Nebo u nás, diváků, kteří  to všechno hltáme jednou s mírným nevěřícným úsměvem, podruhé s výbuchem smíchu?  Ale co, vždyť je to přece jenom hra...